V pátek 20. května 2011 uspořádalo amsterodamské knihkupectví Pegasus křest dvou knih Karla Čapka: koncem roku 2010 vyšla v edici Slavische Cahiers (Slovanské sešity) divadelní hra R. U. R. (překlad Pim van der Horst, doslov Kees Mercks) a v únoru 2011 vydalo amsterodamské nakladatelství Wereldbibliotheek román Válka s mloky (Oorlog met de Salamanders, přeložila Irma Pieper). Zástupce tohoto nakladatelství při křtu oznámil, že v příštích letech hodlá v nizozemštině vydat nejméně čtyři další Čapkovy romány a případně i eseje. Připustil, že je to výsledek neúnavného úsilí Irmy Pieperové, která nakladatelství už v roce 2005 na Čapka upozornila a nenechala se odradit nakladatelovým váhavým postojem. V roce 2008 vydala Wereldbibliotheek v jejím překladu Obyčejný život (Een doodgewoon leven) a letos tedy Válku s mloky. Na příští rok se plánuje Krakatit.

Trocha historie
Historie vydávání Čapkova díla v Nizozemsku je barvitá. Hned ve třicátých letech vyšla v nakladatelství Van Holkema a Warendorf celá série jeho knih – většinou v překladu Evy Raedt-de Canterové z němčiny (v některých případech zkrácené verze) nebo z angličtiny: Zahradníkův rok (1932, Het jaar van de tuinman), Obrázky z Holandska (1933, Over Holland), Hordubal (1934, 1938), Dášeňka čili život štěněte (1935, 1938 Tuuntje of het leven van een jongen hond, překlad/převyprávění Johan Luger), Jak vzniká divadelní hra (1937, Hoe een toneelstuk ontstond, přel. Jan Terlings), Válka s mloky (1937, Oorlog met de Salamanders), První parta (1939, De eerste brigade, přel. W. A. Frick-Luyten). Sérii uzavřela Cesta na sever (1940, Over Scandinavië). Nakladatelství Van Campen pak ještě vydalo Knihu apokryfů (1949, Kleine apocriefen, překlad Jan Molitor).

Následovala dvě vydání v 60. letech: Měl jsem psa a kočku (1961, Mijn honden, mijn katten, přel. H. C. E. de Wit-Boonacke) a znovu Válka s mloky, tentokrát v překladu W. Wielek-Bergové z angličtiny (1966, Oorlog met de salamanders, Spectrum).

O dvacet let později překládá Hans Krijt znovu První partu – tentokrát poprvé zaručeně z češtiny, ale v nakladatelství zaměřujícím se na literaturu pro děti a mládež (1986, De eerste ploeg, Leopold). V překládání Čapka z češtiny pokračuje Kees Mercks bibliofilským vydáním Básníka (1992, De dichter) s ilustracemi Adolfa Borna v nakladatelství Arethusa Pers Herbert Blokland.

V novém tisíciletí přichází nakladatelství Mets a Schilt s obnoveným vydáním Zahradníkova roku (2003, Het jaar van de tuinier, z francouzštiny přeložila Annemarie Vervooldedonk). Nakladatel i překladatelka si v reakcích na stránkách internetových knihkupectví vysloužili od čtenářů (možná českého původu?) příkrou kritiku – nakladatel za to, že knihu nechal přeložit z francouzštiny, překladatelka za „fádní, kožený překlad“.

V roce 2008 uplynulo sedmdesát let od Čapkova úmrtí a autorská práva jeho díla se uvolnila. Nakladatelství Wereldbibliotheek přišlo v roce 2008 s již zmíněným Obyčejným životem a kniha zaznamenala nebývalý ohlas (viz České literární novinky v Nizozemsku – podzim 2008 a České literární novinky v Nizozemsku a Vlámsku – podzim 2009). Nakladatelství momentálně připravuje již páté vydání (přitom jeden dotisk čítá dva tisíce výtisků). V rámci české edice Moldaviet vydalo antverpské nakladatelství Voetnoot znovu Obrázky z Holandska (2009, Prenten van Holland, přel. Kees Mercks). V prosinci 2010 vyšla poprvé v nizozemštině již zmíněná divadelní hra R.U.R.

Ohlasy v tisku
Od února 2011 vyšly na Válku s mloky tři recenze. Pod titulem De boemerang van de hebzucht (Bumerang chamtivosti) začíná 2. března 2011 v amsterodamském deníku Het Parool Alle Lansu svou recenzi takto: „Před třemi roky pro mě byl zapomenutý český spisovatel Karel Čapek (1890-1938) objevem roku. Jeho Obyčejný život (1934) je autobiografií ,obyčejného člověka‘, který zjišťuje, že za poklidným, ničím nevybočujícím příběhem, kterým shrnul svůj život, se skrývá při bližším pohledu mnohem složitější a méně idylická existence. Po této pronikavé analýze mikrokosmu individua je jednoznačným překvapením a znakem Čapkova všestranného talentu, jak nazírá na makrokosmos naší civilizace. V tomto vizionářském románu z roku 1936 nechává svět zajít na chamtivost.“ A nadšenou recenzi uzavírá: „Požitek z vyprávění z knihy přímo čiší a Čapkova nadsázka, s níž tuto satiru na lidskou civilizaci píše, je často opravdu k popukání. Román si zaslouží zařazení k vrcholným dílům anti-utopické literární tradice, bok po boku s romány jako 1984 (George Orwell), Konec civilizace (Aldous Huxley) a Válka světů (H. G. Wells).“

V celostátním deníku De Volkskrant vyšla 9. dubna 2011 recenze bohemisty a překladatele Keese Merckse s titulem Machtspolitiek van de reuzesalamanders (Mocenská politika obřích mloků). Kromě stručného převyprávění příběhu a charakteristiky jednotlivých dílů knihy se recenzent vyjadřuje k otázce nadčasovosti tohoto díla: „Mnozí v tomto románu viděli odkaz k nacionálsocialismu, který se v té době rychle šířil. Navzdory několika narážkám v tomto směru (vznik Nadmloků) to není hodnověrné, protože i zde se projevuje hybridní charakter tohoto románu: světový vůdce mloků je Chief Commander (Američan), je však německého původu – Andreas Schultze, který bojoval v první světové válce. Navíc Německo nakonec zmizí ve vlnách. Jsou tam i narážky na komunismus: soudruh Molokov, který podepsal provolání k ,utlačeným a revolučním mlokům celého světa‘. Ani Rusové to ale nepřežijí. Jde tu spíš o katastrofický scénář, který je díky obecnému vyznění nadčasový.“

Mercks o Válce s mloky píše i v nejnovějším čísle časopisu pro slovanské literatury Amsterodamské univerzity TSL (Tijdschrift voor Slavische literatuur, č. 58), kde také zveřejnil článek R.U.R. eindelijk in het Nederlands vertaald (R.U.R. konečně přeloženo do nizozemštiny).

Jednoznačně nejvýznamnější byl však rozsáhlý článek známého publicisty Base Heijneho. Pro literární přílohu deníku NRC Handelsblad napsal 21. dubna 2011 trojrecenzi na nizozemské překlady Války s mloky a R.U.R. a na anglické vydání Believe in People; The Essential Karel Čapek (výběr a překlad: Šárka Tobrmanová-Kühnová, Faber & Faber, 2010). Článek s názvem Allemaal hetzelfde keurslijf (Všichni ve stejné svěrací kazajce) začíná na titulní stránce přílohy a ilustruje ho Čapkův autoportrét. Heijne se snaží odpovědět na otázku, „proč je veselý absurdismus Čecha Karla Čapka teď opět aktuální“. Inventarizuje, co z Čapkova díla se mimo jeho vlast zachovalo: „...je vždy zmiňován jako spisovatel, který nám dal slovo robot. Věc Makropulos, opera jeho krajana Janáčka, vychází z Čapkovy stejnojmenné divadelní hry. Napsal humoristickou knihu o zahrádkaření. George Orwell se údajně inspiroval Válkou s mloky při psaní Zvířecí farmy. Na literární návrat se to zdá málo. Ale Čapek je zase tu. Před pár lety přišlo nakladatelství Wereldbibliotheek s nádherným, klamně prostým románem Obyčejný život (1934).“ Na základě tří recenzovaných děl se Heijne snaží definovat, o co Čapkovi jde: „neschopnost žít s různorodostí, těšit se z lidských absurdností. (...) Když se podíváme dobře, vidíme, jak zázračná každodenní skutečnost je; v nejobyčejnějších věcech se skrývá tajemství a zjevení – dívej se dobře, ponoř se, nech se překvapit. Kočka, švédský vysavač, kus sýra, který mu neznámý spolucestující nabídne ve vlaku mezi Římem a Orvietem, Čapek stále znovu ukazuje, že opravdový život se odehrává daleko od vznešených slov a abstrakcí takzvaného velkého světa. Jeho absurdismus je absurdismem nesmyslného každodenního detailu. To ho spojuje s Kafkou. Jenže Čapka odcizení právě uvádí do styku s nekonečnou různorodostí světa, místo aby ho světu osudově odcizovalo. I v okamžiku největšího zoufalství, v článku, který vyšel v novinách v den jeho smrti, připomíná Čapek svým čtenářům, že Německo mu neevokuje v první řadě monumentální stavby či vojenské pochody, ale obrovský švábský hostinec, který jednou viděl z vlaku. Takový pohled na svět snadno sklouzne k sentimentalitě. Čapkův lehký, nepředpojatý tón tomu však zabraňuje; jeho úžas nad obyčejnými věcmi se nás dotýká. Jako by nás někdo šimral. Navíc ten úžas není naivní. Čapek si je víc než kdo jiný vědom, že většina lidí uvázne v každodenní rutině, že se proto utíkají k umrtvující zábavě.“ A Heijne uzavírá: „Karel Čapek je stále okouzlující, hravý spisovatel. Ale ten jeho humanismus, ten inteligentní, nesentimentální, průzračný humanismus – ten způsobil, že se z něj najednou stal spisovatel naší doby. V ten humanismus by doufal i v okamžiku nejhlubší beznaděje.“

Překládání přes třetí jazyk
Malá překladatelská odbočka: o týden později jeden čtenář na článek Base Heijneho zareagoval dopisem redakci, v němž připomněl dva předchozí nizozemské překlady Války s mloky (a připustil, že vydání z roku 1966 bylo přeložené z angličtiny). Píše: „Předpokládám a doufám, že Irma Pieper ve svém překladu z roku 2010, který Bas Heijne oceňuje jako virtuózní, vděčně čerpala z práce svých předchůdců. Komu čest, tomu čest.“ Když necháme stranou fakt, že překlady stárnou rychleji než originál, takže je absurdní požadovat, aby se překladatel opíral o překlad starý pětačtyřicet, nebo dokonce čtyřiasedmdesát let, zaznívá mezi řádky snad i jakási nedůvěra k překladatelům z malých, neznámých jazyků. Překlad z němčiny nebo angličtiny si průměrný nizozemský čtenář může porovnat s originálem, ale překlad z češtiny si zkontrolovat nemůže. A tak místo uspokojení z toho, že česká literatura v současné době v nizozemštině vychází v překladech přímo z originálu, se chce ubezpečit, že nizozemský překlad odpovídá anglické či německé verzi. Sám Čapek si přitom nebezpečí překládání přes třetí jazyk dobře uvědomoval – kvalitu překladů do angličtiny i němčiny uměl posoudit sám. V únoru 1926 píše Otakaru Vočadlovi: „Považte, nějaký mynheer Warendorf chtěl překládat Krakatit do holandštiny z překladu Hydeova; požádal jsem ho, aby počkal na překlad Pickův.“ (Otakar Vočadlo: Anglické listy Karla Čapka, Academia, Praha 1975). Proč nakonec k překladu nedošlo vůbec, není jasné.

Ale zpět k novým nizozemským překladům Čapkova díla. Podle informací nakladatelství Wereldbibliotheek vyšla Válka s mloky v nákladu 2500 výtisků, z toho se dosud prodalo 1600 a připravuje se dotisk.

Křest v knihkupectví Pegasus oživila jedna z přítomných krajanek, když ke hře R.U.R. poznamenala, že slovo robot Josef Čapek nevytvořil, protože v té době už existovaly kuchyňské roboty (takže jeho přínos spočíval v tom, že bratrovi navrhl slovo z oblasti domácích potřeb). Také jméno Rossum, v němž Nizozemci, snad pod vlivem kapitána Van Tocha-Vantocha (jehož hornohanácké „ja“ interpretují jako vliv nizozemštiny), hledají nizozemské spoje, vyložila jako poangličtěný „rozum“. Pro podrobnější konfrontaci různých hypotéz (s uvedením zdrojů apod.) bohužel při podobných akcích není prostor.