Nejde o román v pravém slova smyslu, Reading Lolita in Tehran je spíše nezvyklé spojení vzpomínkové knihy a příručky literární interpretace, ve které autorka vedle sebe staví své zkušenosti z pedagogického působení na vysokých školách v Íránu sedmdesátých až devadesátých let, své osobní vzpomínky na íránskou revoluci (1979), na válku s Irákem (1980–88) a v neposlední řadě až deníkově přesné záznamy literárních seminářů, které po odchodu z univerzitního postu pořádala tajně s hrstkou nejvěrnějších ve svém teheránském bytě.

Co mají společného Lolita, Velký Gatsby, Daisy Millerová a Pýcha a předsudek? Kromě toho, že jde o slavné romány anglicky píšících spisovatelů, by málokdo mezi těmito knihami hledal nějakou významnější spojitost. Tyto romány však pro Azar Nafisi a sedm jejích žákyň představovaly každý čtvrtek po dobu několika let únik z každodenního pekla Íránské republiky, poskytly jim nevídanou příležitost odložit alespoň na chvíli šátky a závoje a svobodně myslet a hovořit o něčem tak obyčejném, jako je literatura. Nafisiny studentky nebyly v žádném případě homogenní skupinou, pocházely z nejrůznějších společenských vrstev a lišily se nejen věkem, ale též životní zkušeností či náboženským zaměřením. Všech sedm dívek a žen, kterým Azar Nafisi poskytla „intelektuální“ útočiště ve svém bytě, se rozhodlo odmítnout roli, kterou jim po revoluci vnutil íránský režim, a rozhodlo se na vlastní pěst pokračovat ve studiu angloamerické literatury, tedy oboru, který sice na oficiálních univerzitách stále přežíval, ale v dosti okleštěné podobě (např. jediným románem studijního programu současné americké literatury byla po několik desetiletí pouze Steinbeckova Perla).

Vzpomínkový román Reading Lolita in Tehran je rozdělen do čtyř samostatných kapitol, pojmenovaných podle již zmiňovaných literárních děl. První kapitola „Lolita“ pojednává především o samotném vzniku semináře či čtenářského klubu a o univerzitním prostředí, ze kterého většina Nafisiných studentek pocházela. Autorka přesvědčivě zachycuje ovzduší na teheránských univerzitách, kde se i na Západě vystudovaní studenti a pedagogové (včetně samotné Nafisi) nechali strhnout revolučním protizápadním nadšením, aniž by si do důsledku uvědomovali, jaké následky oni sami posléze ponesou. Spolu s protagonistkou můžeme sledovat, jak se postupně proměňovalo společenské klima a především jak režim pomalu a nenápadně rušil všechny progresivní a moderní zákony svých liberálních předchůdců a přetvářel je ke svému obrazu, v duchu maximálního islámského konzervatismu. Stáváme se svědky nejen politických vražd a náboženského extremismu, ale především kroku o několik desetiletí zpět, pokud jde o ženská práva. Symbolem těchto nevítaných změn se pro autorku a většinu jejích studentek stane šátek či závoj, který budou donuceny nosit nejprve na univerzitní půdě a úřadech a posléze všude, kde by mohly narazit na příslušníky opačného pohlaví. Sama Azar Nafisi se vrhne do nerovného boje s tímto nařízením zbavujícím osobní svobody: raději se vzdá akademického místa, než aby se podvolila, ale jak se postupem času ukáže, vývoj v Íránu s sebou přinese i mnohem závažnější změny, než je tato.

Již vzpomínkové pasáže prvních dvou kapitol „Lolita“ a „Velký Gatsby“ poodhalí některá úskalí, která přinášela tato díla (dnes z pohledu západního čtenáře již „neškodná“), pokud jde o jejich možné interpretace. Nejen čtenář dobře znalý jednotlivých děl se mnohde pousměje, ale spíše nevěřícně zarazí nad některými interpretacemi teheránských studentů. Fakt, že hlavním interpretačním kritériem románů je jejich „výchovnost“, případně moralita jednotlivých postav, asi nepřekvapí. Šokujícím zjištěním spíše bude, s jakou vehemencí (a často za pomoci politického vlivu) někteří konzervativní studenti prosazovali své jednostranné pohledy na literaturu jako takovou. Podobně jako komunismus dokázal posuzovat veškeré umění pouze z hlediska ideologické čistoty, tak se i zde stávají literární díla nástrojem islámského režimu proti nepříteli číslo jedna: dekadentní a zvrhlé západní civilizaci. Překvapivě to není ani tolik Nabokovova Lolita, kterou postaví sami studenti na pomyslný pranýř, ale Fitzgeraldův Velký Gatsby, jenž předznamená osud celé anglicky psané literatury v Íránu.

Veškeré interpretace jsou tendenční a odsuzující, takže Nafisi v zoufalství navrhne studentům, aby uspořádali fiktivní soudní proces s Velkým Gatsbym v roli obžalovaného. Po vzoru Milence Lady Chatterleyové se tak opět dostává román na lavici obžalovaných, byť v tomto případě v prostředí, které je do značné míry ovlivněno všeobecným strachem projevit vlastní názor, natož říci ho veřejně. V každém případě je část románu líčící tento proces asi čtenářsky nejsilnějším místem poodhalujícím nejen způsob, jakým přistupovala oficiální místa k literárním dílům (viz pozdější proces s Rushdieho Satanskými verši a následné vyhlášení fatwy), ale především ukazujícím, že zavrhování všeho západního ( hlavně pak západní kultury) se netýkalo vždy pouze několika zfanatizovaných úředníků či duchovních, ale že to ve většině případů byl společenský konsensus, třebaže vynucený či způsobený neznalosti věci samé.

Emocionálně nejpůsobivější je část závěrečná, ve které Nafisi konečně poodkrývá něco ze svého soukromí a zejména ze soukromí svých žaček, jejichž identitu ovšem chrání smyšlenými jmény. A tak se dozvídáme, jak fungoval každodenní život v ulicích Teheránu, ať již v době revoluce, či později během íránsko-irácké války. Na denním pořádku jsou pro Evropana nepochopitelné nájezdy tzv. revolučních gard, doslova svlékajících ženy na ulici a kontrolujících barvu jejich ponožek či dostatečnost zakrytí jejich těla. Ženy musí dnes a denně čelit ponižujícím procedurám, kdy jim při osobních prohlídkách kontrolují oficiální hlídky nehty na rukou (zda je nemají nalakované) nebo jim do krve odírají obličeje při sebemenším náznaku makeupu. Prostřednictvím svých studentek upozorňuje na otřesné praktiky zcela znemožňující jakýkoliv kontakt mezi příslušníky opačného pohlaví, s výjimkou rodinných příslušníku, na testy panenství, prováděné úředními autoritami, které v případě pozitivního nálezu mnohdy končí kamenováním. Autorka se zároveň pozastavuje nad tím, jak málo času stačilo na to, aby se většina s těmito důstojnosti zbavujícími praktikami smířila. Obzvláště zarážející je pro ni také změna, která se udála s mnoha muži, především těmi vzdělanými na západních univerzitách.

Co odlišuje román Reading Lolita in Tehran od podobně zaměřeného bestselleru Bez dcerky neodejdu Betty Mahmoodyové, je ona literární rovina neustále přerušující vzpomínkové pasáže. Osobní zpovědi Nafisiných hrdinek jsou možné jen díky uvolňujícímu vlivu literárních děl. Byť většina z jejích studentek odsuzuje anebo alespoň nechápe hrdinky zmiňovaných děl, každá z nich by v sobě chtěla mít něco z Lolitina sex appealu, z odvahy Daisy Millerové či odhodlání Elizabeth z Pýchy a předsudku. Aniž si to zpočátku uvědomují, setkání s těmito hrdinkami je trvale změnilo. Jedna z dívek, Sanez, se dokonce pod vlivem Austenové románu rozhodne jednat a otestuje si snoubence, aby o něm nakonec zjistila, že ač dlouhodobě žije v Británii, je ve vztahu k ní úplně stejný jako ostatní muži: bojí se jakéhokoliv kontaktu s ní. Mnohé z nich se též pod vlivem nového světa, který jim literatura poodkryla, vzepřely tradiční zvyklosti domluvených svazků a raději si zvolily svobodný život oproti nerovnému svazku.

Teprve postupem času se všechny učí myslet jako svobodné bytosti, ne pouze jako ony vystrašené a schoulené tělesné schránky, ukrývající se pod černými čádory. Pro mnohé z nich je to poprvé v životě, kdy někoho jejich názor zajímá, a dokonce jej vyžaduje. Je těžké oprostit se od léta vštěpovaného systému, kdy i závěrečné práce měly podobu doslovného přepisu toho, co jim pedagog přednášel.

Zároveň Azar Nafisi úsměvně poodkrývá, jak vynalézavě byl režim íránské republiky každodenně podváděn – červeně nalakovanými nehty schovanými pod rukavicemi či talíři satelitů poschovávanými na dvorcích. Ukazuje také, jak málo stačilo místním obyvatelům k pocitu štěstí – pašované západní zmrzliny a četba „zakázané“ literatury, i takové, na kterou v evropských knihovnách padá prach.

Některé literární interpretace v podání Azar Nafisi budou mnohdy čtenáři znalému tematiky připadat jako zjednodušující či dokonce zkreslující. Tak trochu proti pravidlům a zásadám literární interpretace, která by neměla připustit, aby osobnost autora či kritika vstupovala do interpretace samé, je nutné v tomto případě brát zřetel na původ autorky a především na situaci, ve které literární seminář v jejím bytě vznikl. Zásadnější výtku by v tomto případě zasloužila samotná Azar Nafisi, která sice názory svých studentů v průběhu celého románu usměrňuje, ale z nějakého neznámého důvodu k nim nikdy nezaujme žádné konkrétní stanovisko. V případě románu, který byl primárně vydán pro anglicky mluvící publikum, a v případě autorky, která absolvovala vysokoškolská studia v USA a po letech se tam vrátila k trvalému pobytu, bychom očekávali, že vysloví zásadnější soudy obhajující západní literaturu a kulturu jako takovou. Postoje Nafisi zůstávají v průběhu celého románu jaksi v pozadí, a proto se pozornému čtenáři nemůže do mysli nevkrást rouhavá myšlenka, zda Azar Nafisi s mnoha negativními názory svých studentů vlastně nesouhlasí. V případě mladé íránské studentky, ovlivněné levicovou atmosférou amerických univerzit, by takový přístup byl pochopitelný, ale u americké vysokoškolské profesorky, která působí na uznávané John Hopkins University, spíše čtenáře zarazí.

Reading Lolita in Tehran se díky specifiku amerických knižních vydání (doplňovat jednotlivá vydání otázkami do diskuse určené v Americe tak populárním čtenářským klubům) stává i zvláštní literární hříčkou – fakt, že si čtenářský klub amerických důchodců vzájemně klade otázky o románu, líčícím jiný čtenářský klub – dodává memoár románu Reading Lolita in Tehran tak trochu postmoderní nádech.

Azar Nafisi se na samém počátku knihy snaží přesvědčit studenty, že nesmí za žádných okolností znevažovat literární dílo tím, že ho budou brát pouze jako kopii reálného života. Jak však sama na témže místě dodává, podařil se jí pravý opak. Během svého univerzitního působení a pozdějších domácích seminářů si uvědomila, že romány, které vybrala pro své studenty právě proto, aby jejich pomocí demonstrovala takový přístup k umění, vyprovokovaly studenty ke zcela opačným reakcím. Lolita, Daisy Millerová, Velký Gatsby i Pýcha a předsudek zcela nečekaně představovaly pro mnohé přímý odraz jejich každodenního života v Teheránu a v případě některých znamenala buď jediný možný únik, či jako u většiny Nafisiných studentek konečný impuls k radikální životní změně. I takto hmatatelná může být moc literatury v současném světě.