Zajímavý sborník rozhovorů se současnými klíčovými umělkyněmi a teoretičkami umění, které měly vliv na české a slovenské prostředí, nazvaný Svědectví: Ženským hlasem vznikl jako výsledek týmového projektu navazujícího magisterského studia oboru Teorie nových médií a designu na VŠUP pod vedením Zuzany Štefkové. Rozhovory poskytly: Jitka Válová, Bojana Pejić, Margita Titlová Ylovsky, Milena Bartlová, Ilona Németh, Milena Dopitová, Veronika Bromová, Jana Štěpánová, Martina Pachmanová, Lenka Klodová, Michaela Thelenová, Aneta Mona Chisa a Lucia Tkáčová.

Kniha je koncipována jako dvanáct rozhovorů se třinácti ženami a vyšla ve dvou jazykových verzích. Česko-slovenskou část odděluje od anglického překladu obrazová příloha, která velmi stručně přibližuje tvorbu a činnost dotazovaných umělkyň a teoretiček. Styčným bodem většiny rozhovorů je vedle vztahu k umění a rodové příslušnosti téma genderu a feminismu. „Jedním ze záměrů projektu bylo vytvořit rámec, který může napravit disproporční zastoupení českých umělkyň v kontextu praxe současného umění, a tedy zkoumat i ,(ne)viditelnou‘ roli genderu,“ píše Zuzana Štefková v předmluvě. Díky rozdílnému věku respondentek, jejich zkušenostem i zázemím se autorkám podařilo zprostředkovat pohledy z různé perspektivy, a to jak na dobu a s ní se proměňující společnost, tak na „ženské umění“ či „ženy v umění“.

V rozhovorech je zřetelná inspirace metodou orální historie. Rozhovory díky tomuto přístupu vyznívají nenuceně, je čitelný individuální přístup ke každé narátorce a zároveň z hlediska celku je patrná struktura a záměr tazatelek. Autorka projektu uvádí, že rozhovory se konaly u umělkyň a teoretiček umění v ateliéru, v pracovně či doma za přítomnosti šesti až osmi tazatelek, kdy jedna tazatelka rozhovor korigovala a ostatní do něj mohly libovolně zasahovat.

Dotazované umělkyně a teoretičky umění v publikaci vzpomínají na dětství, na prostředí, v němž vyrůstaly, zamýšlejí se nad vlivem rodiny. Přibližují svou cestu k umění a k vlastní tvorbě v kontextu doby. Ohlížejí se do minulosti na výuku umění a dějin umění a reflektují současný stav uměleckého vzdělávání. Velmi zajímavé jsou vzpomínky na jejich vzory, profesory/profesorky, přátele/přítelkyně, spolužáky/spolužačky, kolegy/kolegyně. Vedle genderových otázek se často objevují další společná témata, zejména motiv matky a mateřství, doba totality a nesvoboda, tělesnost a sexualita. Většina z dotazovaných se zároveň věnuje pedagogické činnosti na vysokých školách a samozřejmě i v této souvislosti došlo na propojení jejich pedagogických zkušeností s tématem genderu.

Autentičnost rozhovorů podtrhuje různorodý individuální styl respondentek, do něhož autorky zasahovaly co nejméně. Nejvíce je to patrné u rozhovoru s Jitkou Válovou na sklonku jejího života. Její projev působí neutříděně, zato velmi autenticky a vystihuje atmosféru setkání. Díky určité jazykové i obsahové rozvolněnosti se rozhovory jeví jako neformální, o to lépe se však čtou a čtenář jako by spolu s tazatelkami vstupoval na intimní území žen, umělkyň a teoretiček.

Kniha počítá s aktivním čtenářem, který se zajímá o gender a ženy v současném  umění. Svědectví: Ženským hlasem však nesupluje slovníková hesla o současném umění ani monografie a katalogy vybraných umělkyň, zároveň nepřináší ani jasnou definici ženského umění, nezobecňuje feminismus ani nepřináší intelektuální studii o genderu v umění. Publikace je pozoruhodná sbírka rozhovorů s výlučnými ženami, které se dokázaly prosadit v donedávna pouze mužském světě umění a svými aktivitami pomáhají měnit umělecký kánon a praxi. Díky různorodosti vybraných umělkyň a teoretiček umění publikace podává rozdílný přístup a rozmanitý, vícegenerační pohled na tzv. ženské umění / ženy v umění / genderové umění v historicko-společenském kontextu.