Nad italskou horskou vesničkou stojí zámek a v něm přebývá poslední potomek šlechtického rodu Cimamontů, který kdysi v kraji vládl. Navzdory svému relativnímu mládí vede muž osamělý, trochu tajuplný život a nikdo mu neřekne jinak než Vévoda. Díky zděděnému majetku nemusí vydělávat, a tak mocenská privilegia, jimž se v minulosti těšili jeho předci, částečně přecházejí i na něj, člověka z jednadvacátého století.

Děj románu se odehrává v současnosti, ale jeho atmosféra připomíná spíše neurčitou minulost nebo možná zvláštní bezčasí izolovaného, polozapomenutého světa. Vévoda, jenž je zároveň vypravěč románu a jehož jméno se nikdy nedozvíme, obšírně a detailně popisuje okolní krajinu, dění ve vsi i některé přírodní scenerie – tyto pasáže mají nádech symboliky: „Bylo to asi deset vran. Krákaly na celé kolo. […] Běsnily jako smyslů zbavené. Točily se v rozzuřeném chumlu a napadaly jedna druhou. Najednou se zničehonic rozdělily a rozletěly do všech stran a na vymeteném nebi zůstalo jen jedno klubko křídel.“ (s. 9)

Vévodova pozornost se postupně zaměřuje na konflikt o několik hektarů lesa s místní autoritou, velkostatkářem Fastredou. Jak se ukazuje, tento kousek půdy má význam spíše zástupný a v jádru sporu stojí mocenská rivalita. Vévoda je se svými zděděnými majetky a šlechtickým původem zástupcem pořádků, které fungovaly po stovky let a kde o osudu rozhodovalo zkrátka to, komu se člověk narodil. Je tak pánem svého času a může se celé dny věnovat svým zálibám či myšlenkám. Naproti tomu starý Fastreda zažil bídu, svůj velkostatek vybudoval z ničeho, postavení ve vsi si musel chytře vydobýt a i přes svůj pokročilý věk stále tvrdě pracuje. V příběhu tak funguje jako jakýsi „self-made man“ či mazaný, ambiciózní kapitalista.

Nejzajímavějším prvkem téměř čtyřsetstránkového románu je právě popis a analýza mocenských vztahů na prostoru jedné vesničky. Čtenáři se předkládá malý politický model, v němž vystupují dva hlavní soupeři, ale také jejich stoupenci i rádci s vlastními strachy a motivacemi. Fastreda do boje vstupuje promyšleně a cílevědomě, zatímco Vévoda, pohlcený svým zájmem o minulost a rodinnou historii, je spíše zaskočen tím, jaký význam pro něj pár hektarů lesa má a jak temné a nečekané touhy v něm spor probouzí.

Tematiku mocenské rozepře ještě rozvíjí zastaralejší a expresivní lexikum, jež Vévoda ve svém vyprávění využívá. Mluví se tady o vazalech či nohsledech, ale řeší se i problémy velmi aktuální – kupříkladu v případě indického sluhy Rashmiho se naráží na fenomén novodobého nevolnictví. Někdy se v románu objevují i velmi působivé detaily vynalézavě nastiňující vztahy nadřízenosti a závislosti, jako jsou štěňata, která Fastreda daruje svým „vazalům“.

Všechny peripetie boje o kus lesa jsou v románu popsány značně zevrubně a zahrnují mnoho podrobností právního rázu. Vzhledem k tomu, že autor románu Matteo Melchiorre je italský historik se zaměřením na ekonomické dějiny a historii hor a lesů (román Vévoda je jeho beletristický debut), lze se na přesnost informací také spolehnout.

Zdá se ovšem, že cenou za precizní a věrohodné informace a hlavním problémem celého románu je jeho zdlouhavost a nezáživnost. Dějové odbočky působí často zbytečně a bezvýsledně, znemožňují gradaci a růst napětí a čtenář může získat pocit, že na úctyhodném prostoru stovek popsaných stran možná autor nemá tolik co říct.

Vévodovo vyprávění bývá často značně introspektivní a někdy odhaluje zajímavé a netušené kouty jeho psýché. Jde zejména o úvahy o významu tradice a šlechtického původu v jeho životě, o významu „krve“, jak to často pojmenovává. Mnohdy se rovněž oddává filozofování nad nejrůznějšími tématy, což ale někdy působí dost nahodile, izolovaně, nedotaženě. Vypravěčův tón v takových pasážích bývá navíc často zvláštně nabubřelý, povýšený, „všeználkovský“ a nevěrohodný zároveň. Text tak vzbuzuje dojem, jako by se autor snažil vytvořit jakési absolutní dílo, v němž zúročí nejen své vzdělání, ale také nejrůznější nespojité a nahodilé myšlenky.

Druhou silnou stránkou románu je kromě již zmíněné politické a mocenské analýzy poměrně zdařilá tajemná atmosféra, již tvoří izolované místo děje, Vévodův zámek, některé lehce mysteriózní prvky a také popisný, archaizující jazyk a dlouhé věty. Překlad do češtiny, o nějž se postarala Helena Lergetporer, jistě nebyl snadný, je proto škoda, že jej kazí skutečně velké množství nejrůznějších překlepů a chyb v interpunkci.

Lehce záhadné klima románu ale nejde zrovna dohromady se zvláštní nadsázkou přítomnou ve Vévodově vyprávění: „Musím uznat, že jsem přednesl žalostné argumenty, nicméně k uklidnění mého nenáročného svědomí stačily.“ (s. 180) A další nesoulad, který zaráží a místy vytrhuje z příběhu, je častý rozpor mezi Vévodovou poměrně rozvinutou sebereflexí a jeho chováním.

Když se pak na scéně skoro obligátně objeví tajemná žena zhruba Vévodova věku, jde už o moment vpravdě laciný. Celý román se tak nachází na podivném pomezí mezi lehce mysteriózní žánrovou literaturou a ambicióznějším, hlubším textem. Bohužel to ale jako celek neladí. To, co by mohlo v kratší, sevřenější a méně rozbíhavé podobě dobře fungovat jako atmosférická novela předkládající důvtipnou analýzu mocenských vztahů, vyznívá v současné verzi spíše jako zdlouhavý text plný odboček a strojených, patetických či nevěrohodných Vévodových monologů. Autorova snaha dát do textu mnoho různých témat a poloh tak naneštěstí ve výsledku působí neurčitě a rozpačitě.