Nathan Englander prý zprvu zkoušel vyhýbat se židovským tématům i hrdinům, kteří si však nedali pokoj a vyhozeni dveřmi, vraceli se do jeho textů oknem. Přestal se jim tedy bránit a právě to mu pravděpodobně vyneslo pevné místo mezi předními americkými spisovateli mladší generace. Z osmi povídek v jeho sbírce O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové se židovství nijak nedotýká jen jediná. Nicméně ať se texty věnují holokaustu, nebo osidlování západního břehu Jordánu, jejich pointa kontext židovské kultury vždy přesahuje.

Rodina Nathana Englandera žije ve Spojených státech již po generace. Jak naznačuje hned titulní povídka sbírky, autorovi není cizí uvažování moderního sekulárního amerického Žida. Zároveň však Englander vyrostl v tradiční hluboce věřící komunitě a dostalo se mu židovského středoškolského vzdělání. Pět let žil v Izraeli a velmi dobře ovládá hebrejštinu (nedávno mu vyšel překlad z hagady). Je tedy důvěrně obeznámen s různými pojetími židovské identity a hloubkou židovské kultury, což mu paradoxně umožňuje ji přesáhnout. Židovství je jeho výchozí bod, ne hranice jeho tvorby. Prostředí, v němž se dokáže pohybovat velmi lehce a rozvíjet v něm své „nenapsatelné“ příběhy, zpravidla o nesnadných otázkách morálky a dějin. (Když prý dostane nápad na povídku, která by se dala napsat snadno, podle vlastních slov z rozhovoru pro magazín Granta se o to ani nepokouší.)

Englander někdy opravdu vytváří až neskutečné situace, v kterých ožijí i tak důkladně popsaná témata, jako je v prvé řadě holokaust anebo vnitřní konflikt žida odklánějícího se od víry. Propojení letního tábora pro židovské děti ve Spojených státech s toposem koncentračního tábora v povídce Tábor téma holokaustu neotřele aktualizuje a zbavuje patosu posunem do intimnější roviny. Hlavním hrdinou povídky je mladý vedoucí letního tábora, jenž bez problémů zvládá jeho dětské účastníky, ale opravdu mu pijí krev věčně nespokojení židovští staříci, kteří v táboře pobývají v rámci programu pro seniory, jenž má podpořit mezigenerační porozumění. K dovršení všeho si vezmou do hlavy, že si jednoho ze svých řad pamatují jako dozorce z koncentračního tábora.

V několika povídkách autor pracuje s tradičními formami židovské slovesnosti. Povídka Dva pahorky připomene – tématem, jazykem nebo číselnou symbolikou – starozákonní vyprávění, jehož ozvuky nalezneme i v povídce Pro mladé vdovy ovoce zdarma, která sbírku uzavírá. Dva pahorky jsou mistrovské podobenství o osidlování západního břehu Jordánu, které prostupují otázky ohledně práva na vlastnictví. Podobnost se starozákonním vyprávěním v povídce rezonuje i proto, že životní podmínky osadníků, kteří v 70. letech přišli založit osadu figurující v příběhu, se příliš nelišily od biblických dob. Do povídky Pro mladé vdovy ovoce zdarma je zase vložen příběh o chlapci, který přežil koncentrační tábor a vrátil se do rodného města, aby se setkal s rodinou své kojné. Po návratu zjistí, že ta žije v domě jeho rodičů. Nadšeně chlapce přivítá a pohostí ho, nicméně o jeho budoucnosti v domě nepadne ani slovo. Hrdina příběhu je tak postaven před nejtěžší dilema, které pro něj však ve skutečnosti dilematem není.

V povídce Peep show je zřetelně patrná tradice židovských anekdot. Mladý úspěšný Žid zavítá do čtvrti červených luceren a nechá se nalákat do podniku, kde se za peníze může omezenou dobu dívat na nahé ženy. Má trochu výčitky (a doma těhotnou manželku), ale vzpomene si, že do podobného podniku jednou zavítal jako kluk, a tak si koupí pár žetonů. K svému překvapení však za odhrnuvší se plentou neobjeví nahé krásky, ale jemu známé rabíny bez šatů. Ti mu vyčítají, že přestal žít náboženským životem, a také ho – podobně jako zaměstnankyně podniku – vybízí, aby si „sáhl“. Povídka končí velmi vtipnou, až surreálnou scénou, kdy se hrdina sám svlékne a jde za plentu.

Židovský humor je dosti sebeironický a není téma, před nímž by ucouvl. Dvě židovské děti sedí na střeše poblíž komína. „Co tam děláte?“ ptá se kolemjdoucí. „Čekáme na rodiče.“ Englanderovy povídky nikdy nejsou vyloženě vtipné, ale humorný rozměr mnohdy nechybí ani těm vážnějším. V Jak jsme pomstili Blumovy se skupina židovských chlapců pokouší vypořádat se starším klukem, který je (a hlavně Blumovy) krutě šikanuje. Nechají se proto učit sebeobraně od školníka a válečného veterána Borise, ale pracují na sobě i ve volném čase:

„Můžeme si to na tobě vyzkoušet?“ zeptali jsme se Chung-Shika.
„A co?“ otázal se Asiat přívětivě a Yitzi po jeho boku přímo zářil.
Nikdo neodpověděl, a tak nakonec promluvil Harry: „Obrácenej pogrom.“
„Cože?“
„Budeme ti vyhrožovat,“ vysvětloval Harry. „A jako celá parta tě začneme pronásledovat, protože seš jinej, chápeš? Abychom tomu přišli na kloub.“
„Když ty seš jedinej jinej kluk, kterýho známe.“

Sice jen v jedné povídce z Englanderova souboru se nenajde ani zmínka o židovství, ale v podstatě s ním nesouvisí ani povídka Všechno, co vím o své rodině z matčiny strany – až na to, že hlavní hrdina (autorovo alter ego) je Žid. Jde o meditativní sled očíslovaných momentek evokujících nenápadné plynutí času, které navozuje dojem, že se nic moc neděje, a člověk se tak ani nemá mnoho co dozvědět – například o své rodině z matčiny strany. Druhou Englanderovou „nežidovskou“ povídkou je Čtenář, hold všem Autorům a jejich skutečným, chápajícím Čtenářům, kteří v tom s podobným zápalem jedou spolu až do samého konce.

Celá sbírka je velice dobře strukturovaná a Englander v jednom rozhovoru přiznal, že si na pořadí povídek dal dosti záležet. Nejprve čtenáře do knihy vtáhne chytlavým titulním textem o marihuanovém mejdanu páru sekulárních a páru ortodoxních židovských známých, který se nemile zvrhne v hru „na Anne Frankovou“. Následují úplně jiné, myticky laděné Dva pahorky. Dějovější Jak jsme pomstili Blumovy, Peep show a Tábor prokládá Všechno, co vím o své rodině z matčiny strany a Čtenář. Sbírku uzavírá skvělá povídka o šestém přikázání Pro mladé vdovy ovoce zdarma, v níž silně vystupuje vztah otce a syna, jeden ze základních kamenů židovské kultury.

Ve sbírce Nathana Englandera, židovského mudrce z amerického předměstí s deseti tisíci fanoušky na Twitteru, se působivě doplňuje černý humor a téma vykořenění moderního člověka s pevnými základy autorovy tvorby v židovské kultuře. Z té však Englander čerpá takovým způsobem, že v konečném důsledku píše o věcech univerzálních.