Marie Iljašenko (nar. 1983) je básnířka, redaktorka a překladatelka. Za uplynulých deset let vydala „jen“ tři básnické sbírky; zůstává za ní nicméně výrazné dílo, které mezi čtenáři i kritikou vždy rezonovalo. Za debut Osip míří na jih (Host, 2015) byla nominována na Magnesii Literu za objev roku. Kladného přijetí se dočkala i druhá sbírka Sv. Outdoor (Host, 2019). Za svou tvorbu byla dále nominována na Drážďanskou cenu lyriky i Cenu Václava Buriana. Je také laureátkou Ceny Toma Stopparda za nejlepší česky psaný esej. Coby překladatelka se věnuje zejména textům psaným polsky a ukrajinsky. Nedávno uspořádala knihu reportáží o válce na Ukrajině s názvem Chleba z minového pole (Slovart, 2022). V básnické tvorbě vždy pracovala s kontrasty, hledala vlastní identifikaci skrze prostředí, využívala motivy domova, pohybu a tematizovala město. Veškeré tyto aspekty v její tvorbě více či méně zůstávají, mnohem výrazněji se v ní ovšem zabydlují nové básnické subjekty. Vypovídá o tom už název nové sbírky – Zvířata přicházejí do města (Host, 2025).

Když jsem poprvé prolistoval novou knížku veršů Marie Iljašenko, na mysl mi ihned vyskočil dokument Jiřího Hoška Planeta Praha (2022). Obě díla koneckonců sdílejí podobné sdělení. Město přece nepatří jen člověku: žijeme v něm simultánně i s dalšími tvory bez ohledu na to, jak si jich všímáme. A kdo by si jich měl všímat více než básnířka, potažmo básník? Zmíněný filmový dokument zobrazuje, jak – konkrétně v Praze – žijí některá zvířata. Nic víc, nic míň. Texty Marie Iljašenko ovšem nejsou jen záznamy každodennosti: jedná se o koherentní celek urbánní, přírodní, intimní a reflexivní lyriky, lehce okořeněný environmentální tematikou. Čtenář má navíc možnost pohlédnout na svět lidí, zvířat a rostlin z různých úhlů. I to dělá z knížky neskonale přínosné čtení: „Přicházíme do měst z hořící krajiny, / z odvodněných polí i docela bezpečných míst, / vedeni rozličnými vůněmi a zvědavostí, / zmateni vydýchaným městským vzduchem. / Stěhujeme se na zkoušku, napořád.“ (Zvířata přicházejí do města, s. 15) Už v titulní básni se objevuje aspekt, který prostupuje celou sbírkou: hledání hranic mezi lidským a animálním. Kde začíná člověk? Kde končí zvířeckost? Není to celé jedna paleta? Se zvířaty zajisté sdílíme mnoho vlastností – od zvědavosti až po emocionální vazby. O to zajímavější ale je, když se v rámci básnické sbírky ohledávají možnosti romantické lásky mezi zvířaty: „Zahlédl jsem taky líbat se párek krkavců, / dolétli si k nám na rande jen sami dva. / Viděl jsem hýla pusinkovat hýlici.“ (V jarním šatě, s. 70) Iljašenko stejně tak dokáže zobrazovat temnější stranu lidské i zvířecí povahy: „V Barcelonettě na molu racek mořský trhá holuba: / okolní holubi předstírají, že nic nevidí, / ostatní racci by si chtěli taky urvat.“ (Pět týdnů v Barceloně, s. 58) I pouhý výjev, kdy zvíře požírá zvíře, je příznačný pro lidské chování, pro džungli byznysu i pro přehlížení bolesti a utrpení druhých. Kde je tedy ta lidskost? Odpovědět si musí čtenář sám.

Sbírka nenabízí jen konfrontaci světa lidského a zvířecího. Verše čtenáře přenesou i do světových měst (New York, Cork, Londýn, Praha, Tokio, zmíněná Barcelona…), a kolikrát si nevšímají jen zastavěné krajiny, ale všech míst, kde může existovat život. Některé básně se zaměřují i na floru, květenství, obrůstající zídky, květináče na poličkách i divoký hrášek trčící u dálnice. „Máme tu silniční okraje, dopravní náspy, zářezy, vyprahlou dlažbu / a mezi ní stonky drobných bezejmenných rostlin. / Máme tu auta a výfuky z nich a smrad / a divoké zahrady mezi pruhy dálnic.“ (Divoký hrášek, s. 30) Právě motiv smradu u dálnice naznačuje, že můžeme některé texty chápat jako environmentální poezii. Není to ovšem tendence nijak agresivní. Žádné soudy, žádné zběsilé volání, že planeta hoří. Jedná se spíše o drobné náznaky – globální problémy, které autorka zobrazuje lokálně, krátkým dějem, jemným obrazem. Krom kontrastu člověka a zvířete bychom však těžko hledali jednotící prvek. Obecně se ve sbírce vyskytuje celá řada východisek, promluv a stylů. Můžeme naleznout báseň, v níž coby lyrický subjekt vystupuje zvíře. Text pak působí jako hravá hádanka, kdy se čtenář každým dalším motivem přibližuje k řešení. Dále nalezneme i zobrazení následků války na Ukrajině: „Pach ohně a kovu jsem nedokázala vyhnat z nozder, / ani ryk ze své hlavy, ať jsem se snažila sebevíc. / Mohla jsem jen ležet a chvět se spolu s celou zemí, / spolu s lidmi, a skučet.“ (Mráz a slunce, s. 21) A zatímco se uskutečňují „malé“ děje, drobné výjevy, příroda přetrvává: „Víš, co je třicet let v životě řeky? / Jak bych to mohla vědět, když jsem jen člověk? / Je to jeden výdech před nádechem, říkáš.“ (Pět minut v životě řeky, s. 83) Jako kdyby všechny tragické i fascinující scény existovaly v jednom čase v jednom prostoru, ale zároveň zanikaly stejně rychle, jako se zrodí. I takovou moudrost v sobě sbírka uchovává.

Verše Marie Iljašenko nám ukazují, že neexistuje svět lidí, svět zvířat a svět rostlin. Existuje jeden svět, který obýváme všichni společně. Vše se vším souvisí, vše se odráží v něčem dalším. Život jednoho člověka může mít dopad na kavku v metru, na lvici v zoo i zkamenělou ještěrku. A jednotlivé texty umí být syrové, poetické, ale vždy sugestivní. Básnířka se netají svou fascinací přírodou, jež si sama bez pomoci dokáže poradit se vším. Básně navíc doprovázejí nádherné ilustrace Mariky Gelman, které onu fascinaci jen podtrhují. Marii Iljašenko se tak povedlo básnickým jazykem zobrazit svět, který není uložen do jednotlivých šuplíků, nýbrž svébytně funguje. Kratší texty pracující s náznaky mají kolikrát větší účinek než básně delší; všechny nicméně lehce napomohou okouzlení krajinou, jejíchž detailů si čtenář během četby kolikrát ani nevšímal. Nejsme tu přece sami. „Možná tu jsou doma víc než my, / možná jsou tu od úplného začátku, chápeš?“ (Černé mléko, s. 64) A to je dobře.