„Ale dlouhé, sáhodlouhé je to hernajs… V dnešní době se něčemu takovému říká román, no jistě. Každopádně příliš nepřehledné pro naše obyčejné…“ (s. 936), mudruje na závěrečných stránkách tajemník poroty literární soutěže, kam poslal svůj rukopis mladík jménem Louis, protagonista románu Vláma Huga Clause Smutek Belgie (niz. 1983). Kdo se pročetl stovkami stran až na toto místo, ví, že se ocitl v metatextovém světě, že postava Louise je totožná s autorem sáhodlouhé knihy, již právě čte, tedy alespoň do té míry, do jaké subjekty v literárním textu vůbec lze ztotožňovat. Při pohledu na biografii autora, jednoho z nejpozoruhodnějších vlámsky píšících prozaiků, však najdeme další styčné body mezi jeho a Louisovým životem a připustíme, že na alespoň částečné autobiografičnosti románu něco bude. 

Hugo Claus (1929–2008) platil a dodnes platí v Belgii a vlastně i v Nizozemsku za kanonického, „čítankového“ autora; jeho dílo čítá kolem 200 položek ve všech literárních druzích, próze, poezii i dramatu (navíc ještě psal filmové scénáře a byl filmovým režisérem), v češtině vyšel – nepočítáme-li jeho prozaickou prvotinu Metsiersové v souboru Pět vlámských novel (přel. Olga Krijtová, 1973) a agenturní rozmnoženiny divadelních her – už jen jeden z jeho pozdních románů – Fámy (De geruchten, přel. Olga Krijtová), v němž autor ovšem zpracoval téma z podobného rezervoáru jako ve Smutku Belgie: druhou světovou válku a otázku vlámské kolaborace s nacistickým Německem. 

O jak složitou otázku jde, není třeba v recenzi reprodukovat, zájemce si o tom přečte v obsáhlém doslovu překladatelky Radky Smejkalové. I ten, kdo tak neučiní a nedisponuje ani předchozím povědomím o tom, kdo byli v knize se vyskytující flaminganti nebo franskiljoni, však pravděpodobně tuší, že vztahy mezi frankofonní a vlámsky hovořící částí obyvatel Belgie nejsou nijak jednoduché, natož idylické. Nebyly, a nejsou dodnes. Za války šlo velice zjednodušeně o to, že některé skupiny vlámskojazyčných Belgičanů v opozici k Valonům podlehly německé propagandě a fantaziím o sjednocení germánských národů pod vedením Velkoněmecké říše, protože přece, jak říká jeden z řady Louisových strýců: „My jsme Germáni. Bůh to tak na zemi rozdělil. Různé rasy, některé jsou Jeho srdci bližší z důvodů, jež zná on sám“ (s. 304). 

Je pravda, že s takovým zjednodušením čtenáři možná některé nuance unikají a že román je natolik vetkaný do belgických reálií, že ho nejednou přepadne otázka, proč do toho vlastně překladatelka a nakladatelství Rubato šli. Jistě, dá se to převrátit do pozitivního vyznění: přece proto, abychom se o Belgii a tamních komplikacích něco dozvěděli. Ale to je jen část možné odpovědi. Smutek Belgie se totiž dá číst nejen jako válečný román, ale také jako bildungsroman nebo jako venkovská próza. A co víc, vlastně ho nemusíme číst ani jako román o válečné kolaboraci, o té si nakonec můžeme přečíst třeba u Jeroena Olyslaegerse nebo Willema Frederika Hermanse. Hugo Claus je specifický v tom, jak téma zasazuje do neuvěřitelně široké perspektivy. 

Ta se týká vlastně všech aspektů, z jakých na román můžeme pohlížet. Začneme-li tématem, ukazuje nám autor kolaboraci nikoli jako izolovaně nasvícený jev, jako je tomu v próze válečné, společenské nebo třeba i kriminální apod., ale jako něco, co vyrůstá ze společenské reality a je od ní neoddělitelné. Brilantně líčí rurální prostředí (v opozici k frankofonnímu a frankofilnímu městu), kde horizont končí v horším případě na talíři, v lepším za humny, určuje ho, kterému fotbalovému klubu jedinec fandí a do které hospody chodí. Při tom autor dokáže mnohé vytěžit z vyváženého spojení romantické idyličnosti a ušmudlaného maloměšťáctví, jako například v podobných pasážích: „Večer, večer, když se z dálky ozývá jásot venkovských dětí, kolem duní parní vlak a zaplavuje zahrady dýmem a párou a za lokomotivou se ve vzduchu jako vykořeněné hrušně a třešně vznášejí záblesky třešňově rudých jisker z uhlí, Meerke kašle a Teta ohlodává a s mlaskáním ocucává prasečí nohu“ (s. 635).

Šíře perspektivy se projevuje i v kompozici. Kniha se rozpadá na dvě dlouhé zhruba poloviny, z nichž první líčí Louisovo dospívání v katolických internátních školách, druhá pak jeho mladická léta za války a těsně po jejím konci. To je ona bildungsrománová rovina. Louis nejprve bojuje s podobnými protivníky jako spousta jiných románových i skutečných Louisů: s nelaskavou matkou, „která tu pro něj nikdy nebyla, která ho celé týdny nechávala ve štychu, která ho obelhávala jeptiškovskými vytáčkami a sliby“ (s. 103), s potřebou najít si místo na slunci v partě kamarádů, ale i ve vlastní rozvětvené rodině – už na všechny ty strýčky a tetičky by čtenář skoro potřeboval rejstřík, nebo aspoň graficky zpracovaný rodokmen. Opravdu široká perspektiva, vytvářející protiváhu pozici vypravěčské, která je důsledně singulární a rozpadá se až v závěrečných pasážích celé knihy, kde se mění ve zdánlivě neuspořádanou změť monologů i jednotlivých výroků, nejspíš podobně, jako se rozkládá pevnost, celistvost, integrita a dnešním výrazem wellbeing společnosti po prožitých válečných letech. 

Podobný princip proplétání různých úrovní skutečnosti funguje na mnohých dalších rovinách. Louisovo objevování sexuality a žen, z jistého pohledu poněkud groteskní (možná burleskní?), se mísí s národnostně jazykovým dilematem: „Mám děvče. Ne, to zní křupansky. Milenka, to zní příliš důležitě, jako z milostných románů Sachy Ivanova. Milá, to je jak z ,Breviáře vlámské lyriky‘. Mám metresu a hotovo“ (s. 817). Popsaná „nauzeální romantizace“ venkovského prostředí se jeví jako vhodný nástroj banalizace či odhrdinštění samotné války, jejíž popisy u Clause překračují hranice válečné prózy budované z pohledu „zdola“, od Remarquea po, řekněme, Josepha Hellera: „… naše jednotky mají potíže navázat spolu spojení, koho by napadlo, že bude zapotřebí takového množství telefonních kabelů? Kurýři se spásnými taktickými plány jsou hoši z provincie Limburg, kteří nerozumějí dialektu Západních Flander, ztrácejí se, bloudí v polích a žvýkají při tom salám“ (s. 379). Zvláštní kapitolu představuje otázka zbožnosti; v tradičně silně katolické Belgii ovlivňuje náboženství jak poznávání světa dospívajícího kluka (Louisovy interakce s učitelem Kayem oscilují mezi filozofickou disputací a rozhovorem dvou hluchých, řečeno mírně), tak prožívání válečné reality: „Stejně na tom ale musí něco být,“ mudruje jedna ze sester-vychovatelek v klášteře, „když Hitler tvrdí, že on sám je Německo, poněvadž Němci přece všichni stojí za ním a mezi nimi je hodně katolíků!“ (s. 337).

To vše se očekávatelně slévá ve společenskokritickou výpověď o tom, jak nad všemi ostatními pohnutkami nakonec vítězí starost o plný žaludek. Nejde jen o ironicky představenou „hlubokou venkovskou filozofii“ či příslovečný „zdravý selský rozum“, projevující se na škále od relativizace holocaustu po moudra jako „Každýho někde tlačí bota“ (s. 859) nebo úplně poslední větu románu, která je podle překladatelky v Belgii natolik populární, že funguje oddobně, jako u nás různé více či méně pitomé filmové „hlášky“: „Uvidíme. Však uvidíme. Tak, či onak“ (s. 948). Nejde také jen o úzkoprsou omezenost, s níž Louisovi příbuzní řeší, jak „komerci může tolik ovlivnit vylodění v Normandii“ (s. 743). A nejde konečně ani o to, jak se po válce někteří nedokáží rozpomenout, na které straně vlastně stáli, jako jistý pan van Paemel, který na osočení z přisluhování Němcům, o němž „většina lidí“ ví, reaguje slovy: „Cože? Já sám někdy nevím, kde mi hlava stojí, jestli u SD [Sicherheitsdienst – Bezpečnostní služba, zpravodajská složka SS, působící na všech okupovaných územích – pozn. JMH], nebo u Sûreté Générale, jak to může vědět většina lidí?“ (s. 836). Jde o to všechno dohromady, o křupanství a faleš, dvojakost a snahu jevit se hezkým na všechny strany, zbabělost utápěnou v bylinné kořalce jenever, o individuální hranice akceptovatelného a vposledku o banalitu a absenci čehokoli výrazného na tom všem. 

Což se dá shrnout jedním z rozhovorů ze závěrečné části, jímž se současně vracíme k poslední rovině románu, o které se zde zmíníme, jak jsme naznačili v úvodu tohoto textu: Smutek Belgie je také metaromán, román o psaní románu, v němž postupně přicházíme na to, že Louis píše román, který my právě čteme. Zde ten slíbený rozhovor: 

„Co se probůh dá o vás říct zajímavýho?“ odpověděl náš Louis.
„To, co jsme zakusili za války,“ řekla Máma.
„Co jako?“
„Ten náš smutek. Ta tvoje historka má přece název ,Smutek‘?“
„Jediný, co jste zakusili za války, je, že jste si pěkně zajišťovali jídlo, oblečení a uhlí.“
(s. 819)