Myslím na to, jak zelené oplodí (správněji rubina) vlašského ořechu na stromě v pravý čas pukne, rozkvete do šesticípé hvězdice a ze svého květního lůžka vykulí uzrálý ořech jak soudek. Soudek se ale hned nevrhá k zemi, jak bychom od něj očekávali. Než podlehne gravitaci, rozhlíží se jako právě probuzené oko, vystavuje se slunci, větru, dešti i závanům ptačích křídel. Takových rozhoupaných ok se na obrovském ořešáku v zahradě, kde vyrůstal můj muž, letos, oproti loňsku, rozevírají stovky, a zírají na zbarvený zvlhlý svět podzimní zahrady.

U vlašských ořechů mě udivuje milosrdnost jejich pádu. Lůžka rubiny, která umí děsivě zčernat a seschnout, nepropustí ořechový plod dříve, než se přetrhají všechny úchyty. Podobně jako oční jamky (správněji očnice či očnicové dutiny) nepropustí bulvu – u bulvy by se musely přetrhat žlázy, svaly, cévy, nervy. Ořech je za rýhy a prohlubně skořápky přichycen k rubu rubiny důmyslnou síťkou spletitých vláken. Proto ořešák, na rozdíl od kaštanu, lísky nebo dubu, obvykle, není-li vítr příliš silný a déšť přívalový, nezpůsobí žádné krupobití. Kaštany, lískové oříšky, žaludy vyklouznou ze slupek nezadržitelně snadno. Ořešák své plody podrží. A tak vlašské oříšky levitují jako marionety, jejichž vlákna se pozvolna uvolňují z rodné slupky i plodu a jeho vahou se zvolna trhají. Pád vlašských ořechů je pomalejší, individuálnější a trochu měkčí než u jiných plodů. Žádné zběsilé kaskády pádů. Žádné burácení ani bubnování. Zkrátka jednou za čas pam… pam… pam… do trávy, do hlíny, na spadané listí… žbluňk… do sudu s dešťovkou… řach… na vlnitou eternitovou střechu kůlny, jejímiž žlábky se klokotavě kutálejí až do okapu s měkkou vystýlkou mechu, napadané hlíny, listí a suchých větviček. Chtěla jsem ten okap vyčistit, ale vyhnala jsem mnohonožku a několik suchozemských korýšků, kterým někdy nesprávně říkáme sviňky… a odmítla se na tom špinavém odsunu podílet. Proč by tam nemohly zůstat? Až se to ucpe, tak se to prošťouchne! Když se to ucpe moc, okap se utrhne, pak se to vysype, okap se přimontuje…

Stran mezidruhového soužití jsem benevolentní. Korýšci, stonožkovci, kroužkovci, pavoukovci, hmyz všeho druhu, plži… Všechny bych měla na své zahradě. Co by tam chtělo žít, to by tam žilo, co by tam chtělo růst, to by tam rostlo. Nepatřím mezi zahradníky. Patřím mezi sběrače. Radši mě tedy nepověřujte péčí a údržbou. Pověřujte mě sběrem.

Před třemi lety jsme měli svolení vejít do zpustlého ořechového sadu a nasbírat si ořechy. Procházeli jsme loubím ze skloněných větví obtočených plaménky a opletkami, tatínek mi v houští a dopoledním slunci mizel a zase se zázračně vynořoval, občas se kolem nás mihl nějaký pták a my se skláněli pro plodnice ořešáků jako pro vzácné nerosty. Tolik druhů jsme ještě neviděli! Nelišily se barvou skořápky, lišily se tvarem, vahou a velikostí. Některé byly drobné a těžké jako lískové oříšky nebo pistácie, některé podlouhlé, některé kulaté, jiné s ostrou špičkou na konci, další celé špičaté až jehlanovité a pak ty obrovské jako golfové míčky, ale na rozdíl od nich lehounké, přátelské…To byly papíráky, s tenkou, snadno luštitelnou skořápkou.

A právě v takovém papíráku, papíráku odrůdy Apollo, Jupiter nebo Mars (určování ořechových odrůd mi ještě činí potíže), vlastně už jen v kulovité mističce vyklované z jeho skořápky, jsme objevili pohledná vřetýnka dvou suchozemských závornatek, které na dně sály to, co ptáci nepozřeli a já to nedokážu pojmenovat. Ztvrdlá a zčernalá skořápka připomínala ztroskotanou bárku vydlabanou ze dřeva, která namísto v bahnitém dně řeky nebo jezera spočívala na zetlelém listí zpustlého sadu. Se dvěma plži coby posádkou.

Oslněni sluncem i nezvyklým tichem, vyděleni ze světa, kde takový sad postrádá právo na svou existenci, jsme okouzleně obcházeli skrze loubí malý kopec, když jsme úlekem strnuli. Randál, jako by se k nám vysokou suchou travou prodíralo divoké a velké zvíře. Snad ne divočák! Čekali jsme zavalité štětinaté tělo a vzpomínali, jak se správně zachovat, když jsme z rákosí, zarůstající malý rybník nebo mokřad, zahlédli vylétat drobného, světlounce hnědého ptáčka. Měli jsme štěstí, ještě před odletem na jih jsme totiž zastihli rákosníka. Obdivuhodného pěvce, ptáka dobráka, který se mnohdy stává pěstounem nastrčené kukačky. To on svým obratným poskakováním po rákosových stéblech nadělal tolik hluku!

O něco dál jsem zvedla větev obsypanou rosolovitými průhlednými Jidášovými uchy a u jednoho z nich přistihla starou známou. Přisátá závornatka tam z jednoho z nich visela jak mondénní náušnice.

Ty staré odrůdy ořechů se jmenují i Bohumil nebo Victoria, Vilém nebo Saturn. Liší se tvarem, velikostí a barvou oplodí, skořápky i jádra – od hnědé po žlutou až bílou.

Jedna moje postava v dětství nařezává měkké hlavy levných imitací barbín a do dutin ze změkčeného plastu v dobré víře vkládá jádra vlašských ořechů. Ty hlavy se jí zdály příliš prázdné, chtěla je zaplnit a nějak zchytřit. V dospělosti litovala, že totéž nemůže provádět s hlavami lidskými.

Nejradši bych asi emigrovala do Řecka, odpověděla jsem svému muži. Sklízela bych třeba pistácie na ostrově Aigina. Můj muž by ale uvažoval spíše o Irsku. Na brigádničení po farmách si připadá moc starý.