Tajemství hradu v Pyrenejích
Norský autor Jostein Gaarder (1952) ve své literární tvorbě nastoluje otázky spjaté s podstatou lidské existence a její filozofickou reflexí. Nejinak je tomu i v románu Hrad v Pyrenejích, který stojí rozkročen mezi literaturou pro mládež, do jejíž sféry jej vřazuje především zjevná didaktizující tendence, a písemnictvím pro dospělé.
Norský autor Jostein Gaarder (1952) ve své literární tvorbě nastoluje otázky spjaté s podstatou lidské existence a její filozofickou reflexí. Nejinak je tomu i v románu Hrad v Pyrenejích, který stojí rozkročen mezi literaturou pro mládež, do jejíž sféry jej vřazuje především zjevná didaktizující tendence, a písemnictvím pro dospělé.
Název románu je inspirován obrazem Le Château des Pyrénées, který vytvořil René Magritte. Kamenný blok se stavbou hradu na vrcholku se vznáší ve vzduchu, a provokativně tak popírá zemskou přitažlivost. Obraz je v románu metaforou pro schopnost vymezit se vůči vlastním smyslovým vjemům a připustit existenci zázraku, který se vymyká dosavadním zkušenostem i vědeckému poznání.
Gaarder zvolil formu epistolárního románu, ovšem dynamizovanou použitím moderních komunikačních technologií. E-mailová korespondence tak připomíná spíše rozhovor, jehož účastníci však mají dostatečný časový prostor pro cizelování své argumentace. Solrun a Steinn se náhodně potkávají po třiceti letech na místě, kde kdysi společně prožili traumatizující příhodu, která zapříčinila jejich rozchod. Setkání je impulsem k obnovení někdejšího intenzivního vztahu nikoli již v jeho milenecké podobě, ale v rovině ideové výměny, duchovního sdílení.
Oba protagonisté se s odstupem tří desetiletí, během nichž každý založil svoji rodinu a profesně zakotvil, vracejí ve vzpomínkách ke společnému životu. Román je tak vícenásobným dialogem, jejž mezi sebou vedou Solrun a Steinn v současnosti, ale i jako někdejší dvacetiletí milenci, a v neposlední řadě je i jejich rozhovorem se sebou samými. Dialog se vertikálně prohlubuje i s vědomím toho, že v otázkách a odpovědích je nutno počítat s proměnami lidské paměti. Gaarderovi hrdinové rekapitulují z odlišných pozic příběh studentské lásky, který je vlastně jen záminkou pro pokus o reflexi dějin vesmíru a lidského místa v něm.
Učitelka teologie Solrun inklinuje ke spiritualistickým představám a jako hluboce věřící je přesvědčena o nesmrtelnosti lidské duše, zatímco přírodovědec Steinn zastává materialistický světonázor s tendencí vše racionalizovat. Účastníci dialogu lpějí na svých závěrech, ale zároveň cítí potřebu prověřit je očima názorového protivníka, a vymanit se tak z navyklých způsobů uvažování a argumentace. Autor nestraní žádnému z nich a v závěru prózy to explicitně potvrzuje odmítnutím snahy zpochybňovat víru jiného člověka. Právě tento moment vřazuje Gaarderův román do kontextu literatury pro mládež a představuje rovněž spojnici mezi celou Gaarderovou tvorbou.
Spisovatel a filozof Gaarder totiž nikdy neservíroval instantní poučky – jeho mistrovství spočívá v tom, jak dokáže klást burcující otázky. Odpověď v sókratovském dialogu, který vedou mezi sebou literární postavy a jejich prostřednictvím i recipient s dílem, už musí čtenář hledat sám, a to jak v procesu interpretace přečteného textu, tak mimo prostor literární fikce. Oslavou správně položených otázek se stala Gaarderova kniha pro děti Haló! Je tu někdo? (1996, česky 1998) a otázka jako ústřední kompoziční prvek se vine novelou Dívka s pomeranči (2003, česky 2004), v němž je hodnota života rovněž poměřována smířením se s vlastní smrtelností. Románová Solrun, od malička svíraná úzkostí ze smrti, si klade podobné otázky jako umírající třináctiletá hrdinka prózy Jako v zrcadle, jen v hádance (1993, česky 1999) a stejně jako ona se v okamžiku, kdy stojí před zrcadlem, stává „svědkem své vlastní hádanky“.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
redakce,
děkujeme za upozornění, článek jsme přeřadili do správné rubriky
Marie,
Paní Šubrtová nic takového nepíše, předpokládám, že kritizujete spíše nesprávné zařazení článku k dětské literatuře, za což ale ona nemůže...
Jan Novotný,
Bohužel pí Šubrtová zase nepochopila pro koho je kniha napsaná. To není kniha pro děti, ale pro dospělé a pak pro středoškoláky, aby měli co rozebírat na hodinách občanky. Jako bohemistka pí Šubrtová opravdu zklame, kdykoli se do nějaké recenze pustí.