Plánovaná návštěva rakouského spisovatele Clemense J. Setze (nar. 1982) v několika českých městech, během níž měl představit nový český překlad povídkové knihy Láska za časů Mahlstadtského dítěte (Suhrkamp 2011, č. Fra 2019) i svou aktuální, do češtiny dosud nepřeloženou sbírku Der Trost runder Dinge (Útěšnost oblých věcí, Suhrkamp 2019), připadla právě na období, kdy se všechny plány převracejí naruby. Škoda, nezbývá než se těšit na příště. Karanténa ale Setze soudě podle příspěvků na Twitteru, které postuje takřka v nepřetržitém proudu (svým grafomanstvím se nikdy netajil), nijak zvlášť nestresuje. Doporučuje zájemcům divné knihy a píše divné básničky, všechno je tedy zřejmě v pořádku. A možná se v duchu ušklíbá nad tím, jak dnešní svět, plný bezpečných rozestupů, připomíná scény z jeho úspěšného románu Indigo, kde líčil výuku dětí, které se nesmějí přibližovat k učitelům ani k sobě navzájem. Tehdy se to zdálo jako absurdní výplod fantazie potrhlého spisovatele…

„Literárním extremistou v nejlepším smyslu, prozaikem a dramatikem, který čtenáře stále znovu mate svou anarchickou fantazií a potměšilou rozjařeností, sdílí s nimi znepokojivý vesmír své hlavy a vytrhává je přitom do závrati svobody (...)“ nazvala Setze literární vědkyně Daniela Stirgl, když letos v březnu autorovi udělovala Kleistovu cenu. Spisovatel podle laudatia „posunuje měřítka normality“ a pohybuje se „mezi vizionářstvím a patologií“. Vystihnout jeho tvorbu jen několika větami není jednoduché, ale v tomto případě se myslím podařilo. A všechno to sedí i na novou povídkovou sbírku.

Zastavme se u jejího názvu: „Většina věcí ve městě vypadala v zimě mnohem měkčí a oblejší a celková útěšnost oblých věcí je něco, vůči čemu nelze otupět, trvání normálního lidského života na to naštěstí nestačí.“ Ať už jste neurotický otec, zoufale toužící po tom, aby vaše úzkosti podědil i některý z beznadějně normálních a nic nechápajících synů (povídka Sdílené utrpení), nebo třeba rozpačitý milenec nevidomé ženy, která netuší, že jí někdo celý byt počmáral sprosťárnami (Zmije zmije zmije), zdá se, že zakulacené předměty v autorově světě mohou uprostřed všech problémů na chvíli poskytnout jakousi úlevu. Nejde o to, proč tomu tak je – musíme zkrátka důvěřovat svým smyslům. Konkrétní citace pochází z povídky Kouzelník, jejíž hrdinka pečuje o syna v kómatu a našla si nečekaný způsob, jak se ujišťovat, že její snaha má smysl. Podle všeho pro ni neexistuje krásnější okamžik, než když si pozve domů callboye a ten se brání sexu v synově ložnici se slovy: „Jasně, že něco vnímá!“ Jistě, je to vyšinuté. Ale zároveň v detailech vylíčené něžně a lidsky. Občas i vtipně: „‚Ahoj, tady Jürgen. Od Vevey Escort. Chci tě potěšit. Jak tě najdu?‘ ‚To s tím hlasem není potřeba,‘ odpověděla Annamaria. ‚Budeme mluvit jako normální lidi. Souhlas?'“

Co se týče zmíněného „posunování měřítka normality“, ještě o něco dál v něm zachází povídka Školní fotografie, kde sledujeme diskusi ředitelky školy s otcem jednoho z dětí, který právě, stejně jako někteří další rodiče, ruší objednávku třídní fotografie. Na ředitelčino naléhání neochotně připouští, že v tom hraje roli jeden z dceřiných spolužáků, trpící blíže neurčeným postižením, kvůli kterému je nucen existovat uvnitř jakéhosi „aparátu“. Oba si uvědomují, jak choulostivé celé téma je, otec se nicméně nakonec otevřeně přizná ke svým pocitům – instinkt mu říká, že jsou určité hranice toho, kdy lze ještě člověka považovat za člověka. Povídka má bezpochyby groteskní rysy, ale dotýká se závažných otázek, zejména vede k zamyšlení nad tím, kde má naše otevřenost vůči odlišnostem své hranice – a proč právě tam.

Příkladem jiné mistrovsky napsané, ale skoro nesnesitelné povídky je Paní Trieglerová. Oblíbená školní zdravotnice nepřenese přes srdce své propuštění a utěšit ji má žák, jehož přesvědčí, že u ní kvůli matčině nehodě musí několik dní bydlet. Monology paní Trieglerové naznačují, že má v hlavě velmi nepříjemnou směs osobních frustrací a pedagogických či psychologických triků. V závěru se terapeutce zmiňuje o svém novém vztahu, který je však opět poněkud problematický, přestože do něj už tolik investovala. Čtenář v téměř hororovém příběhu malému Thomasovi upřímně drží palce, aby jí unikl ze spárů, a zároveň obdivuje autorovu schopnost konstruovat manipulátorské, pasivně agresivní projevy zhrzené zdravotnice.

Nemá smysl vypočítávat témata celé dvacítky povídek, některé z nich, například po sebaldovsku fotografiemi doplněná Kočka bydlí v lalandském nebi, by si skoro zasloužily samostatný rozbor. Vypíchněme tedy závěrem ještě alespoň jazykově výraznou povídku Spam, která napodobuje strašlivý styl strojově přeložených e-mailů, v nichž se údajní přátelé a potenciální partneři nevyžádaně dělí o svůj srdceryvný příběh a domáhají se čísel adresátových kreditních karet. Krutosti, kterých se zde autor dopouští na němčině, by jí nepřál ani nejzavilejší nepřítel, ale na druhou stranu je výsledek neobyčejně vtipný a opět čtenáře vytrhává z běžného vnímání: jazyka, povídkové formy, mezilidských vztahů.

Kouzlo Setzových příběhů tkví v tom, jak propojují bizarní motivy s dokonale zachycenými mikrosituacemi z každodenního života. Překvapují nečekanými metaforami, jazykovými hříčkami a líčením vjemů, jaké čtenář, pokud na rozdíl od autora není obdařen schopností synestézie, jinak zkrátka nezakusí. Otevírají nový prostor pro představivost, vykolejují čtenáře ze zaběhnutého uvažování – pravda, občas i nepříjemným způsobem. Ale je v tom cit, je v tom humor a je v tom i estetika. Co víc si čtenář od literatury může přát?