Stepan Procjuk (nar. 1964) patří mezi nejvýraznější současné ukrajinské spisovatele a esejisty. Absolvoval pedagogický institut v Ivano-Frankivsku a získal doktorát v Literárním ústavu T. Ševčenka AV Ukrajiny v Kyjevě. Přednáší literaturu na univerzitě v Ivano-Frankivsku, kde také žije. Procjuk patří mezi přemýšlivé a na první pohled ne příliš optimistické osobnosti ukrajinské literatury.

Knížka esejů Analiz krovi (Krevní rozbor) by se snad měla spíše nazývat „Psychický rozbor“. Zcela správně je uvedeno v anotaci ke knize: „... proč v každém z nás občas vylézají na povrch rysy, které nás samotné udivují?“ Jak říká sám autor, nezabývá se psychoanalýzou, která možná dovede alespoň částečně objasnit některá naše hnutí a činy, ale „duševědou“ (ukr. dušeznavstvo), v níž lze nalézt odpovědi na mnohé otázky hýbající současnou společností a je jedno, zda na Ukrajině nebo kdekoli jinde. V úvodu se dozvíme, že v knize nenajdeme prakticky žádné odpovědi; „je jich málo a jsou jednostranné“. Zato se spolu s autorem můžeme na mnoho věcí ptát a společně odpovědi hledat. Krátké a výstižné eseje, často spíše úvahy, či dokonce meditace na konkrétní témata, mohou ovšem mnoho objasnit Neukrajinci již jen samotným kladením otázek, na něž sice nelze ihned (někdy vůbec nikdy) nalézt odpověď, ale, jak vyplývá z autorova niterného přístupu, tím, že si je přinejmenším klade, částečně se zbavuje jejich tíhy. A že té tíhy není málo, o tom se může přesvědčit čtenář sám.

Autor začíná prázdnotou, především tou duševní. Z ní celkem logicky vychází otázka, co to je ta terra incognita, o níž se popisují stovky a tisíce stránek. Procjuk nevidí pod pojmem terra incognita jen Ukrajinu ve vztahu k okolí i ke svým vlastním obyvatelům, kteří svoji zemi znají vesměs velice špatně a povrchně, ale hlavně tu neznámou zemi, která je v nás samotných a s níž si často nedovedeme vůbec poradit. Jak taková nerozhodnost a neschopnost se podívat sám sobě do očí může končit? Narcismem a strádáním – zde autor věnoval text především Jungovi, Dalímu, I. Buninovi aj. Zde je již jen krůček k jistému obrácenému narcismu, kterým je na Ukrajině zneužívání, řekněme přímo znásilňování Tarase Ševčenka. Procjuk zcela přesně a pravdivě předkládá své zážitky z jednoho slavení Ševčenkova výročí. Bohužel, autorka těchto řádků měla několikrát také možnost se zúčastnit podobných, byť mnohem méně okázalých oslav různých výročí. Plně se proto ztotožňuje se Stepanem Procjukem, který se v eseji věnovaném Velkému Otci (rozuměj T. Ševčenkovi) zamýšlí nad pojmem rituál, nad obludnou snahou „úporně reanimovat plánované akce, které již dávno patří sovětské minulosti, se zneužíváním nacionální symboliky“. Od podobné „masové úchylky“ je již jen krůček k mánii velikosti… Zmiňme ještě texty zabývající se kultem mládí a esej nazvaný „Jarní mlha, mlha v dolině…“. První z úvah se zcela oprávněně ptá, proč je natolik všudypřítomný strach ze smrti, že je nutné jej přebíjet za každých okolností usměvavými mladými lidmi, jako by starší a staří už snad vůbec nežili. A co se lidové písně o mlze, pokračující slovy „za mlhou není nic vidět“, týče, Procjuk jistě mluví za mnohé své krajany, kteří ovšem nejsou ochotni vyznat se z vnitřní nejistoty jako sám autor. V českém kontextu bychom použili také folklorní „mlha za mnou, mlha přede mnou“. Zamlžení, nečernobílost, již žádná jarní svěží mlha, ale smog rodící nedůvěřivost, závist, uzavřenost a nepřátelství ke všemu okolnímu…

Nicméně přese všechny „temné“ otázky a ještě temnější témata, jichž se Procjuk dotýká ve svých silně osobních výpovědích, jsou z jeho textu cítit paprsky „sluníčka“, které si autor navzdory okolní „mlze“ nenechá vzít, a prostřednictvím esejů se s námi dělí o své pochybnosti, váhavost až chuť jakoukoli snahu často vzdát. A základem psychoanalýzy, na niž se Procjuk často odvolává, je to, že již jen podělením se o svá trápení s někým dalším se problém trochu rozředí a časem se snad rozpustí zcela.