Mladý vypravěč, který dává před upjatým otcem přednost barvitému strýci a pln obdivu líčí jeho výstřelky. Tedy obdoba trojúhelníku Bogan-Francin-Pepin? Strýc objíždějící nizozemské hotely a vymáhající u majitelů placenou inzerci ve svém hotelovém časopise výměnou za příznivou recenzi. Tedy obdoba hrabalovského pojišťovacího agenta, vnášejícího do každodennosti paprsek imaginace? Ve skutečnosti tvoří jádro příběhu sebevražda očima pozůstalých a autorovo přesvědčení, že sebevrah je sobec, kladoucí vlastní zoufalství nade všechno.

Vypravěč Justus (česky – zřejmě kvůli snazšímu skloňování – Justýn, ovšem pravopis s –ý- vyděluje jméno z nizozemské reality), mladík z učitelské rodiny ze západofríského městečka Alkmaar, vypráví příběh svého strýce Siema, otcova bratra a protipólu, který zcela nečekaně a pro své okolí nepochopitelně spáchá sebevraždu. Justýn nastiňuje, proč viděl v Siemovi svůj idol a připsal mu v duchu otcovskou roli, líčí, do jaké míry strýcova sebevražda poznamenala život celé rodiny a jak jednotliví členové na strýcův čin reagují. Marně se pídí po strýcových motivech, zmítá jím zármutek i rozhořčení. O síle svého obdivu ke strýci čtenáře s jistou (mladickou?) mnohomluvností přesvědčí, o oprávněnosti svých citů už méně.

Strýc Siem možná působí barvitě vedle svého usedlého bratra, ale žádný Pepin to tedy není. Jeho okázale nekonvenční život vyznívá trochu bezzubě. Obývá například honosný dům v zazobané vilové čtvrti, ale jezdí na „lidovou“ pláž. To mohlo mít přídech bouřliváctví snad někdy v 50. letech minulého století, kdy byla nizozemská společnost rozškatulkovaná, ale v současnosti, kdy se kniha odehrává, to sotva stojí za zmínku. Jeho živnost snad působí vedle bratrova kantorského místa pod penzí dobrodružně, ale k opravdovému „obchodníku s deštěm“ mu chybí hravost kejklíře či pábitele, která by jeho oběti na chvíli vytrhla z šedi všedního života, za což by na oplátku přimhouřily oko nad jeho nepoctivostí. Siem je prachobyčejný mazaný obchodníček, který se úspěšně živí nátlakem na hoteliéry a neštítí se ani nečistých triků při podvrhování závad. O peníze mu jde až na prvním místě (jak se výstižně říká holandsky). Proto když se Justýn dojatě rozhodne, že ve strýcově díle bude pokračovat, vyznívá to téměř parodicky. Siemovu tragiku dokresluje epizoda v pochybném baru, představovaná jako určité vyvrcholení jeho příběhu. Justýn ho tam jede k ránu vyzvednout, protože prý tropí z opilosti výtržnosti. Ve skutečnosti nepřestává vykřikovat, že jeho žena Tilly je šestihvězdičková a žádná se jí nevyrovná. S představou nezkrotného bohéma se tato scéna příliš neslučuje. Vidíme spíš člověka, který se ze strachu před životem stylizuje do určité role, a nemá na to. Nebo kterého ničí synovcův slepý obdiv, protože si je dobře vědom svých slabostí. Jeho sebevražda pak už nevyznívá tak nepochopitelně. Možná je to především příběh o deziluzi z nenaplněných očekávání, ať už ve vztahu k životu (ne nadarmo zná Siem Flaubertovu Paní Bovaryovou zpaměti), nebo k hrdinovi z dětství. Tedy velmi univerzální příběh.

Joost Zwagerman (Joost a Justus jsou ostatně spřízněná jména) v tomto románu plně potvrzuje svou pověst autora dokumentujícího dobu, ať už v rovině jazykové, nebo tematické. Pasáže líčící Justýnovo nadšení pro strýce Siema staví na kódech daných časem a místem. Autor spoléhá na to, že i drobná narážka – název určité obce, refrén písničky, módní humorná průpovídka – u čtenáře ihned, bez dlouhého vysvětlování spustí proud asociací. Téměř jako monolog komika, který za každou větou vkládá „znáte to“. Toto společné podhoubí se překladem samozřejmě do velké míry ztrácí (však je také český překlad tohoto románu teprve druhé zahraniční vydání – po německém). Někdy je to i překladatelskou nedomyšleností – označení Fiat Fiasco je srozumitelné obecně, ale se spojením Renault Bêtise si průměrný český čtenář bez slovníku neporadí, takže se zcela míjí účinkem.

Tematicky navazuje román na rozsáhlé debaty, které se vedou v Nizozemsku už od 60. let a jež lze shrnout větou: do jaké míry smí člověk disponovat vlastním životem (tělem)? Obráží se to v problematice potratu, eutanazie i sebevraždy. Použije-li psychiatr v románu termín „sebeusmrcení“, hlásí se tím k přesvědčení, že člověk má výhradní právo o sobě rozhodovat. Za podrážděním pozůstalých, vyvolaným tímto jediným slovem, se tedy skrývá odpor k celému myšlenkovému proudu.

Tyto diskuse v Nizozemsku v pravidelných intervalech ožívají. Neměla by být k dispozici tableta, která by sebevrahovi – když už se pro odchod ze světa rozhodne – ušetřila drastické způsoby smrti? S touto otázkou naposled přišla Karin Spainková v publikaci z roku 2001 De dood in doordrukstrip (volně přeloženo Smrt v běžném balení). U Zwagermana vyvolávají takové hlasy hluboké rozhořčení. Tak hluboké, že po tomto románu vydal na téma sebevraždy už dvě esejistické sbírky (Het vijfde seizoen, Pátá sezóna, 2003; Door eigen hand, Vlastní rukou, 2005).

Joost Zwagerman se nikdy netajil tím, že v tomto románu zpracovává bolestnou osobní zkušenost – otcův pokus o sebevraždu. Když kniha vyšla, vystoupil na vlastní žádost v několika publicistických pořadech, kde tento autobiografický prvek osvětlil. Román tak dostal přídech pamfletu proti bezohlednosti sebevraha i proti Karin Spainkové a jí podobným, kteří o sebevraždě uvažují příliš lehkovážně. Autor nedokáže svému otci odpustit, že ani myšlenka na syny (a vnuky) ho od sebevraždy neodvrátila. Tato hluboká osobní zhrzenost prosakuje i z románu – jako by nedokázal zaujmout potřebný odstup, a tak s dávkou bolestínství ústy svého vypravěče ze všech stran rozebírá a zdůvodňuje, v jak těžké situaci se ocitají kvůli sebevrahovi pozůstalí. Výmluvné scény pak ještě – pro méně dovtipné čtenáře – důkladně vyloží. Jeho jednoznačný postoj k této otázce se tím bohužel rozmělňuje a ztrácí na účinnosti. Výše zmíněný pocit zklamaných očekávání zažívá nad knihou i čtenář, když zase další náběh na vyvrcholení vyšumí do ztracena. Nezdá se ale, že by v tom byl autorský záměr – je to spíš nechtěný účinek.

Zwagerman je milovník převleků – někde prohlásil, že co kniha, to zcela odlišný styl. Přál by si, aby se u jeho knih na první pohled nepoznalo, že je napsal jeden autor. Literární kritik Hans Goedkoop ho nazval spisovatelem bez tématu, popisovatelem cizích témat. Nepatří k mým oblíbeným autorům a Šest hvězdiček nepovažuju z jeho knih za nejzdařilejší. Jedním dechem ale přiznávám svůj handicap, že totiž po letech života v Nizozemsku nedokážu odhadnout, jak působí tento román, je-li vytržen z nizozemského kontextu. Je na českých čtenářích, aby si knihu přečetli a posoudili, nakolik se s mým názorem ztotožní.

Joost Zwagerman: Šest hvězdiček. Z nizozemského orig. Zes sterren přel. a doslov napsala Veronika Havlíková, Odeon, Praha, 2005, 158 s.