Španělský básník a romanopisec Manuel Vilas se dočkal svého prvního českého překladu s románem Mezi námi, za který v roce 2023 získal španělskou cenu Premio Nadal de Novela, udělovanou nakladatelstvím Destinos, jež knihu vydalo. Autor na čtyřech stech stranách vypráví příběh padesátileté Irene, která po dvaceti letech manželství přišla o svou životní lásku, Marceho. Jejich manželství jim připadalo dokonalé, výjimečné. Byli „nevysvětlitelně zázračný pár, kterému sex nezchátrá ani časem nevyvane“ (s. 55), zkrátka růžové brýle jim nikdy nespadly. A tak se Irene vydává na divokou cestu po Evropě plnou přepychových hotelů s výhledem na moře a sexuálních eskapád, aby se zoufale pokusila co nejvíce přiblížit Marcemu a vypořádala se se svým zármutkem. Na svých cestách například potkává Horacia, vrchního číšníka v luxusní restauraci, který má manželku a děti, a přesto s Irene stráví noc. Jako všichni její milenci se do ní zamiluje, ale Irene jej potřebuje jen jako nástroj k tomu, aby při vyvrcholení spatřila Marceho. Každý sexuální akt totiž pohání touha znovu jej spatřit. Postupně však zjišťujeme, že vše není tak, jak Irene vypráví; v poslední třetině knihy totiž příběh nabere nenadálý spád. Pozorný čtenář však bude z čím dál tím četnějších náznaků schopen sestavit hrubý obrys příběhu, a rozzuzlení jej tedy nepřekvapí.

Vilas také tematizuje stinné stránky lidské osobnosti. Prostřednictvím hlavní hrdinky se totiž dostáváme k řadě různých problematik, mimo jiné k závislosti. A i když se v knize objevují motivy zneužívání návykových látek, závislost, které je v knize věnována pozornost, má zcela nečekanou povahu. Irene je totiž „absurdní feťák“, nevyhledává substance, nýbrž rozkoš, krásu, vášeň, lásku a další silné prožitky. A je jí jedno, komu při tom ublíží. Neustále utíká před prázdnotou, již není schopna snést. Kniha nám tedy poskytuje obraz vnitřního světa ženy uvězněné v utopii svých vlastních představ. Jsme svědky všeho krásného a zlého, co se v ní odehrává. Pozorujeme, jak svého zesnulého manžela proměňuje v božstvo, kterému přináší „oběti“ v podobě sexuálních aktů s náhodnými cizinci, přitom však pouze ukojuje své zvrácené potřeby.

Román se zároveň výrazně stylizuje do podoby poeticko-filozofického textu. Stejně tak, jako je Vilas básník, i hlavní postava jeho knihy je básnířka. Celé dílo provází jeden z nejznámějších Quevedových sonetů, nicméně se objevují jména a citáty z děl dalších velkých osobností (nejen) španělské poezie. Irene samu sebe chápe jako umělkyni, citlivou a výjimečnou bytost a jazyk románu tuto sebestylizaci důsledně následuje. Právě zde však text naráží na své limity. Časté „filozofické“ úvahy, dovysvětlování významů a exaltovaný jazyk mohou na náročnějšího čtenáře působit únavně, až jej iritovat. Tento styl však opravdu odpovídá perspektivě vypravěčky: Irene je sebestředná, patetická a nezřídka povrchní a její povaha se v textu zrcadlí. Nic to ale nemění na tom, že na čtenáře mohou pseudofilozofické úvahy a patetické promluvy působit „lacině“. Mohlo by se zdát, že autor promluvu takto stylizuje schválně, podobné rysy však nalezneme i v jeho jiných dílech (např. Alegría, 2019). Kniha se také vyznačuje přemírou erotických popisů a až nerealistických citů, které k Irene ostatní postavy chovají – všichni se do ní ihned zamilují bez jakékoli reflexe.

Problematická je i samotná práce s jazykem. Text se vyznačuje množstvím vytýkacích vět a opakováním slov i syntaktických struktur, což zpomaluje tempo a oslabuje účinek některých pasáží. „To bude tím mořem. Ne, mořem to není, dělá to světlo, vždycky je to světlo, které dopadá na věci, světlo nás klame, kvůli světlu si myslíme, že hlavní roli hrají věci, ale je to světlo, protože existuje světlo, kdežto věci nikoli, a život znamená stát ve světle, pomyslela si,“ (s. 11).

Nabízí se otázka, zda není na vině překladatel. Český překlad Víta Kazmara však působí pečlivě a vyváženě a některá opakování naopak šikovně redukuje. Ostatně vezmeme-li v potaz překladatelovo curriculum, těžko uvěřit, že by si s vytýkacími konstrukcemi neporadil. Zdá se tedy, že monotónnost a zdlouhavost je spíše vlastností originálu než špatným překladem. A pokud opět nahlédneme do jiných Vilasových děl, všimneme si, že se časté opakování slov a vytýkací věty i v těchto textech hojně objevují.

Mohli bychom se také ptát, komu je román Mezi námi určen. Jde o rozsáhlý text, který by mohl být podstatně kratší a který od čtenáře vyžaduje značnou trpělivost a smířlivost. Kniha je místy až obtížně čitelná, zejména kvůli svému obsahu – při čtení může na čtenáře překvapivě často dolehnout pocit trapnosti, což ale nevylučuje, že jde o autorův literární záměr. Závěrečná pointa sice přináší zajímavý zvrat, nelze však přehlédnout, že cesta k němu je zdlouhavá. Přesto román otevírá podnětná témata a může oslovit čtenáře, kteří vyhledávají emotivní prózu s ambicí přesáhnout rámec běžné „červené knihovny“.