Po Liteře za poezii (2021) a Drážďanské ceně lyriky (2022) získal Pavel Novotný při loňském udílení Ceny Josefa Jungmanna Tvůrčí prémii Obce překladatelů za výbor dadaisty a konstruktivisty Kurta Schwitterse (Rubato 2024) Anna Poupě.

iLiteratura: Motivuje vás Tvůrčí prémie Obce překladatelů k tomu, abyste se vedle autorské tvorby věnoval víc překladu?
Pavel Novotný: Ano, motivuje, samozřejmě. Ovšem texty pro překlad si vybírám nesmírně pomalu, text si taky musí najít mě, musíme si navzájem sedět. Nejsem nějaký kontinuální překladatel, potřebuju naprosté zaujetí a vědomí nutnosti, jinak u toho skřípu zuby. Vybírám si tedy spíš jako básník.

iLiteratura: Proč jste si tedy vybral právě Kurta Schwitterse a rozhodl se z něj udělat výbor?
Pavel Novotný: Schwitters tu prostě chyběl, dosavadních překladů bylo poskrovnu. Byl to tedy dluh, který jsem se snažil alespoň malounko splatit. To je asi ten první důvod. Ten druhý spočívá ve zcela srdečním vztahu k tomuto tvůrci: letos tomu je už dvacet let, co společně s Jaromírem Typltem předvádíme Schwittersovu Ursonatu jako živou performanci. Je to náš dlouhodobý inscenační úlet, to představení milujeme, předváděli jsme ho všude možně. Taky jsem si říkal, že by nebylo špatné se autorovi víc kouknout pod prsty, být v kontaktu s jeho texty, s jeho tvůrčím naturelem, skutečně jej poznat zblízka – to mě baví moc, pochopit, jak to ten člověk vlastně dělá.

iLiteratura: V doslovu píšete, že jste básně vybíral i na základě přeložitelnosti. Bylo pro vás složité vybalancovat reprezentativnost výboru a zmíněnou přeložitelnost?
Pavel Novotný: Některé texty se přeložit nedaly, zkrátka to nešlo, protože jsou prostě zamčeny v jazykové podstatě němčiny, u mnoha jiných to bylo na hraně, a právě ty mě zajímaly nejvíc. Baví mě texty, kde hrají velkou roli jazyková specifika, která jsou nepřenosná, ale zároveň otevírají jazykový rébus, vyzývají k tomu nacházet překladatelská řešení, vstupovat do interpretačního dialogu s textem. I u Schwitterse lze nalézt texty, které jsou na překlad celkem jednoduché, jde zejména o pozdní třicátá léta, kdy u něj na nastává dočasný příklon k realistickým metodám; tam to na první pohled jaksi ztrácí jiskru – ale vzhledem k okolnostem je to naprosto relevantní gesto; ona ztracená jiskra je totiž zároveň tragickým otiskem těžké životní situace, ztemněním: Schwitters byl jako „zvrhlý umělec“ stále na útěku před nacisty, mnohá jeho díla byla zničena, ztratil domov, začínal znovu a znovu. Při uspořádávání celku jsem sledoval linii jazykových specifik a jejich proměn, zároveň i linii vývojovou a chronologickou, snažil jsem se poskytnout průřez napříč Schwittersovými tvůrčími periodami.

iLiteratura: Zůstaly vám tedy některé Schwittersovy básně v šuplíku?
Pavel Novotný: Nějaké ano, vesměs ty, u kterých jsem to prostě vzdal. Ono přeložit nějaký smysl či obsah se dá, ale když to všechno vyrůstá čistě z gramatiky jazyka, jeho rytmů nebo třeba zvukových asociací, to člověk musí buď napsat zcela jiný text – což už by nebyl Schwitters, ale jen pouhá volná variace – anebo to odložit, možná to vzdát. Ten fenomén nepřeložitelnosti je ovšem fascinující: z jistého pohledu by se kvalita textu dala odvodit z toho, jak hluboce vězí v podstatě svého jazyka. A je to i jeden z důvodů, proč se učit cizí jazyk, prozkoumávat meze nepřenositelnosti.

iLiteratura: S hláskami musí být spojeno i vaše řešení názvu básně „Anna Blume“. Předpokládám, že jste zvolil „Poupě“, a nikoli například doslovné „Květina“, kvůli fonetice.
Pavel Novotný: Jméno Anna Blume, to byl tedy hlavolam. Ta báseň je vůbec Schwittersovou nejznámější, samozřejmě ji nešlo vynechat. Nechtěl jsem přejímat jiná překladatelská řešení jako „Annakvítek“ Ludvíka Kundery nebo „Anna Kytka“ Ivana Wernische, těch důvodů bylo samozřejmě víc, ale jeden z nich byl prostě ten, že to v celkovém kontextu Schwittersovy básnické tvorby úplně dobře nesedí. Například: Anna Blume v podstatě obepíše celý prstenec vokalického spektra, tedy A-E-U, přičemž jej ve dvojsloví rozdělí hláskovou antitezí. Tohle dvojsloví se vyskytuje i v jiných Schwittersových básních, český překlad tedy musel být dobře ohebný. Hledal jsem něco příbuzného, něco, co funguje podobně. Na Annu Poupě jsem přišel asi po půl roce, po všech Annakvětých, Květinanách, Květanách, originálních Annách Blume a tak dále. Problém byl i v tom, že napětí mezi oběma slovy je zde artikulováno i jako A-B, což není žádná náhoda, ona totiž Anna má u Schwitterse i další příbuzné, především Auguste Bolte, což je postava v jedné ze Schwittersových próz. Naprostý rébus! S tím B jsem to nevyřešil, ale na druhou stranu: ono české P má foneticky poměrně blízko k německému neznělému B, takže tam nějaká ta konsonantní spřízněnost je. A tak dále, dalo by se o tom mluvit ještě dlouho.

iLiteratura: Ve zdůvodnění poroty, která vám Tvůrčí prémii udělila, stojí, že se vám podařilo rozklíčovat všechny nástrahy originálu. Hovoříme však o dadaistické poezii, určitě jste se místy ocitl v interpretační slepé uličce. Co jste v takovém případě dělal?
Pavel Novotný: Schwitters není primárně básníkem významu, tedy až na výjimky, o kterých jsem mluvil. Nebyl to zároveň ani jednoznačný rozbíječ jazyka, on tedy rozbíjel, ale zároveň byl silně ovlivněn konstruktivismem. Jedná se tedy o jakousi demontáž, ovšem volně hravou, nijak suše systematickou. Při překládání jeho textů bylo třeba dbát právě na to, co vlastně provádí s jazykem a takto směrovat interpretaci: například věnovat pozornost jeho nápaditým transformacím slovních druhů – a pokusit se o něco podobného, co by zároveň působilo přirozeně a bylo to češtině vlastní. A tak dále: roli tu hraje zvukovost, rytmus, melodie, mnohdy je to čistá hudba jazyka, moment, kdy řeč sama sebou, právě svou formou a matérií, generuje význam. Kdybychom naopak začínali nějakým významem, nikam bychom se nedostali.

iLiteratura: Na začátku rozhovoru jste řekl, že si připadáte víc jako básník než překladatel. Dokážete poznat, kde básník končí a překladatel začíná, abyste mohl respektovat autora?
Pavel Novotný: Snažil jsem se sloužit textu, snažil jsem se, aby to byl Schwitters a nikoli nějaký Novotný – opravdu nejsem geniální Vítězslav Nezval, abych si tohle mohl dovolit. Schwitters v češtině to měl být. Ale zároveň jde o básníka, s nímž jako tvůrce hluboce rezonuji. A ještě jedno hledisko, čistě z pozice překladatele: šlo mi o to ten zajímavý poetický náklad prostě složit, vyložit tady v českém prostředí, tedy pře-ložit to z Německa sem, s plnou úctou a obdivem k autorovi. Tedy vlastně v osvětovém smyslu: „Tady to máte, přečtěte si to, je to opravdu zajímavé, měli byste o tom vědět!“ Vnímám to jako svůj úkol, službu, snažím se „bejt něco platnej“, jak by řekl můj děda, lékař. Jistě, cílová skupina zřejmě bude malá, ale tom vlastně až tolik nezáleží…

iLiteratura: Jaký tedy bude váš další překladatelský úkol po Schwittersovi?
Pavel Novotný: Nedlouho po Schwittersovi jsem dokončil velikou knihu Rozhlasové hry Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala (Památník národního písemnictví 2025), kde bylo potřeba taky překládat, protože byly částečně psány německy, to byla hodně zajímavá zkušenost, protože se tam mj. pracovalo s textovými prefabrikáty nejrůznějšího druhu. Průběžně se také zaobírám Enzensbergerem. Ale hlavně píšu knihu o Ferdinandu Kriwetovi, rád bych udělal monografii, která bude zároveň spojena s ukázkami z jeho díla. Ferdinand Kriwet byl, řekněme, multimediální básník analogové doby, krajně zajímavý tvůrce i člověk. Byli jsme dobří přátelé, celé je to tedy velmi osobní – a vlastně nevyhnutelné.