Válka vpadne do Honzova života plnou silou v okamžiku, kdy gestapo nečekaně zatkne a posléze odsoudí k trestu smrti jeho otce. Dvanáctiletý gymnazista se snaží být oporou matce a mladší sestře, otcův příklad v něm probouzí odvahu čelit vlastními silami zlu. To přichází plíživě v podobě protektorátních nařízení, která omezují práva Židů, ve stupňujících se represích a násilí ze strany německých okupantů. Za dané situace je i solidarita s bývalými židovskými spolužáky hrdinstvím. Honza, stejně jako hrdinka Jana z románu Hany Bořkovcové Zakázané holky (1995), prokazuje statečnost už jenom tím, že přátelství nadřazuje riziku a nepřestává se stýkat s kamarádem Petrem Ginzem. Když pak Petr musí nastoupit do transportu a dostává se do Terezína, Honza s dalším kamarádem se rozhodnou pomoci Petrovi v útěku. Honza pronikne za zdi terezínského ghetta a prožije tam na chlapeckém Domově 1 mezi židovskými chlapci čtyři měsíce jako jeden z nich. Petr, který už pochopil nemožnost vzepřít se osudu, neboť by tím ohrozil jiné, čelí všem utrpením s vyrovnaností, která se však nerovná rezignaci. Povzbuzuje ostatní, rediguje časopis a nakonec je to on, kdo před svým dalším transportem do Osvětimi zorganizuje Honzův návrat z Terezína k rodině.

Transport za věčnost se vřazuje mezi současnou literaturu pro děti a mládež s tematikou holocaustu, pro niž je typický důraz kladený na autentičnost. Ostatně byl to nečekaný nález rodinné korespondence muže popraveného gestapem a exkurze v terezínském ghettu, které podnítily Františka Tichého k napsání knížky. Využil v ní autentické materiály (dopisy prastrýce, dr. Josefa Jana Kratochvíla, odsouzeného a popraveného za odbojovou činnost; reportáže a umělecké texty uveřejňované v časopise Vedem, který vydávaly terezínské děti; deníky Petra Ginze) a osudy skutečných postav propletl s těmi fikčními v románový tvar.

Takový tvůrčí postup s sebou nese i jistá úskalí a Tichý se bohužel nedokázal všem vyhnout. Tam, kde by románová zápletka měla vrcholit Honzovým nečekaným pobytem v Terezíně, Tichý uniká k dokumentárním materiálům, jejichž charakter však odpovídá původnímu kontextu. Reportážní texty z časopisu Vedem, které Tichý do románu zakomponovává, tak mají spíše retardační účinek a prozrazují, že autor nadřadil edukativní záměr tomu uměleckému. Honzova přítomnost v Terezíně (nereálná, avšak nikoliv neuskutečnitelná, jak poznamenává autor v závěrečné příloze ke knize) se podobá spíše celotáborové hře foglarovského ražení, neboť postrádá osudovost hrozby, s níž v terezínském ghettu žijí Honzovi židovští přátelé, a v důsledku pak kontraproduktivně působí téměř bagatelizačním dojmem. Postava Honzy nabývá zprostředkovatelské úlohy a vytrácí se její vlastní psychologický rozměr, který byl silnější v první části knihy. Hrdinova závěrečná snová vize, v níž následuje své přátele až na práh smrti do plynové komory, přitom dokládá autorův beletristický potenciál.

František Tichý, zakladatel a pedagog pražské Přírodní školy, se problematikou života dětí v terezínském ghettu soustavněji zabýval už od roku 2009. První verze rukopisu knihy vznikla již před sedmi lety a postavě Petra Ginze věnoval životopisnou publikaci Princ se žlutou hvězdou (2014). Transport za věčnost je inspirován pocitem sounáležitosti s terezínskými dětmi, neboť „jediné, čím se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů“. Tento aspekt zdůrazňuje autor i v závěrečné časové přímce příběhu, kde zároveň uvádí na pravou míru rozdíly mezi realitou, její stylizovaností a fikcí. K adresátům knihy se obrací s připomínkou, že právě dočtený příběh bude dál pokračovat díky společnému sdílení.