Příběh temný jako život sám
Protagonista Glynnova debutu Peter Crumb byl asi kdysi vcelku normální chlapík, který měl ženu a dítě. Pak se ale stalo něco, co z něj učinilo to, s čím se seznámíme hned na prvních stránkách románu: monstrum, které nemyslí na nic jiného než na smrt. Svou i cizí.
Protagonista Glynnova debutu Peter Crumb byl asi kdysi vcelku normální chlapík, který měl ženu a dítě. Pak se ale stalo něco, co z něj učinilo to, s čím se seznámíme hned na prvních stránkách románu: monstrum, které nemyslí na nic jiného než na smrt. Svou i cizí.
Onen určitý člen v názvu románu značí, že půjde o týden, jenž bude mít pro Crumba zásadní význam. Na konci sedmého dne bude, jak si plánuje, mrtvý. A do té doby stihne ještě pár zvěrstev, která čtenáři detailně popíše. Bude kouřit hodně marihuany, stihne napadnout prostitutku, zabít pár lidí a zohavit jejich těla... Že už má nebohé publikum dost? To autora moc nezajímá a své čtenáře drtí celých 240 stran, které román má.
Dalo by se říci bohužel – protože už po pár kapitolách se začne všechno opakovat. Text se pohybuje jen ve dvou základních rovinách: když je Crumb střízlivý (v krátkých větách zpytuje svědomí) a když je pod vlivem (dlouhá, nesouvislá souvětí, jimiž líčí svoje násilnické eskapády). Obojí je snadno předvídatelné a po čase se struktura začne svou jednotvárností zajídat.
Glynn to čtenářům neusnadňuje a snaží se do textu propašovat experimentální prvky. A tak se dočkáme novinových titulků, které zabírají celou stránku; cynik aspoň ocení, že četba rychleji ubíhá. Poslední titulek však zní Viva Crumb – a na konci všichni pochopí, že protagonista proklamovaný cíl nesplní. Katarze v podobě sebevraždy nepřichází, místo toho tu máme novou ikonu nejen bulvárního tisku.
Glynnova snaha šokovat čtenáře naturalistickými popisy mučení Crumbových obětí i dalších nechutností se míjí účinkem. Glynn není Palahniuk a Peter Crumb má k Tenderu Bransonovi či Tyleru Durdenovi pěkně daleko. Styl textu má vzbuzovat zdání perverzní poetiky, založené na vyšinuté mysli hlavního hrdiny; však se taky obálka snaží navodit dojem, jako by Glynn byl následovníkem Johna Fowlese, Martina Amise či DBC Pierra. Ani jedna souvislost není z textu nijak zřejmá.
I samo nakladatelství jako by tušilo, že to tentokrát s nadějným debutem a dírou do světa nemusí vyjít, a tak hlásí, že "vydání románu bude podporovat úderná obchodní a mediální kampaň". Mohli si ušetřit práci: Glynnův román je zbytečný nakladatelský počin.