Výmluvný název předposledního románu Helle Helle, který právě vyšel v překladu autorčiny dvorní překladatelky Heleny Březinové, prozrazuje možná víc, než by chtěl. Jasná asociace ke slavnému dramatu Maxima Gorkého nás vrhá do ponuré atmosféry místa, kde by se dalo možná spíš přespat, než poplakat, jak tvrdí hlavní hrdinka románu, domů už se totiž vracet nechce. Bente, jak jí postavy v románu přezdívají, je 42letá spisovatelka, která hledá „místo, kde by si mohla pěkně poplakat“. Na pláč ale nedojde. Místo toho najde hrdinka v jedné Bohem zapomenuté vsi na ostrově Sjællandu milé osůbky Johna a Půťu, které se jí ujmou a nabídnou jí útulné místo na gauči u kamen. Jejich přívětivost ji přemůže, zůstává u nich několik dní a rychle se stává součástí jejich života.

Odcizení
V pořadí čtvrtý román dánské prozaičky, který byl rok po svém vydání nominován na prestižní Cenu Severské rady za literaturu, je další autorčinou variací na téma odcizení a samoty. Hrdinka románu Na dně (Ned til hundene, 2008) zdánlivě není společenský outsider, jak jsme na ně zvyklí z předchozích děl Helle Helle, Bente je intelektuálka, i když podle vlastních slov pochází ze skromných poměrů. Existenciální krize však zavede její kroky do vesnice na konci světa a ořezává její bytí na minimum. Jak málo člověk potřebuje ke spokojenosti? Stačí jen vlněné ponožky, pizza a pár dobrých přátel?

Bente se občas v myšlenkách vrací ke svému původnímu životu, flashbacky nám odkrývají pocit osamělosti zřejmě úspěšné spisovatelky, pomalé troskotání jejího skoro manželství a neschopnost udržet přátelské vztahy. Poklidný život v zapadákově, jehož středobody jsou spaní, vaření, stolování, hraní karet a venčení psů, staví Bente opět na nohy. Jejíma očima pozorujeme všední den, mechanický život postav, ve kterém je i zvuk zřídka projíždějícího autobusu zpestřením. O tom, co životu lidí na tomto místě dává smysl, ale není pochyb. Vzájemná pomoc, pospolitost a bytí pro druhého Bente ve svém ambiciózním životě postrádala, a snad proto také tak přirozeně hladce vklouzla do života Johna, Půti a psů.

Všednodenní nuda?
Vyprávěcí technika minimalistického románu Na dně nese jasný autorčin rukopis. Hlavní postavou je opět emancipovaná žena, která prožije netradiční setkání. Autorka děj nehodnotí, nechává na čtenáři, aby si sám utvořil obrázek z reprodukovaných scén, v nichž jsou popisy a psychologizace potlačeny na minimum. Helle Helle vypráví zdánlivě banální příhody obyčejných lidí vedoucích všednodenní dialogy. Přes domnělý klid dojde v životě hrdinů k několika (až příliš) dramatickým okamžikům, ovšem i ty jsou konstatovány s naprostou samozřejmostí. O tom, že Johna srazí auto, se dozvídáme, jako by se nechumelilo: „Mám pozdravovat od Johna, přejelo ho auto.“

Bente se marně snaží svou minulost, nebo spíše svůj pravý život, tajit. Jenže John ji pozná, neboť ji kdysi zahlédl v ordinaci jejího muže, lékaře. Konec zůstává otevřený, ačkoli tušíme, že inkognito pobyt pravděpodobně skončil, když v závěru knihy zazvoní telefon a Půťa se Bente zeptá: „Chceš, aby tě našli?“

Nečekaně vřelé chvilky prožité u Johna a Půti daly jejímu životu novou perspektivu, přesto není jisté, zda se Bente podaří ze dna zvednout. Pocit tísně a tíhy, na kterou upozorňuje už titul, kulminuje v závěru příběhu o neobyčejném týdnu, který se stal námětem nové Bentiny knihy, již právě můžeme držet v ruce. Bente, stejně jako sama Helle Helle, píše o osudech obyčejných lidí, kteří: „Pijou kafe a baví se a tak vůbec.“ Což podle Johna musí být děsná nuda. Jak ovšem ukazuje dánská prozaička, nuda to zdaleka není.