Markéta Pilátová v románu Hnízda (Odeon, 2025) skloubila zkušenost z psaní románů pro dospělé a knih pro děti. Dala prostor tomu, nač v její dosavadní tvorbě metaforicky nezbylo místo: přerodu hlavního hrdiny z dítěte do dospělého.

Na počátku vidíme jihoamerickou exotiku klukovskýma očima Hanse, českého Němce z Chřibské. V blíže neurčeném devatenáctém století přibyl s rodiči prchajícími před dřinou ve sklárně, zdravotními problémy a chudobou do Nového světa. Vzpomínky na liberecké tramvaje ostře kontrastují se smyslově vnímaným pralesem. Klukovská perspektiva je osvěžující, protože je bezpředsudečná. Zvlášť tváří v tvář nečekaným prožitkům. Horko, chlad i nebezpečí divočiny prožívá čtenář s Hansem napřímo.

Hansovi rodiče přes všechno nasazení zůstávají lidmi Starého světa – což symbolizuje budování městečka v (česko-)německém stylu, s pravoúhlým, dlážděným náměstím obklopeným domy… On sám se ale dokáže vcítit do duchovních vrstev nové skutečnosti.

Pomáhá mu v tom stará indiánka Vovozona, která se s ním propojuje díky své schopnosti vstupovat do snů druhých. Silným motivem je i chlapcovo náměsíčnictví, opět jako brána do jiné dimenze. Díky indiánce Hans vstřebá zkušenost prvních národů s evropskými příchozími – ve snové rekapitulaci se dozví, jak to vypadalo, když jezuité začali mezi indiány zakládat své misie. Další, iracionální možnosti lidské mysli tady přicházejí ke slovu podobně jako v Senzibilovi (předchozím románu Pilátové), Vovozona je ostatně v něčem podobná Bábě Bedle (protagonistce autorčiny stejnojmenné dětské knihy). Magický realismus tady opět nachází specifickou podobu – imaginativní vyprávění je křísnuté středoevropskou střízlivostí, ironií, sebereflexí. Hrdinové Markéty Pilátové se nechávají strhnout vášněmi, ale neopouštějí zděděný rastr rozumu, zkušeností a ohledů na druhé.

Hans prožije ztroskotání snu přistěhovalců, když se region propadne do války, která je pro nově příchozí nesrozumitelná. Má pro ně podobu nesmyslné, drastické škody páchané lidmi, jimž zbraň dovolila odhodit zábrany. Podobnosti se současnou situací ve východní Evropě netřeba rozvádět.

Román si zároveň pohrává s motivem návratu. Snad každý emigrant o něm uvažuje, a když svůj plán uskuteční, často zjistí, že domov se mezitím proměnil a že on sám zůstává viset v jakémsi meziprostoru a mezičase. Hans s pomocí evropské racionality, vědomostí i snů dokáže využít nashromážděný botanický kapitál z pralesa. Tak jako další Evropané, kteří nepřišli do Nového světa válčit, i Hans pochopí, že jihoamerická příroda nabízí obrovské bohatství. Stává se ceněným zahradnickým specialistou (což ocení i čtenář předchozí knížky M. Pilátové a R. Malého Pohádky pana Zahrádky), tudíž příslušníkem společenské elity. Ve vyprávění se vynoří Kroměříž, rodiště Markéty Pilátové, kde také studovala – a právě kroměřížská knihovna jí poskytla životopisy dobrodružných botaniků, které ji při psaní Hnízd, stejně jako vlastní dlouhodobé jihoamerické pobyty, spolu s dalšími zdroji inspirovaly. 

Samotný příběh je pochopitelně košatější než tento popis, s nápověďmi, odkazy a podobenstvími, jež si užije milovník hispánského světa, ctitel dobrodružství i čtenář, který očekává požitek díky samotnému příběhu. 

Zkušenost jihoamerických indiánů se prolíná se zkušeností přistěhovalců a vyúsťuje v univerzální prožitek člověka vrženého do konkrétního místa a chvíle. Motivy v románu připomínají ozdobné rámce barokních rytin, na nichž se kříží dělová hlaveň a rýč, meč a pluh. Válka se střídá s mírem, racionalita s bláznovstvím, intuice s pronikavostí mysli, mýtus s pohádkou a ta s botanickým poznáním.

Specifickým středoevropským přínosem knihy je vylíčení zemského cítění českých Němců ještě před nástupem uzurpátorského nacionalismu, který za desetiletí rozvrátil tradici předchozích staletí. Zachovat si ho mohli leda díky odchodu do Nového světa.