Výchozí situace: na světě se rodí stále více dětí se záhadným syndromem „indigo“ (pojem odtud), který se projevuje tak, že lidé v blízkosti těchto dětí cítí stupňující se fyzické obtíže. Proto musí být indigové děti vychovávány ve speciálních ústavech. V jednom takovém si odbýval svou praxi učitel matematiky Clemens Setz (jméno i další detaily se překrývají s autorovými biografickými údaji, kterážto hra je dotažená do konce – do krátkého medailonu spisovatele Setze v úvodu knihy „prosákly“ některé informace z příběhu). Svou praxi Clemens nedokončil. Strkal nos, kam neměl, zajímal se především o to, proč někteří studenti za podivných okolností mizí neznámo kam, a tak se ho ředitel ústavu brzy zbavil.

Poněkud neurotický Clemens se následně rozhoduje na vlastní pěst pátrat po tom, co se to vlastně s indigovými dětmi děje. Navštěvuje příbuzné dětí a vyslechne si nejrůznější děsivé příběhy, vyptává se doktorů a vědců, ale nejčastěji se dozvídá pouhé náznaky. Během absurdních, nikam nevedoucích rozhovorů (úplně ze života) vyplouvají na povrch jen kusé, neuspokojivé informace, a tak místo vyjasnění působí celá záležitost čím dál tím záhadněji.

Další hlavní postavou příběhu je absolvent ústavu Robert, takzvaně „vyzářené“ indigové dítě (v období puberty totiž u mnoha postižených syndrom mizí). Robert se snaží žít normální život, ale bojuje s psychickými problémy (jedním ze zábavnějších symptomů je, že k němu pravidelně promlouvá Batman). S Robertem se čtenář setkává někdy kolem roku 2020, v době, kdy se jeho bývalý učitel Setz objevuje na stránkách novin: soud ho právě zprostil obvinění, že zaživa stáhl z kůže člověka, který týral zvířata. Zda se toho ve skutečnosti dopustil a jaké bylo pozadí události, se čtenář může jen domýšlet...

Nemá smysl zastírat, že kniha Indigo je divná. Tohle fascinující divno se objevuje už v povídkách ze sbírky Die Liebe zur Zeit des Mahlstädter Kindes (2011), ale teprve tady dostává prostor se naplno rozvinout. Autor si libuje v líčení nejrůznějších pomatených hnutí lidské mysli, nebojí se být mírně nechutný, perverzní, politicky nekorektní. Jeho humor je občas na hraně, občas za hranou a občas si čtenář ani není jistý, jestli to vůbec humor je. Fakta z nejrůznějších oborů se v knize mísí s tvrzeními, která jsou absurdní na první pohled, ale i s takovými, kde to lze jen těžko posoudit – nezbývá než buď neustále googlit, anebo to nechat plavat.

Zmínit je třeba také nejrůznější bizarní historky a úvahy, kterými je vyprávění protkané; čtenář už se na ně těší a napjatě čeká, kam jej zavedou (namátkou: co dělají ovečky, když už jsou spočítané? A jak se asi cítí ty, k nimž se nespavec při svém počítání už nedostal?). Prostřednictvím svých postav dokáže Setz vdechnout život zdánlivě obyčejným věcem, jako jsou žárovky nebo popelnice, a rozvíjí v souvislosti s nimi neuvěřitelné asociace.

Kromě příběhu Roberta a Clemense se v knize roztroušeně objevují materiály a poznámky, které si Setz-postava k problematice indigových dětí shromažďuje. Někdy jde o faksimile skutečných článků, jindy o vymyšlené, ale věrohodně napodobené texty kdysi opravdu žijících spisovatelů, v dalších případech se pak objevují zcela fiktivní texty fiktivních autorů. Část materiálů je doplněna, trochu v duchu W. G. Sebalda, přízračnými fotografiemi, které spolu s hojnými odkazy na hudbu, umožňujícími poslouchat při čtení jakýsi soundtrack, ještě podtrhují zvláštní atmosféru celého příběhu.

A to všechno kupodivu drží pohromadě a poskytuje spoustu námětů k přemýšlení, ačkoli žádné jednoznačné interpretace nepřicházejí v úvahu. Clemens J. Setz, který se podle svých slov sám cítil v dětství jako indigové dítě (!), v románu jedinečným způsobem využil svou obrovskou fantazii, matematické myšlení i cit pro psychologii. A v neposlední řadě také schopnost vyhmátnout citlivá místa dnešní společnosti, což dělá z Indiga i rafinovanou a zábavnou satiru.

Román byl v letošním roce horkým kandidátem Německé knižní ceny. A i když porota nakonec rozhodla jinak, kniha je to skvělá a cena by jí rozhodně slušela.