Nizozemská spisovatelka, historička umění a kurátorka Sacha Bronwasser si ve svém druhém románu Poslouchej podobným způsobem pohrává se čtenářem. Protagonistka Marie uprchla v roce 1989 z Nizozemska do Paříže po turbulentním vztahu s Flo, přičemž pro čtenáře zpočátku není zřejmé, o jaký charakter vztahu šlo. Ve chvíli, kdy jí odstup dovolil vnímat společnou minulost jako příběh, ji také jako příběh sepsala. Po třech dekádách se k němu vrátila a ze starého sešitu jej přepsala do laptopu; dle vlastních slov jednotlivé pasáže redigovala, měnila, přiostřovala, vypouštěla. A následně to vše vypráví přes hlasové zprávy Flo – plným jménem Florence da Silva –, která je právě onou profesorkou narativní techniky. Výsledek lze připodobnit k jakési koláži nebo fotomontáži, ostatně i Marie říká: „sama víš lépe než kdokoliv jiný, co dokáže montáž, Flo“. (s. 109)

Třetím protagonistou knihy je Philippe Lambert, úzkostný podivín z bohaté rodiny. Jeho vstup do děje je vysvětlen následovně: „Každý příběh spočívá na třech bodech, jinak se převrátí.“ (s. 11) Flo tedy poslouchá – a čtenář čte – několik propletených příběhů vyprávěných nelineárně a s nejasným účelem. Autorka má však vše pevně v rukou a i takto narušený děj dokáže bez zásadních zaškobrtnutí poskládat do celku, v němž se postupně odkrývá důvod zvolené kompozice. Dovede udržet čtenáře v napětí tím, že mu v úvodu prozradí část závěru, vede jeho pozornost různými směry, a ten tak zažívá příjemný pocit, že tuší, co se bude dít, ale zároveň nezná přesné detaily.

Ústřední motiv

Příběhem Philippa Lamberta vyprávění začíná. Je popsáno jeho dětství plné úzkostných stavů, během kterých věří, že dokáže předvídat hrozící nebezpečí. Vlastní rodina ho považuje za blázna, a pokud se některá z předpovědí naplní, lze si klást otázku, zda šlo o náhodu, či něco jiného. Philippe se časem ožení a úzkostné stavy zmizí – dokud si s manželkou nenajmou Eloïse na hlídání syna. Philippe ji začne potají sledovat, několikrát kvůli tomu ani nepřijde do práce. Na základě několika sexualizovaných popisů Eloïsina těla je čtenář udržován v nejistotě, jaké jsou Philippovy úmysly.

Po předchozích mlhavých narážkách se však již notně napjatý čtenář dočká i celého popisu vztahu mezi Flo a Marií. Podobně jako v předchozím příběhu zde hraje roli zneužití moci. Profesorka si totiž Marii vyhlédne, protože jí připadá dokonale průměrná a tvárná. Studentka, vděčná za pozornost věhlasné fotografky, se postupně začne oblékat i chovat přesně podle jejích rad. O letních prázdninách zažije románek, ale po návratu do školy pod vlivem Flo přítele beze slova opouští. Když nakonec vyjdou najevo fotografčiny záměry, Marie se rozhodne okamžitě skončit se studiem a co nejdříve se dostat někam do zahraničí. Útočiště najde jako jedna z au pair u Philippa Lamberta.

Pod vedením Marie sleduje čtenář různé dějové linie a časem začne být jasné, kam jednotlivé části patří, proč tam mají své místo, proč je potřeba to vše vyprávět a proč to má Flo poslouchat.

Rozmazané šmouhy na pozadí

Kromě ústředního motivu je součástí každé fotografie pozadí. Na něm se mohou odehrávat děje, které fotograf nezachytil cíleně, ale zkrátka tam jsou. A třeba naberou nezamýšlený význam. V knize tuto roli plní teroristické útoky v Paříži, které k Marii doléhají z televize a novin. Čtenáři je jasné, že dříve či později zasáhnou do osudů hlavních postav.

Stalking ze strany Philippa a grooming ze strany Flo stojí v popředí vyprávění, ale motiv zneužívání se opakovaně objevuje i ve vedlejších dějích. Muž přemlouvá dívku, aby s ním šla domů. Ta po nějaké době vychází viditelně otřesena a pláče. Au pair vzájemně sdílejí své zkušenosti s tím, jak jim zaměstnavatel sahá na prsa, když jeho žena není doma. Učitelé z umělecké školy se opíjejí na studentských večírcích a dělají studentkám nevhodné návrhy. Starý muž na svatbě stojí opodál a nenápadně si tře rozkrok při sledování au pair hlídající jeho vnoučata. Tyto výjevy jsou zmíněny a ponechány bez komentáře. V rámci vyprávění jde o něco, co se prostě děje, a čtenáře taková konstatování přimějí k zamyšlení o to víc, když si uvědomí, že podobné věci se skutečně „prostě dějí“, zatímco lidé okolo jen přihlížejí.

Román Poslouchej tak v jádru zkoumá různé druhy zneužívání moci, přičemž prezentuje i morálně nejednoznačné situace – Philippe je motivován předtuchou nebezpečí, ale přesto jde o pronásledování; Flo sleduje umělecké cíle, ale přesto s Marií manipuluje. Moc nad životem jednotlivce je v závěru knihy tematizována též prostřednictvím osudovosti a autorství životních příběhů. Marie se ptá: „Byl to vůbec náš příběh, Flo? Příběh to byl, to jistě, ale teď, když mě opustil, už nebylo úplně jasné, komu patří.“ (s. 172) V jednom životním období byla autorkou Flo, nyní je celé vyprávění v režii Marie, a to včetně Philippova příběhu, který jí jakožto vypravěčce svým způsobem patří. Podobné úvahy fungují, byť jsou v závěru pronášeny patetickým tónem. Podněcují čtenáře k úvahám o tom, jakým způsobem se asi Marie autorství (a editorství) chápala.

Osudovost, zpočátku tematizovaná Philippovými předtuchami, se vrací v podobě až překvapivě plytkých zamyšlení ve stylu efektu motýlích křídel: kdyby si Flo Marii nevyhlédla, neutekla by do Paříže, nepoznala by Philippa a všechno by dopadlo úplně jinak. Je zřejmé, že příčiny a následky všech jevů nelze znát předem, a pokud má být právě toto závěrečným sdělením – ať už autorky, či Marie – jinak výbornou knihu to zbytečně sráží.