Finka, spisovatelka a výtvarnice, která se nestydí za svou sexuální orientaci. Řeč tentokrát není o slavné Tove Jansson, ale o jiné výrazné a inspirativní ženě, která se ve svém literárním i výtvarném díle vyrovnává s mnoha formami společenského vyloučení. Kiba Lumberg, finská tvůrkyně romského původu, dlouhodobě bojuje za lidská práva a rovnost menšin a svou osobní zkušenost promítá do vlastní tvorby – od knih přes komiksy a videoinstalace až po kurátorskou činnost. Lumberg má za sebou více než dvacet samostatných výstav po celém Finsku, představila se dokonce na Benátském bienále a v roce 2024 i v Brně v Muzeu romské kultury.

Kiba Lumberg (nar. 1956) se narodila v konzervativní romské komunitě v jihofinském městě Lappeenranta, dětství v tomto prostředí bylo tématem první části volné autobiografické trilogie Černý motýl (česky 2024). Druhý, čerstvě přeložený díl Potrhaná křídla (česky 2025) sleduje složité období dospívání třináctileté hrdinky Memesy. Ta uteče z domova a vzepře se silně patriarchálnímu řádu, který ovládá každodenní život romských žen: těžká práce v domácnosti od útlého věku, omezená školní docházka, přísná pravidla oblékání (dlouhé sukně, rukávy i vlasy), kontrola nad tělem i osudem. „Pro pořádnou Romku je muž důkazem její existence, důvod, proč ženy existují,“ říká s odporem Memesa, která takovou budoucnost odmítá: „Romská holka musí žít romským životem a k tomu patří chlap a kopa dětí. Já takovej život nechci, když jsem viděla, jak chlapi mlátí ženský skrzevá úplný prkotiny…“

Nikde doma

Jak samotná autorka, tak její hrdinka se dobrovolně vzdávají své původní komunity, od níž se drží co nejdál. Memesa fyzicky nesnese pohled na těžkou černou romskou sukni (odtud název prvního dílu Černý motýl), ale nalézt vytouženou svobodu v mantinelech většinové společnosti není snadné. Odkázaná jen na sebe prochází v Potrhaných křídlech dětským domovem, dívčím nápravným ústavem, kde skončí za neoprávněné obvinění z krádeže, ubytovnou pro mládež, střední odbornou školou i prvními pracemi, kde se setkává s otevřenou diskriminací. Přesto se drží dál od drog a jiných destruktivních cest a hledá svou vlastní – k umění a sebeurčení.

Stejně jako v případě prvního dílu je i na obálce pokračování kresba samotné autorky. Menší formát knihy, lesklý papír, odlišný barevný tón každé kapitoly a netradiční písmo dělají z Potrhaných křídel esteticky působivou publikaci. Trilogie je koncipována tak, aby jednotlivé knihy bylo možné číst samostatně. Překladatelka umně pracuje s hovorovou češtinou, jazyk je jednoduchý, přímočarý a autentický, s důrazem na ústřední hrdinku a její dospívání – i proto lze díla označit za romány blízké young adult žánru. Přesahují jej však náhledem na obě prostředí, vůči nimž se autorka vymezuje: romské společenství svazující ženy a finskou majoritu, která Romy diskriminuje.

Síla výpovědi spočívá v její dvojí kritičnosti. Lumberg otevřeně píše nejen o násilí, chudobě a nedostupném vzdělávání, které přežívají v romské kultuře, ale i o předsudcích, na které Memesa naráží ve všech institucích, kam se obrací pro pomoc. „Romové zřídka projevují zájem o studium. I můj táta vždycky říkal, že škola života stačí… Ve škole panuje taková kázeň a pořádek, že by tu moc Romů dlouho nevydrželo,“ glosuje Memesa ironicky vztah své původní komunity ke vzdělávání. Stejně trefně ale popisuje, když ji nový zaměstnavatel na poslední chvíli odmítne, protože se rozhodl vzít „místní stážisty“, rozuměj ne Romku. Memesa ale nakonec vždy zvedne hlavu a vejde do dalších dveří.

„Jsem prostě jiná,“ uvědomuje si Memesa opakovaně, když je konfrontována se svou jinakostí – kvůli romskému původu, pohlaví i své sexuální orientaci. Tento pocit s ní sdílí i řada jiných žen, které potkává, šlapky, feťačky, zlodějky, lesby, holky z chudých i bohatých rodin. Lumberg v Potrhaných křídlech načrtává širokou galerii vedlejších osudů: žen submisivních, vzdorujících, inspirativních i zlomených, a to jak ze světa Romů, tak gádžů. I kvůli tomuto rozměru přesahují Potrhaná křídla rámec příběhu o dospívání, jsou manifestem práva být jiná – ať už jako Romka, žena, nebo lesba – a hledat vlastní cestu, i když to znamená neustále se pohybovat mezi dvěma světy a nikde nebýt doma.