V rámci bohatého olomouckého literárního života se v roce 2002 na festivalu Poezie bez hranic setkali tři básníci: Sylvester Pollet, překladatel Petr Mikeš a pedagog Matthew Sweney. Troufám si tvrdit, že to bylo pro všechny tři pány důležité setkání; díky jejich spolupráci u nás vyšly už dvě výjimečné knihy. První z nich je úžasná antologie básníků Nové Anglie Vítr z Narragansettu (Fra 2002) v Mikešově překladu, již Sweney opatřil krátkým doslovem a v níž je Pollet ze všech dvaceti básníků reprezentován nejvyšším počtem textů. Druhá z knih je Básník Sylvester Pollet. Tvoří ji Sweneyho esej „Básník Sylvester Pollet. Život a dílo“ a výbor „Verše ze srubu“, který přeložil Petr Mikeš.

V dlouhé eseji Matthewa Sweneyho (která byla psána pro české publikum) je Pollet představen především jako autor sbírek Ulice, Hodlám vyrábět hole na prodej, Pampeliškové sútry, První a poslední vůle Sylvestera Polleta a Kečiky, z nichž jen první zůstala stranou výboru, neboť – jak Sweney vysvětluje – „jsou to básně učednické, dílo mladého muže, jenž se pídí nejen po tématu pro svou tvorbu, nýbrž i po stylu“. Čtenář se dozvídá, že se Pollet přestěhoval z New Yorku do tichého a divokého přímořského Mainu, aby tam nalezl a přestavěl sebe sama, vybudoval „cosi trvalejšího a  hodnotnějšího“; Sweneyho pozornosti neuchází Pollet občan, ani jeho účast na literárním provozu. Vydával zásadní edici Lesní listy, technicky chudou, kvalitativně výjimečnou (od českých autorů zde byly vydány dvě Mikešovy sbírky, po jedné sbírce od Volkové a Reinera), a organizoval literární akce a konference.

Pollet je autorem „buddhistické perspektivy v puritánském Maine“, který stojí za přírodní poetikou, pozornou k detailu. Příroda promlouvá nejčistěji v možná nejzajímavější farmářské básni „Červen“; hned na ní je ale vidět, že zásahy člověka jsou pro Polleta významné stejnou měrou: „buchar z protější stráně / Ed přitlouká desky na boudě pro kozy / pomalé zvuky / teplý vítr z údolí“. Jiná báseň začíná: „Když kopeš strouhu / v téhle tuhé mainské / půdě – / žula, kořeny, stmelenec, rudné žíly“, na začátku druhé strofy je „po americku“ zmíněn buldozer; překvapivá je účast peněžních motivů (komplikovaný životopis „pískového dolaru“ Sweney vysvětluje, aniž by kradl čtenáři prostor pro domýšlení).

Nejpozoruhodnější částí knihy je nejspíš – kompletní – série kečiků, které ctihodný čhenpo rinpočhe Karthar popisuje jako jednu šedesátinu lusknutí prsty; Sweney je připodobňuje ke Kerouacovým „pops“ („práskům“). Šedesát kečiků, které mohou připomínat haiku svou miniaturizací a rezonancí, jíž se dostává každému verši i jednotlivému slovu, obsahuje šedesát zastavení na duchovně-fyzické pouti po ostrově Koruna velkého smrku. Polletovi šest slov zkrátka stačí: „oranžový lišejník / na žule / mapa ostrovů“. Jinde se projevuje jeho „zenový smysl pro humor“: „no tak, komáři / nechte mi / aspoň trochu krve“. V šedesáti kečicích je (např. v několikerém setkání s mrtvolou tuleňátka nebo s modrou rukavicí) znát určitý posun, jakýsi básnický příběh.

Známě, fundamentálně působící motivy lesa, stromů, ptáků, moře, přátel, počasí jsou tóny jakési moudré polletovské religiozity venkovského života, kterou v současné české poezii můžeme číst například u Kolmačky nebo Denka. Vzácnost básní (i básníka) Polleta shrnuje Sweney: „Mainská univerzita – kde byl Pollet zaměstnán – nevlastní ani jeden výtisk Kečiků. Knihovna Kongresu – kde by ze zákona měl být výtisk každé knihy publikované na území Spojených států – rovněž nevlastní jediný výtisk Kečiků. Vy – kdo čtete tuto knihu – ovšem Kečiky máte.“