Kniha Las películas de mi vida (Filmy mého života) je posledním románem jednoho z nejvýraznějších představitelů mladé generace chilských prozaiků Alberta Fugueta (1964). Spíše než romány a povídkami k sobě tento autor připoutal pozornost antologií povídek mladých Latinoameričanů, kterou vydal pod názvem McOndo v roce 1996 spolu s dalším chilským spisovatelem Sergiem Gómezem. Autoři začlenění do této antologie se programově distancují od magického realismu a prosazují ostré nepřikrášlené vidění moderního latinskoamerického světa. Proti mytickému světu fiktivního městečka Macondo z románů Garcíi Márqueze staví současná velkoměsta žijící ve znamení globální pop-kultury. Uvedení antologie proběhlo příznačně v McDonaldu v Santiagu. McOndo hlásající konec magického realismu vyvolalo nadšené i znechucené reakce, v každém případě však k sobě a ke svým autorům přitáhlo zájem kritiky.

Román Las películas de mi vida je výrazně autobiografický, ačkoli sám Fuguet se tomuto označení brání a prohlašuje ho za dílo „spíše osobní než autobiografické“. Jeho hlavním hrdinou je chilský seismolog Beltrán Soler, který se ve svých čtyřiceti letech náhle rozhodne přerušit cestu na vědeckou konferenci do Japonska a v hotelu u letiště v Los Angeles začne sepisovat seznam padesáti filmů, které pro něho byly důležité. Román má podobu dvou e-mailů, které Beltrán posílá náhodné spolucestující z letadla a v nichž líčí vzpomínky, které v něm ten který film vyvolává. V padesáti krátkých kapitolách, z nichž každá má v titulu jeden film, se postupně skládá Beltránův život od jeho narození roku 1964 do roku 1980, kdy fakticky dospívá.

Beltrán Soler se narodil v Chile, ale v průběhu šedesátých let většina jeho rozvětvené rodiny emigrovala do Spojených států. Beltrán a jeho mladší sestra vyrůstají v Los Angeles jako potomci běžných emigrantů a začleňují se do kultury amerických středních vrstev. Jednotliví členové rodiny okouzleni americkým snem různě naplňují své osudy v USA 60. let – babička, která se nikdy nenaučí anglicky a jejíž jedinou zábavou jsou hollywoodské muzikály, rebelský strýc hippie, který stále více propadá kouzlu peněz, jiný strýc doživotně traumatizovaný z Vietnamu, nezodpovědný frajerský otec (trochu James Dean a trochu Steve McQueen) toužící po rychlých autech a svobodě, teta provdaná za Yula Brynnera, matka pečující o rodinu a stále nostalgicky vzpomínající na rodné Chile...

Beltránův život se radikálně promění v roce 1974, kdy po Pinochetově puči rodina (která odsuzovala Allendův levicový režim) odjede na prázdniny k příbuzným do Santiaga de Chile a během pobytu se rozhodne zůstat natrvalo. Desetiletý Kaliforňan je tak donucen stát se Chilanem a přivyknout realitě pinochetovského Chile. Jedním z motivů, jež vedly Beltránovu matku k návratu do Chile, byla snaha uchránit děti nástrah, které jim v dospívání chystá Amerika v podobě sexu, drog a jiných pokušení, a poskytnout jim pevné rodinné zázemí. Paradoxně však způsobí postupný rozpad rodiny, který vrcholí odchodem otce zpět do Kalifornie. Pomalu dospívající Beltrán vnímá společenskopolitickou situaci a rodinnou krizi s určitým odstupem, jeho hlavním zájmem je dané situace přečkat, ne je řešit. Stává se z něj běžný santiagský teenager, jehož život se točí kolem filmů, prvních sexuálních zkušeností, nepříliš dobrých vztahů s kamarády a první velké lásky.

Vzpomínky na filmy a na dětství jsou rámované třemi telefonickými rozhovory Beltrána s jeho setrou Manuelou, z nichž vysvitne, že jednotliví členové rodiny jsou nyní zcela odcizeni a prakticky spolu nekomunikují. Z posledního rozhovoru však zaznívá naděje, že nostalgická zastávka v Los Angeles znamenala zásadní změnu a že Beltrán vyhledá matku a i otce a pokusí se otřesené vztahy obnovit.

Příběh románu Las películas de mi vida – dospívání chlapce v rozpadající se rodině – není nikterak originální a sám o sobě těžko vydá na román. Autor se snaží, bohužel ne se stoprocentním úspěchem, vynahradit tuto nedostatečnost stavbou románu. Rozdělení do krátkých kapitolek podle filmů je osvěžující a čtenářova pozornost díky němu neochabuje, což by se nebýt tohoto prostředku zřejmě stalo. Fuguet volí populární, většinou hollywoodské filmy, mezi nimiž figurují například Blízká setkání třetího druhu, Čelisti či několik kreslených disneyovek. Znalost obsahu jednotlivých filmů přitom není nutná pro vnímání románu, protože se příběhu dotýká většinou jen okrajově a podstatné rysy vypravěč čtenáři zopakuje. Filmy slouží především jako referenční body, shlédnutí filmu je časoprostorově přesně určený okamžik (v záhlaví každé kapitoly je kromě názvu filmu, režiséra a představitelů hlavních rolí uveden také rok a místo, kdy hlavní hrdina film shlédl), který pro Beltrána znamená určitou životní situaci, určité nastavení okolností. Filmy tedy nemají nějaký zásadní konkrétní vliv na hrdinův osud, ale spíše ho provázejí a stávají se (podobně jako rodinné fotografie, o nichž se také často zmiňuje) jakousi oporou pro vzpomínky. Jejich spojitost s příběhem je víceméně povrchní, což může zklamat čtenáře, který očekává složitou intelektuální intertextovou hru, ale na druhou stranu to vyvolává dojem autenticity a nenásilnosti. Populární „mainstreamové“ filmy jsou součástí Beltránovy (i naší) každodennosti, nezasahují do jeho života jako náhlá zjevení, přesto se do něho trvale a nesmazatelně zapisují.

Snaha o autenticitu a zachycení každodennosti se možná podepsala i na nevýraznosti příběhu, na jeho nápadné „neliterárnosti“. Čtenář v románu nejednou narazí na motiv, u něhož by podle nepsaných literárních zákonů očekával rozvinutí či návratnost. Například v úvodu je vypravěč na letišti požádán, aby dohlédl na chlapce z vesnice postižené zemětřesením, který cestuje sám do USA za svým otcem, přestože je tomuto motivu věnována značná pozornost, později už o něm nepadne ani zmínka (nedozvíme se ani, zda chlapec v pořádku dorazil do Los Angeles). Podobných „volných konců“ je v románu celá řada. Většinou však není úplně jasné, zda jde skutečně o autorský záměr, nebo spíše o nedostatek. Také opakující se motiv zemětřesení a jeho očividný metaforický význam – rodinné a společenské otřesy – občas působí poněkud bezradně.

Alberto Fuguet románem Las películas de mi vida přesvědčivě dokazuje, že narozdíl od některých svých vrstevníků není epigonem magického realismu a že vidí nové cesty pro hispanoamerickou prózu. Zároveň však nelze říct, že by v tomto románu nabízel něco, čím by překonal slavné autory tzv. boomu nebo se jim alespoň přiblížil. Zdá se, že myšlenka McOnda teprve hledá velkého spisovatele, který by jí dal patřičně vyniknout. V každém případě však Las películas de mi vida představují zajímavou ukázku současné hispanoamerické literatury a dotvářejí a obohacují obraz, jaký o ní v evropském a v českém povědomí existuje.