Na přebalu českého vydání se píše, že po svém vydání v roce 1973 „román Avalovara […] záhy dosáhl zasloužené proslulosti přinejmenším ve světě nesvázaném pokryteckým puritánstvím autoritativních režimů“. Zmínka o puritánství a autoritativních režimech je narážkou na spletitý osud české verze románu. Román hned v 70. letech, v době, kdy v São Paulu vyšel, zaujal Vlastu Dufkovou, tehdy redaktorku Odeonu. Jak ona, tak autoři lektorských posudků české vydání doporučili, ovšem do cesty jejich doporučení se postavila mravokárná cenzura a vznik českého vydání znemožnila. Uplynulo půl století, než snaha vydat toto dílo v češtině dospěla ke zdárnému konci. Mezitím se román dočkal překladů do angličtiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny a italštiny. A poslední reedici Avalovary v Brazílii ohlásilo sãopaulské nakladatelství Pinard na letošní rok, protože předchozí vydání byla na brazilském trhu vyprodána.

Světovost brazilské literatury

Osman Lins patří ke generaci brazilských spisovatelů narozených ve dvacátých letech 20. století. V době, kdy publikovali své první texty, znal svět moderní brazilskou literaturu zejména prostřednictvím dvou i v globálním kontextu významných autorů: Clarice Lispector a Joãa Guimarãese Rosy. Díla obou z nich jsou ve skvělých překladech dostupná i českému čtenáři. Stejně tak byla do češtiny přeložena díla některých Linsových současníků: Murila Rubiãa, Rubema Fonseky, Joãa Ubalda Ribeiry. Ale kromě generační blízkosti a dějinného kontextu mají díla zmíněných autorů jen málo společného. Daleko spíš jsou dokladem toho, jak různorodá je brazilská literatura. A Linsův Avalovara se nepodobá žádnému z nich.

První ukázku z tvorby Osmana Linse zprostředkovala českému čtenáři odeonská edice „Pěti novel“, když do pětice zastupující Brazílii zařadila, opět díky Vlastě Dufkové, Linsův text Retábl svaté Joany Caroliny. A v souvislosti s Linsovým opus magnum, za nějž se román Avalovara považuje, bývají uváděna dvě díla, blízká i rokem prvního vydání. Obě jsou také dostupná v češtině. Jedná se o romány Nebe, peklo, ráj Argentince Júlia Cortázara a Život návod k použití francouzského spisovatele George Pereca. Na první pohled je spojuje už to, že každý z nich obsahuje „návod k četbě“, kdy se proces četby stává jakousi hrou, v níž autor čtenáře vybízí k aktivnější roli, než je obvyklé. Téměř jako by si každý mohl poskládat svou vlastní knihu, ačkoliv autor předvídá, k čemu příslušné zdánlivě autonomní volby povedou. Dalším zjevným společným rysem je pestrost forem a stylů, narušení chronologie a množství formálně různorodých pasáží.

Palindrom

Linsův román je vystavěný podle vzorce promyšleného do nejmenších detailů. Jeho součástí je spirála, která probíhá od libovolného vnějšího bodu do středu, jehož souřadnice ale neznáme. Autor si ji za jeden ze dvou základních symbolů svého vzorce zvolil s tím, že zachycuje neukončenost, pohyb, plynutí děje i času, nekonečnou řadu vzniků a zániků: „Na první pohled si všimnete, že spirála nepůsobí statickým dojmem: spíše nám připadá, že přichází zdaleka, z odvěkosti, a tíhne k ohniskům, ke svému cíli, svému nyní; anebo že se rozevírá, rozvíjí směrem ke stále rozlehlejším prostorům, až ji naše mysl už nedokáže postihnout. Z obou stran ji sice někde přerušujeme, ale to děláme o své vůli; chráníme se tím před zešílením,“ píše Lins ve své knize. V případě Avalovary je tím ohraničením čtverec, „který se stane územím, hájemstvím románu, jehož je spirála hnací silou“.  Čtverec je rozdělen na pětadvacet stejně velkých polí, v každém poli je umístěno jedno písmeno. Písmena nejsou volena náhodně: společně skládají slavný latinský palindrom, jehož nejstarší podoba z doby před rokem 62 př. n. l. byla odkryta v roce 1936 v Pompejích: SATOR AREPO TENET OPERA ROTAS. Překlady textu vepsaného ve čtverci se v průběhu času různí, stejně jako význam a symbolika, kterou nejrůznější vykladači tomuto kryptogramu přikládali a přikládají. Lins ve svém románu připisuje autorství palindromu frýžskému otroku Loreiovi. A v kapitolách Spirála a čtverec, které v popsané architektuře románu odpovídají polím s písmenem S, rozvíjí příběh odehrávající se v Pompejích kolem roku 200 před Kristem. Není to jen příběh o vzniku zmíněného palindromu, ale i příběh o moci, o svobodě, o svodech slávy a svůdnosti ženy, o samotě a moci slova. Figuruje v něm pompejský obchodník Publius Ubonius, hloubavý muž, který ideálního společníka pro rozhovory nakonec našel ve svém otroku Loreiovi. S ním také uzavřel dohodu, že mu dá svobodu, pokud Loreius přijde podle Uboniova zadání na větu, která „zobrazí proměnlivost světa a neměnnost božského“. Loreius úkol splnil, ale současně si uvědomil, že dokud Uboniovi větu neprozradí, má nad ním svým způsobem moc. Rozhodl se mu větu sdělit až těsně před smrtí, i za cenu, že dál zůstane v postavení otroka. To, co tajil před Uboniem, však prozradil jedné ženě, kurtizáně, na kterou chtěl udělat dojem. Ovšem ona ji vzápětí vyzradila svému milenci, a ten ji obratem prodal Uboniovi. A zoufalý Loreius nakonec, poté co větu vykřičel do všech světových stran, spáchal sebevraždu.

Každému z osmi různých písmen palindromu je v knize přiřazeno jedno téma. Témata spolu s příslušným písmenem jsou uvedena v záhlaví kapitol. Počet a délka kapitol závisí na tom, kde leží příslušné písmeno ve čtverci vepsaném do spirály, a kolikrát se v něm opakuje. Kapitoly písmene S, vyskytujícího se v celém palindromu dvakrát, ve dvou krajních polích čtverce, obsahují téma, jež „čtenáři poskytuje dostupné klíče k pochopení konstrukce knihy samé“. Tyto kapitoly tvoří pouze zlomek celé knihy a vyzrazením Loreiova příběhu v recenzi není čtenář nijak ochuzen o prožitek četby, což by se v případě mnoha jiných knih mohlo stát.

Muž a tři ženy

Až na dvě výjimky (P, N) se ostatní písmena, A-O-E-R-T, vyskytují v kryptogramu vždy čtyřikrát a obecným východiskem jejich témat je vztah muže a ženy. Mužem je vždy postava jménem Abel. „Jeho“ ženami pak jsou Annelise Roosová, chladně dokonalá a nedobytná Roos v tématu Roos a města, hermafroditní Cecília v kapitolách Cecília mezi lvy, a ఠ, žena, která „je nade všemi jmény“, jak píše v doslovu ke knize Václav Jamek, „a je jmenována je pouze znakem, který připomíná obrys přilétajícího ptáka“. Osmanu Linsovi se žádné z existujících jmen/slov nezdálo dostatečné pro vyjádření postavy, která je pro milujícího Abela syntézou všech ostatních žen. Jen ona se také objevuje v roli vypravěče, jinak je vypravěčem vždy Abel. Přes řadu úvah, postřehů, samostatných mikropříběhů či skrytých nebo zjevných odkazů k jiným textům (z nichž uveďme alespoň Božskou komedii Danta Alighieriho či Melvillovu Bílou velrybu) se oba tito vypravěči vždy vracejí k základnímu tématu, jímž je milostný vztah mezi ženou a mužem v jeho nejrůznějších podobách a projevech, který oba protagonisté prožívají, ale současně stojí jaksi mimo něj, takže jsou schopni ho hodnotit a komentovat. Václav Jamek k tomu píše: „Obraz světa, už sám o sobě barvitý, jako by se občas vzdával opor a přechází v ohromující obrazné zkraty […]. Žádné literární dílo dosud nepromlouvalo o milostné vášni v jejím tělesném a citovém roznícení s takovou básnickou silou a zároveň s takovou otevřeností.“ Lins zde vytvořil „jasný, úplný, vypjatý a podstatný, až mystický jazyk sexuální lásky“.

I v hodinách jsou spirály

Jednou z klíčových veličin v kosmogonii Linsova románu je čas. A to zdaleka nejen v kapitolách s tématem nazvaným Hodiny Julia Heckethorna. Na mnoha místech románu je však spíš než o čase vhodnější mluvit o bezčasí, nadčasovosti či nepřehledné věčnosti, v níž se všechno děje, a proti níž stojí hodiny jako nositelé organizace a řádu, a vlastně také symbol jiné podoby času, kterou mu právě z potřeby řádu vtiskl člověk. A jak upozorňuje doslov, Linsovy postavy promlouvají v gramatickém čase přítomném, což jen podtrhuje dojem trvání mimo čas, co plyne na ose minulost–přítomnost–budoucnost.

Není jednoduché načrtnout na omezeném prostoru mnohovrstevnaté univerzum Linsova románu. Proto si na závěr vypůjčím slova vypravěče v tématu Spirála a čtverec. Postava tohoto vypravěče stojícího zcela mimo děj, hlas, jenž komentuje a objasňuje, na jednom místě říká: „Máme tu před sebou jednoho muže a ženy, které si autor vymyslel, aby mu pomohli poodhrnout cíp světa – a to všechno, postavy i události, přichází odkudsi z nedosažitelného počátku. Svým přízemním, či dokonce nestoudným počínáním se pokoušejí rozřešit záhadu. Nemohou si pomoci. Cítí v sobě chvění čehosi, co nelze popřít a nač se nedá zapomenout.“