Debutový román švédské socioložky a spisovatelky finského původu Susanny Alakoski (nar. 1962) pojednává o nelehkém dětství vypravěčky Leeny v jihošvédském Ystadu, kam se její rodina počátkem 70. let přistěhovala z Finska.

Román získal v roce 2006 Augustovu cenu a dočkal se i dramatizace. Zbrusu nový film, který podle něho (také jako svůj celovečerní debut) natočila herečka a režisérka Pernilla August, dosáhl úspěchu už před uvedením do kin - v září bude soutěžit na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách.

Hlavní hrdinka Leena má se Susannou Alakoski dost společného, nicméně spisovatelka v rozhovorech zdůrazňuje, že děj románu je fikce, ačkoli vychází z jejích zkušeností.

Příběh začíná nastěhováním rodiny do nového obecního bytu, které znamená naději na lepší život, a zpočátku opravdu vyprávění působí málem idylicky. Otec, matka, na počátku asi šestiletá Leena, starší bratr Markku a malý Sakari, k tomu pes Terrie a kočka; peněz je málo, ale zařídit byt se brzy podaří (bohatí lidé vyhazují spousty skoro nových věcí); společné výlety a další finská rodina s dětmi bydlící nedaleko. Že se ale nejedná o parafrázi Dětí z Bullerbynu, je brzy jasné.

Leenini rodiče mají rádi alkohol. A postupně s jeho pomocí čím dál častěji řeší frustraci z vyloučení, chudoby a špatné práce. Děti se stále více bojí, když slyší otce pronášet fráze jako „teď budeme slavit, trochu zábavy si přece zasloužíme“. Matka nedokáže odolat, přestože ráda opakuje, že přestane-li s pitím její muž, nedotkne se jej víckrát ani ona. Alkohol není problém sehnat u překupníka, a tak se byt stává místem stále divočejších a nechutnějších oslav, které trvají i několik dní a během nichž se o děti nikdo nestará. Leena začíná pociťovat stud za své rodiče, z nichž se pomalu, ale jistě stávají kvartální alkoholici; děti jsou svědky otřesných scén, objevuje se fyzické násilí. Leena se upíná na školu, kde nachází klid i uznání učitelů, navíc závodně plave. Trpí však neurózou ze situace v rodině. Drastické jsou scény, kdy se neodvažuje přijít domů, protože se bojí, v jakém stavu rodiče (nemluvě o malém bráškovi) objeví, nebo kdy s kamarádkou přes zeď v noci poslouchá rvačku matky s otcem. Částečně Leena hledá chybu v sobě, snaží se být „co nejhodnější“, aby si získala pozornost a lásku rodičů, ti si však dětí všímají stále méně. Role v rodině se jakoby obracejí – děti jsou zodpovědnější a rozumnější než dospělí, jenže zároveň zcela bezmocné. Komicky v tomto kontextu působí, když v jedné ze střízlivějších chvilek rodiče varují Leenina bratra před drogami a apelují na jeho zodpovědnost vůči sourozencům...

Už beztak nesnesitelná situace se dále stupňuje. Otci hrozí vězení, protože se ukáže, že manželka má zlomené žebro. Leena říká, že si přeje své rodiče zabít, později se její matka pokusí o sebevraždu a končí opět v nemocnici. Mezi těmito otřesnými momenty se však objevují období střízlivosti, kdy rodiče dělají jakoby nic, vesele slibují, že se polepší, a uvádějí domácnost zase trochu do pořádku. Přes upozornění školy a návštěvy sociálních pracovnic v rodině dlouho nejsou odhaleny žádné problémy. Leena nechápe, jak kontroly mohou nevidět nejrůznější známky násilí. Nakonec jsou děti na čas umístěny do náhradní péče.

Autorce se daří čtivě vystihovat pocity a prožívání dítěte, malé trapasy, stud, vztek, nízké sebevědomí, potřebu přátelství a lásky, ale i zvědavost a radost z maličkostí. Přes svou tragičnost kniha nepostrádá ani komické epizody. Ty představují určité vyvážení pasáží, které se téměř nedají snést.

Vyprávění je tak působivé možná díky jednoduchému a věcnému stylu, který autorka zvolila: čím víc šokuje děj sám o sobě, tím nezúčastněněji jej předestírá. Leeniny vnitřní monology, ale především velice zdařilé dialogy postav (dramatizace knihy se skutečně nabízela) poskytují čtenáři o chudinském prostředí možná někdy živější představu, než by si sám přál...

Román se dotýká také genderové problematiky: ženy jsou závislé na mužích, jsou slabší, často se stávají obětmi jejich sobectví. Leenina matka se často v rozhovorech s kamarádkou či s Leenou samotnou vyjadřuje otevřeně feministicky, avšak sama svou situaci nedokáže změnit. Susanna Alakoski svým způsobem navazuje na tradici švédské proletářské a feministické literatury, zřejmě ne náhodou zmiňuje, že se v knihovně Leeniny matky nacházejí díla jejích představitelů Moy Martinson, Väinö Linny, Ivara Lo-Johanssona, Elin Wägner a Harryho Martinsona.

Jistě to nebylo pouze společenské téma, čím román zaujal nejen porotu udílející Augustovu cenu, přestože se dá říci, že zájem o tyto otázky v literatuře během posledního desetiletí celkově vzrostl. Spisovatelčino odhodlání zabývat se ve svých dílech problematikou sociálních tříd, ženskou otázkou a znevýhodněnými skupinami populace vůbec, které potvrdila i svým nejnovějším románem Håpas du trifs bra i fengelset (Měj se ve vjezeňí hesky), by nestačilo, kdyby je nedoprovázel skutečný vypravěčský talent.