„Pořád jsem začínající překladatelka, takže získat takové ocenění je pro mě veliké povzbuzení. Moc si ho vážím a moc mi pomáhá v další práci,“ řekla Petra Zikmundová v reakci na obdržení Tvůrčí prémie Obce překladatelů. Překládání se věnuje na plný úvazek; v první polovině roku se čtenáři dočkají hned tří titulů v jejím překladu – v únoru vyjde memoár oběti sexuálního násilí Gisèle Pelicot Óda na život a v květnu závěrečná část trilogie radikální minimalistky Constance Debré Jméno, stejně jako prvotina Virginie Despentes s provokativním názvem Ošukej mě.

iLiteratura: Čím pro vás byla trilogie Život Vernona Subutexe největší výzvou?
Petra Zikmundová: Na titulu bylo nejobtížnější střídání jazykových rejstříků, protože ve všech třech dílech se objevuje opravdu širokánská plejáda postav z různých společenských vrstev, různých profesí, různých věků, a to se projevuje i v jejich promluvách. Román je ze značné části psaný i polopřímou řečí, takže najít u každé postavy tu odpovídající variantu a míru jejího uplatnění byla asi největší výzva, ale zároveň to bylo to nejzábavnější. Myslím si, že jde přesně o tu knihu, na které si překladatel může hodně vyhrát.

iLiteratura: Měla jste nějakou taktiku, jak na rejstříky vyzrát?
Petra Zikmundová: Myslím si, že jsem se k tomu dopracovávala tak nějak celý život. Vždycky jsem se ráda bavila s různými lidmi, i s těmi, se kterými si mnohdy nemám tolik co říct. Vždycky jsem poslouchala lidi v hospodě, v tramvaji. A četla jsem ze zvědavosti různá fóra na internetu. To mi asi pomohlo. A například u posledního románu Virginie Despentes, který jsem překládala, jsem si temná zákoutí internetu i trošku dostudovávala. Čau debile je epistolární román v e-mailech. Mailovou komunikaci herečky Rebeccy a spisovatele Oscara prokládají blogové příspěvky mladé feministky Zoé, která jednak osočuje Oscara z obtěžování a jednak popisuje své zkušenosti s manosférou a podobně. Nebyla jsem si jistá, jak se její příslušníci navzájem povzbuzují, a v tom mi pomohla třeba pickuperská fóra. Pokud nevíte, o co jde, doporučuju seriál ČT Pickupeři.

iLiteratura: Jste s autorkou v kontaktu? Konzultujete s ní při překládání?
Petra Zikmundová: Zkoušela jsem se s ní několikrát spojit přes její francouzské nakladatelství kvůli rozhovoru, ale vždycky mi bylo řečeno, že je zaneprázdněná psaním divadelní hry. Myslím si, že už je moc velká hvězda, že možná o tak malou literaturu, jako je třeba ta česká, se úplně nezajímá nebo si zakládá na tom svém osobním prostoru, tvůrčí svobodě, a váží si vlastního času. Za konzultaci bych hlavně zpočátku byla ráda, ale mám dojem, že postupem času jsem se její specifický jazyk nebo prostředky naučila a bylo pro mě čím dál tím jednodušší jí rozumět.

iLiteratura: Od Virginie Despentes jste přeložila už pět titulů, šestý vyjde na jaře. Dalo by se říct, že už je to vaše spřízněná duše?
Petra Zikmundová: Rozhodně je mi blízká už tím, že se prohlašuje za levicovou feministku a zajímá se o periferie, jak města, tak o lidi, kteří nezvládají nebo „nevyhovují“, lidi z okraje společnosti, kterým se zkrátka nedaří v patriarchální kapitalistické společnosti. To se mi na ní líbí. A myslím si, že i tím, že hodně pracuje s hovorovým jazykem nebo třeba i dělá chyby; ani já si v literatuře nepotrpím na nějaké krasodušství nebo snobství, tak tím je mi hodně blízká.

iLiteratura: A není to pro vás trochu monotónní překládat tutéž autorku zas a znovu?
Petra Zikmundová: Já z ní tento pocit vůbec nemám, protože ona podle mě nechce nudit sama sebe. Nezabředává do jednoho stylu ani formy. Zpočátku psala takové detektivní pulpovky, potom jí vyšla polyfonická trilogie o Vernonu Subutexovi a poslední kniha je zase román v dopisech. Myslím si, že se hodně vyvíjí jak její styl, tak témata. Mění se i způsob, jakým k těm tématům přistupuje, od počáteční naštvanosti, kdy postavy jen kopou kolem sebe, teď dochází nějakého většího smíření; v textech se objevují i esejistické úvahy. Nezdá se mi, že by se autorka opakovala. Ale zjistila jsem, že překládat pořád tutéž autorku je pro mě trošku problematické v tom, že jsem se naučila její jazyk a teď mi dělá problémy z toho vyváznout a naladit se na jinou literaturu s úplně jiným hlasem.

iLiteratura: Virginie Despentes bývá marketingově označována za „Houellebecqa v sukních“. Přijde vám to jako adekvátní přirovnání?
Petra Zikmundová: Houellebecq je zapšklý a přijde mi, že v tom už se právě dost opakuje. Pro mě už je irelevantní. Nicméně první romány se mi velmi líbily, je výtečný pozorovatel, a to třeba s Despentes mají společné. Pojí je hodně věcí, shodou okolností vydali první román v témže roce, přátelili se, ale jak jsem četla v jednom rozhovoru s Virginií, i ji přestalo bavit, jak je strašně depresivní a nevidí nikde vůbec žádnou naději. Myslím si, že i politickým smýšlením se odlišují.

iLiteratura: Máte tedy v plánu s Virginií Despentes pokračovat, nebo vás čekají úplně jiné projekty?
Petra Zikmundová: Zatím v tom plánuju pokračovat, na květen připravujeme s Albatros Media vydání autorčina prvního románu Ošukej mě, což je v podstatě její pozdější punkově feministický manifest Teorie King Konga v praxi, a zvažujeme i další v češtině dosud nevydané romány. Román Čau debile vyšel v nové edici Hlas nakladatelství Vyšehrad, do níž redaktorky vybírají opravdu aktuální a co do kvality výjimečnou literaturu. Těchto kritérií asi autorčiny starší tituly dosahovat nebudou, ale co není, může být. Na květen se u nakladatelství tranzit.cz chystá taky třetí díl trilogie francouzské autorky Constance Debré (Jméno). V reakcích na překlad druhého dílu (Love Me Tender) jsem několikrát zaslechla – nevím, jestli přímo kritiku, možná jen poznámku –, že jsou si Debré a Despentes v něčem podobné a hodně je to dáno jazykem. Já je tak nevnímám, obě sice využívají neformálních prostředků a občas stejně úsečně „zadělí“, styl jedné je ale vyhraněně minimalistický a individualistický, kdežto druhá promlouvá hlasem mnohých. Tak doufám, že se to kvůli mně neslilo v jednolitou břečku. A teď jsem přeložila memoár Gisèle Pelicot. Bude se jmenovat Óda na život a vyjde v únoru najednou ve dvaceti jazycích, u nás u Jan Melvil Publishing.

iLiteratura: Tituly si vybíráte sama, nebo za vámi spíš chodí sami nakladatelé?
Petra Zikmundová: Zatím mi nabídky pořád chodí. Když jsem ještě studovala na Ústavu translatologie (FF UK), začala jsem pracovat jako redaktorka v nakladatelství Garamond. A potom, když jsem se školou končila, mi můj šéf Petr Himmel nabídl, že si můžu vybrat nějakou z knížek, které chystal na následující rok. A tak jsem se dostala k Virginii Despentes. Díky ní jsem se tak nějak vyprofilovala jako překladatelka feministické literatury. A teď se mi zdá, že mě na to konto nakladatelství oslovují. Tento záběr mi zrovna nevadí. Ale myslím si, že je dobré zkoušet si různé věci. Na překládání je krásné, že se tím člověk strašně moc učí. Musí si dostudovávat různé problematiky, mnohdy do hloubky, aby přeložil jedinou větu. Ráda bych se někdy naučila i něco o zvířatech. Nebo bych si ráda vyzkoušela divadlo.