Takto by se dal jazykem vědy shrnout obsah románu Pavola Rankova Matky. Trochu krkolomné, ovšem výstižné označení však není nápadem nějakého exaktního badatele, natožpak neinvenčního recenzenta: je doslovně převzata z Rankovova textu v českém překladu Jany Faschingbauerové. Jedná se o název zamýšlené diplomové práce jedné z vedlejších postav, která pod tímto titulem zpracovává příběh hlavní hrdinky.

Studentka historie Lucia shromažďuje materiál pro svou diplomku metodou tzv. orální historie a za tím účelem vede podrobný rozhovor se starší ženou, která přežila dlouholeté věznění v sovětském lágru. Ba co víc, porodila tam syna, který díky shodě mnoha okolností přežil. Studentku přitahuje právě tento fakt: neuvěřitelný tím, že v ruských vězeních byla na denním pořádku spíše smrt než zrození. Po několika málo stránkách knihy psaných ještě objektivní er-formou se dostaneme k formálně „autentickému“ svědectví bývalé trestankyně Zuzany Laukové, tak jak je studentka měla zachytit. Tu a tam je úsečné, ale fakticky i emocionálně bohaté vyprávění přeryto přísným, navíc neuvěřitelně cynickým školitelem, který má řadu teoretických a technických výtek k prováděnému výzkumu; ostatně on Lucii mimo jiné nařídil, aby záznam individuálního sdělení pamětnice vedla „metodologicky čistším“ způsobem – v 1. osobě.

Dívka zamilovaná do ruského partyzána se v posledních měsících války souhrou zlých náhod připlete do mašinerie, která jí naprosto změní život. Poté, co je její milenec udán a zabit okupanty, ji krátce po osvobození její vesnice zatknou sovětští milicionáři a odvedou k provizornímu lidovému soudu s tím, že to měla být právě ona, kdo jej udal nacistům. Není si vědoma žádného provinění, vlastně by byla tou poslední, kdo by chtěl, aby se Rusovi stalo cokoli zlého, a tak – v situaci Kafkova Josefa K. – čeká, že se vše brzy vysvětlí. V osvobozenecké protikolaborantské euforii jde ale vše ráz na ráz, dívčino vysvětlování nikdo neposlouchá. Brzy je transportována daleko na východ, do ruského trestaneckého tábora, když krátce před tím zjistí, že je se zabitým partyzánem těhotná.

Líčení poměrů v nápravném táboře silně připomíná prózy Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Denisoviče a Soustroví Gulag, z kterého koneckonců je jedno z úvodních mott knihy. Vzhledem k umístění velké části děje to není překvapení, nicméně rozdíl mezi Solženicynem, který si popisovanou zkušeností sám prošel, a Rankovem, který ji – navíc z ženského pohledu – konstruuje s odstupem, je zřejmý. Rankovovi jde především o literaturu a snad i o jakousi – ne příliš složitou – literární hru, avšak právě to téma poněkud zbytečně zlehčuje. Rankov si například dovolí přeskočit sedm táborových let autorsky sebevědomou formulí „O sedm let později…“, čímž značně překvapuje a snad i „šidí“ čtenáře uvyklého z předchozích stránek pravidelnému zápasu vězňů o každý kousíček jejich bytí. Zatímco výpustky dobře fungovaly v autorově přechozím románu Stalo se prvního září, anebo někdy jindy, kde byly součástí zvláštního opakovaně bilancujícího pohledu na hlavní hrdiny, v recenzovaném románu se zdají být slabší. S údivem zjišťujeme, že se v táboře za tak dlouhou dobu vlastně nic nezměnilo, jako by lidé nestárli (což je ve zdejších zničujících podmínkách obzvlášť zajímavé), jen Zuzanin syn vyrostl tak, že už začíná brát rozum. V některých místech – byť detailech – románu zase až příliš cítíme, že jsou pouhými domněnkami, „jak by to v tomto případě mohlo být“ (např. věty typu „Když Alexej trochu povyrostl, jizvičky po omrzlinách se mu zalíbily, rád po nerovnostech na mých rukou přejížděl prstíkem“ mají zřejmě příběh oživit). Tyto a podobné jednotlivosti částečně podrývají uvěřitelnost textu, uvěřitelnost nikoli „historickou“, ale uměleckou. Dá-li se to říct ještě jinak: ruskému autorovi oproti Rankovovi nešlo v první řadě o literaturu, ale o co nejpravdivější a nejkonkrétnější osobní výpověď; a přece (resp. a proto) jsou Solženicynovy zmíněné prózy bezpochyby literaturou par excellence.

Avšak ani v přísném měřítku srovnávání s ruským klasikem bychom neměli přehlédnout silnější stránky Rankovova textu. Příběh je opravdu pečlivě domyšlen a sklenut od počátku (rozloučení partyzána se svou slovenskou milenkou) až do „současnosti“, kdy se zdvojuje a uvádí do paralely se studentčiným také ne zrovna šťastným těhotenstvím. Ovšem verzí vztahu matka-dítě je zde více. Nejde jen o strastiplné mateřství hlavní hrdinky a nastávající mateřství Luciino, ale také o  – komplikovaný – vztah obou žen k jejich vlastním matkám. Navíc se velmi významnou vedlejší postavou stává autoritářská velitelka tábora, bezdětná lajtnantka Irina, která Zuzanina syna adoptuje. Tady se Rankov dobře koncentruje na konkrétní, v titulu pojmenované téma.

Nakonec se dá o knize uvažovat jako o jakési prozaické studii: autor si vybral určitý fenomén, se kterým se pravděpodobně podrobně a systematicky seznámil (text obsahuje spoustu „autentických“ ruských slovíček, pronikajících do ženiny výpovědi) a který promyslel a rozpracoval. Avšak snad právě ta poctivost, se kterou k práci přistoupil a zvolené téma prozaicky „naplnil“, je onou příčinou, proč román působí poněkud uměle, bez jiskry. Jde o podobnou věc, kterou někteří recenzenti vytýkají Kateřině Tučkové: vypilovaný text je nadstandardním řemeslným výkonem, ale – třebaže autorovi věříme jeho zaujetí tématem – k opravdu nadčasové literatuře, k níž směřuje, mu něco chybí.