Joshua Ferris (1974) je oceňovaný americký spisovatel. Publikoval řadu povídek a tři romány. Jeho úspěšný románový debut Then We Came to the End (2007, č. Pak byl s námi konec), psaný v první osobě plurálu, zachycuje provoz chicagské reklamní agentury na sklonku období tzv. internetové bubliny koncem 90. let minulého století. Ferrisův druhý román The Unnamed (2010) se soustředí kolem postavy právníka, jehož sužují návaly nekontrolovatelné potřeby bez zastávky chodit. I ve svém třetím románu To Rise Again at a Decent Hour (Vstát znovu se slepicema) se Ferris vydává na průzkum svébytného profesního světa a zároveň se pouští mnohem dál. Jeho poslední dílo, které byl představit v Praze, se loni probojovalo do užších nominací na Man Bookerovu cenu a jeho hlavním hrdinou je zubař.

iLiteratura.cz: Hlavní hrdina vaší knihy Vstát znovu se slepicema má povolání, které skvěle podtrhuje to, co v románu chcete sdělit. Vždycky to měl být zubař, nebo jste zvažoval i jiné možnosti?
Joshua Ferris: Původně jsem měl jako hlavní postavu detektiva, soukromého detektiva. Kniha měla být méně o něm a víc o náboženství, které se v ní vyskytuje. Ale nefungovalo to. A o zubaři jsem chtěl psát kvůli všem těm jeho nástrojům. Nevěděl jsem, jak se jmenují, na co jsou…

iLiteratura.cz: Vzal jste to jako příležitost získat vhled do této profese?
Joshua Ferris: Ano. Jsem spisovatel z povolání a po zbytek života už se nemusím učit nic dalšího. Většina lidí to má ale jinak, dělají něco jiného. Beru to jako velkou výhodu svého povolání, že se můžu dozvídat o profesích jiných lidí, o tom, jak žijí své životy, jak vydělávají peníze, jak tráví čas… to je pro mě fascinující.

iLiteratura.cz: Fascinující je také vaše ztvárnění zubaře Paula, z jehož existenciální izolace pak těží rovina knihy věnovaná náboženství. Lidi ho nechtějí navštěvovat a i v jiných ohledech je od nich Paul odříznut.
Joshua Ferris: Je jako smrt, že? Jako anděl smrti. Když si jdete nechat zkontrolovat zuby, jste jako zvíře. Jste jenom zvíře, které potřebuje rozkousat potravu.

iLiteratura.cz: Paul se stane vlažným stoupencem ulmismu, náboženství založeného na pochybách o Boží existenci. Může být podle vás tato rovina knihy zajímavá i pro věřící čtenáře?
Joshua Ferris: Někdo je toho názoru, že v náboženství není pro pochybnosti místo. Podle jiných je naopak pochybnost jeho důležitou součástí. Dokonce i Kristus v jedné chvíli na kříži pochybuje a od tohoto momentu se datuje myšlenkový proud, podle něhož je důležitá nejen pochybnost, ale i zachovávání určitého neutrálního postoje k Boží existenci, zachovávání pokory, potvrzování nevědomosti člověka ve vztahu k tomu, co je zcela „jiné“, transcendentní, nepoznatelné… Zabývá se tím jeden směr v německé teologii, ani ne tak Luther, spíš mám na mysli Karla Bartha. A podle někoho jsou chvíle skutečně zásadních pochyb nedílnou součástí zdravé víry. Víra je koneckonců víra. Ta možnost pochyb je v ní stále přítomna. Kdyby neexistovaly pochybnosti, věřili by všichni.

iLiteratura.cz: Sám jste se vyjádřil v tom smyslu, že vaše vlastní přesvědčení je víceméně podobné Paulovu. Nejste vyloženě věřící, ale ani ateista.
Joshua Ferris: Kdybych měl nějak popsat svoji víru, bude to slovy jedné postavy z knihy (Connie), která se označuje za „nepraktikující ateistku“. Podle mě je důležité přistupovat k náboženským otázkám s jasnou hlavou…

iLiteratura.cz: Není ve Spojených státech nezvyklé prohlásit se za ateistu? Nebo i za ne úplně věřícího?
Joshua Ferris: Pořád je myslím celkem šokující přiznat v Americe, že jste ateista. Podle tamních standardů jsem i já ateista. Snažím se ale poukázat na to, že těm nejhlasitějším ateistům – Richardu Dawkinsovi, Danielu Dennettovi, Samu Harrisovi –, kteří bojují proti náboženství na všech frontách, něco nedochází. Nejsem si úplně jistý, co to je, ale jejich tón začíná připomínat dogmatičnost, jíž se odpradávna vyznačovalo právě náboženství. Znějí mi úplně stejně jako nějací kazatelé, kteří dštili oheň a síru v 19. století.

iLiteratura.cz: Snaží se vyvrátit pojetí náboženství spočívající, dejme tomu, v doslovném čtení Bible, ale většina lidí ho tak nechápe.
Joshua Ferris: Ano. Vyznačují se záměrnou slepotou vůči lidskému duchu, který nemusí být náboženské povahy, nemusí mít původ v Bohu, ale přece jen je to něco jiného než čiré fyzično. Takže když říkám, že jsem nepraktikující ateista, znamená to, že se nepovažuji jen za shluk atomů.

iLiteratura.cz: Podobně jako řada dalších známých spisovatelů (Don DeLillo, Salman Rushdie) jste pracoval v reklamní agentuře. Řekl byste, že vás to nějak ovlivnilo? Jako spisovatele nebo i v dalších ohledech?
Joshua Ferris: Myslím, že to byla jen součást mého vzdělání. Jdete pracovat do reklamky a zjistíte, jak to chodí ve skutečném světě. Jak velké společnosti platí malým lidem za drobné úkony. Bylo to pro mě zkrátka takové setkání s americkou korporátní kulturou. Mé psaní to nijak zvlášť neovlivnilo, ale naučilo mě to psát komunikativním způsobem. Předtím jsem byl zkrátka absolvent anglické literatury a filozofie a na univerzitě se kladl velký důraz na to, jak chytře dokážete znít. V reklamní branži na tom nesejde, důležité je, jestli hovoříte k tolika lidem, ke kolika byste hovořit mohli, a přesvědčujete je, aby si něco koupili. To vyžaduje dost odlišný způsob myšlení. Takže jsem se naučil, že když píšu, je důležité také komunikovat. To pro mě byla novinka. A důležitá věc.

iLiteratura.cz: Ve svých nejdepresivnějších chvílích se Paul dívá na americkou společnost hodně kriticky – lidé se podle něj snaží dosáhnout absolutního štěstí tím, že si kupují stále více věcí a mohou prý jenom pít, jíst nebo střílet, a tak sledují sportovní přenosy… Vás podobné věci také znepokojují?
Joshua Ferris: Víte, to je dost zjednodušující pohled na Ameriku. Paul taky není zcela mentálně v pořádku. Všechno redukuje na ty nejodpudivější jevy a nejobecnější klišé, aby si mohl pořádně postěžovat na svůj živůtek. Na Americe je skvělé, jak je rozmanitá, kamkoli se podíváte. Když v Central Parku dostanete chuť zahrát si na středověkého rytíře, nic vám nebrání. Jestli máte sadomasochistické sklony a chcete se nechat ztrestat v podzemní kobce, směle do toho. Je to hodně zvláštní a bohatá země. Paul tedy prezentuje její omezený, depresivní obraz, protože si potřebuje vykřičet duši. Mě osobně Amerika opravdu baví.

iLiteratura.cz: Podobně depresivně Paul vidí internet a sociální média, ale měla jsem dojem, že ta nakonec v knize vyznívají spíš pozitivně. Paul v podstatě přijímá online identitu, kterou mu někdo vytvoří.
Joshua Ferris: Je to tak. V závěru ale také odloží telefon a odcestuje do zahraničí, hraje si s dětmi na ulici. K informačním technologiím má velmi rozporuplný vztah. Myslím, že Amerika je na tom podobně. Zbožňujeme je, nemůžeme se jich nabažit, ale taky si na ně dost stěžujeme. Jenže odmítat technologii znamená odmítat inovaci, růst. Rovná se to prohlášení: zůstávám stranou vývoje, novosti, nechci mít s novostí nic společného. A jestliže před dvaceti lety šlo tahat zuby bez internetu, dnes to jde zřejmě rovněž. Telefon k tomu nepotřebujete. Jenže my se od toho neumíme oprostit. Technologie značí naději, naději, že něco přistane v e-mailové schránce.