Pobyt na čerstvém vzduchu záhy po setmění, nejčastěji před večeří, odpadal jenom ve výjimečných případech, odmyslíme-li si deštivé nebo bouřkové počasí. Kruté mrazy bývaly zřídkakdy, ale obvykle se pobytu na vzduchu nezříkali ani tehdy, nanejvýš dobu strávenou venku podstatně zkrátili. Horký vzduch milovali oba, a před palčivým sluncem je chránil obyčejný a staromódní, ale naprosto zachovalý plážový slunečník. Potřebovali jej však zřídkakdy, protože poloha jejich bytu byla taková, že sluneční paprsky málokdy dopadaly na balkon, když tam pobývali. Pobyt venku časně večer, za soumraku, odpadával obvykle tehdy, když odpoledne dřímali hodně dlouho a starci už nezbylo dosti času, aby obě těla patřičně navlékl v souladu s počasím. Tato operace totiž vyžadovala nemálo času a zkušeností. Stařena se obvykle ráda svého oblékání aktivně účastnila a pomáhala při něm. Dokonce, zvláště při suchém a slunečném počasí, dokázala vykonat činnosti související s vykročením na balkon vlastně úplně sama. Zatímco stařec, pokud nebylo vyloženě horko, potřeboval na přípravu hodně času. Při každé příležitosti si zahalil tělo nejrůznějšími kusy oblečení, takže mezi nimi nevznikla téměř žádná skulinka. Nepokrytou si nechával jenom hlavu a hřbet rukou, a to i v nejkrutějších mrazech. Nejdříve si oblékl podvlékací triko z angorské vlny a dlouhé spodky. Potom tlusté podkolenky, které si natáhl přes spodky. Teprve potom se začal zabývat stařeniným oblékáním. Když se totiž oblékl úplně, zpotil se, než skončil se stařenou. Když byla velká zima a museli se obléci důkladně, jakmile byl se stařenou hotový, usadil ji před pootevřené okno, a teprve potom si oblékl – podle potřeby – ještě tenké a krátké ponožky, kalhoty s teplou podšívkou, tlustší svetr, přes něj pletenou vestu bez rukávů a sako. Potom stařenu postavil a řekl: můžeme jít. V předsíni si vzali kabáty a šály, stařena si často natáhla i rukavice, také však zůstala prostovlasá. Usmáli se na sebe a vypochodovali na balkon. Seděli prakticky nad městem, v téže výšce s košatými vrcholy mohutných platanů stejně starých jako oni, a když mezi masivními kamennými kuželkami balustrády nepohlédli dolů, neviděli z města nic. Stařec se téměř s živočišnou radostí těšil z tepla dokonale zakrytého těla, a to zvláště tehdy, když mu tváře a čelo ovíjel chladný vzduch. Jako by ho pokrývala souvislá a hustá srst, nebo ho kolem dokola obtáčel paprsek, který rovnoměrně hřeje, případně obtékala tekutina, která vůbec nevychládá. Nikdy a nic mu v těchto chvílích z přírody nechybělo, pouze v létě, když si svlékl dokonce i ponožky, a nevěděl, kam složit svá nahá chodidla. To pak v něm sílil pocit, že mu něco chybí, že pod chodidly se mu nikdy neocitá půda, že celý rok chodí po bytě sem a tam, pohybuje se v něm, a přitom se nesetkává se zemí. Takto vysedávali, provětrávali se na balkoně, jako by byli pokračováním koruny prastarých platanů. Právě když přišly ty dvě cizí ženy, pobývali rovněž na balkoně, třebaže už hodnou chvíli kolem nich poletovaly pomalé, velké sněhové vločky. Obě ženy je nehledaly. Patrně se domnívaly, že jsou někde v bytě a záhy vyjdou. Teprve mnohem později si všimly, že stařec se stařenou pokojně podřimují na balkoně pod tlustou a jemnou přikrývkou z lehounkých sněhových vloček. Obě těla, mírně nakloněná k sobě, se bělala v mléčném soumraku jako dvě homole cukru.

Z bytu nevycházeli už dosti dlouho. Stařec vzal s velkou úlevou na vědomí, že po několika schodech chrupavky v jeho kolenou naprosto vypovídají službu, zvláště jde-li nahoru. Takto mohl značně omezit styky nepotřebné a obtížné. Jejich samozvaní ošetřovatelé se ovšemže hned vytasili s všelijakými vychytralými plány na stěhování. Jednou s nimi uspořádali i bydlení na zkoušku v jakémsi přízemním bytě. Stařec proseděl celý den v zatemněném neznámém pokoji, přímo vystavený rámusu a pachu města i nesmyslnému blikání, které prosvítalo i tkaninou závěsu. Stařena naštěstí celou tu apokalypsu prospala. Večer je potom dopravili zpátky do jejich bytu a víckrát už je pokusy o vystěhování neobtěžovali. Věděl, že čím výše bydlí, tím blíže má k tomu stavu, v němž vykonává výlučně to, co není schopen neučinit, a nedělá to, co je neschopen učinit. Avšak stařena mívala poměrně často cukání někam se vypravit. To pak nespala celý den, ani v noci, pouze putovala z pokoje do pokoje, z místnosti do místnosti, a zastavovala se jenom na tak dlouhou dobu, než stačila něco z tašky vyložit, do tašky vložit nebo to přebalit. Stařec dokonce i v polospánku často vnímal, jak stařena na nejrůznějších místech bytu vytahuje zásuvky, otvírá skříně, chrastí s taškami, krabicemi, a to slýchával, i když stěhovací období pominulo, také tehdy, když už oddechovala vedle něho v posteli. Jednou například vyklidila veškerý obsah obrovské třídílné skříně, až nakonec našla menší, ale pevný kufřík z vepřovice. Kufr byl pevně stažený řemenem, stařena však otevřela přezku bez nejmenších potíží a zdvihla víko. Kufr byl až po okraj plný starých fotografií malého formátu. Těch si ani nevšimla, přeházela fotografie do plastového pytle a ten postavila do kuchyně k nádobě na odpadky. Celé dny potom pilně skládala do kufru rozmanité užitkové předměty a zase je vykládala. Kusy oblečení, příbory, hygienické a kosmetické potřeby, a stále starostlivě dbala, aby všechno uložila co nejúsporněji. Stařec nikdy do jejích činností nezasahoval, pouze dbal, aby se v noci všude nějak svítilo, když totiž vstoupila do tmy, zarazila se a dál nešla. Pokud si toho nevšiml, zůstala potmě stát, trpělivě stála, dokud se jí to neznudilo nebo ji to neunavilo, potom si sedla nebo lehla na zem a nejednou také usnula. Avšak když zamířil za ní a rozsvítil, hned v cestě pokračovala. Jednou ráno si připravoval v kuchyni snídani, když se náhle objevila ve dveřích a sdělila mu: Přijel Frigyes. Neodpověděl, dál si strouhal jablko, a stařena své sdělení zopakovala. Nato odložil jablko i struhadlo, utřel si ruce do utěrky a vydal se za ní. Zavedla ho do pokoje ke kufru a opět mu oznámila: Přijel Frigyes. Přikývl a vrátil se do kuchyně. A stařena na kufr úplně zapomněla. Ještě téhož dne jej postavil zpátky do skříně tak jak byl, nedotčený i s věcmi. Někdy ji však putování po bytě neuspokojovalo a snažila se jej pod rozmanitými záminkami opustit. Lstí nebo laskavým slovem se však vždycky dala od svého úmyslu odradit. Jednou našel v koutě pokoje, mezi policí na knihy a stěnou, dlouhý papírový válec. Zvědavě z něho vyšťoural těžký svitek hlubotiskového papíru. Byl to barevný plakát. Zobrazoval pěknou mýtinu, která vyzařovala poklidnou náladu, s monumentálním kuželem zasněžené hory v blízkém pozadí. Umístil plakát na vnitřní stranu vchodových dveří, a když stařena chtěla stůj co stůj opustit byt, říkal jí, že si přece nemyslí, že by tu vysokánskou horu dokázali zdolat. Nikdy nenamítala. Plakát zůstal na dveřích, dokud se stařeny nezmocnila prudká nevolnost a nemusela být převezena do nemocnice. Poslušně usedla na nosítka, ale jakmile postřehla, že ji oba zdravotníci chtějí odnést k vchodovým dveřím, postavila si hlavu a ztropila ošklivou scénu. Nakonec jí stařec oblékl beraní kožich a nasadil výjimečně i kožešinovou čepici, a když ji vynášeli z bytu poté, nekladla už žádný odpor. Stařec nepočkal na balkoně, až se sanitka rozjede, protože bylo strašlivé horko, už několik dnů se jim nechtělo chodit na vzduch ani pod slunečník. Jenom vyčkal, až zdravotníci vyjdou z domovních dveří s nosítky se stařenou, která se na nich choulila ve svém příšerném kožichu. Byla pryč několik nocí. Když ji přivezli zpátky, sundal plakát z vchodových dveří.