Belgii má řada Čechů spojenou především s čokoládou, Atomiem a sochou čůrajícího chlapečka, čtenáři detektivek krom toho vědí, že jde o domovinu geniálního vyšetřovatele Hercula Poirota a spisovatele Georgese Simenona, duchovního otce komisaře Maigreta , příznivci komiksu přidají Tintina a fanoušci vojenské historie si v souvislosti s Belgií vybaví bitvu u Waterloo. Z hodin zeměpisu si mnozí pak možná vzpomenou, že Belgie je jazykově a politicky rozdělena na část vlámskou a valonskou a že jejím hlavním městem je Brusel, zejména v poslední době vnímaný jako symbol nelogických, nesmyslných či přímo špatných, vždy však zdlouhavě přijímaných rozhodnutí týkajících se Evropské unie.

Každou zemi pochopitelně lépe pozná ten, kdo v ní jistou dobu prožil. Jedním z Čechů, kteří měli možnost v Belgii několik let žít, je novinář a právník Emil Hruška (nar. 1958), zabývající se i literární tvorbou, zaměřenou především na česko-německé pohraničí a pohnuté osudy jeho obyvatel ve 20. století. Z pozice asistenta v Evropském parlamentu měl autor řadu příležitostí setkat se s proslulou bruselskou – nikoli bezvýhradně unijní – byrokracií i vnímat rozpolcenost Belgie mezi Vlámy a Valony, schopné jen velmi zřídka najít společnou řeč. V úvodní kapitole přítomné knihy ostatně poznamenal, že Belgie má vlastně jediného Belgičana – svého krále.

Kniha Stíny nad Belgií však není jen sbírka vzpomínek vysloužilého úředníka, kterému osud dopřál pár let služby ne-li úplně v exotické, tak alespoň v ne zcela běžné destinaci. Její hlavní téma představuje několik kapitol z nedávné belgické historie, a to zejména historie kriminální. Nejedná se však o klasický pitaval, jak by snad čtenář mohl očekávat.

Stíny, viny, svědomí
Nejprve se autor zabývá problémem Belgického Konga, kde se belgičtí úředníci a vojáci dopouštěli počátkem 20. století zločinů na domorodém obyvatelstvu v rozsahu, jaký snese srovnání s nejznámějšími genocidami historie. Určité trauma způsobené pocitem viny je v belgické společnosti patrné dodnes, přistěhovalci z Konga a jejich potomci dle autora požívají značné míry „pozitivní diskriminace“ a sochu Leopolda II., za jehož vlády docházelo k největším zvěrstvům, čas od času poškodí vandalové.

Další exkurs do starší historie (míněno v rámci 20. století) představuje kapitola o okupaci Belgie za druhé světové války. Zde autor shromáždil řadu zajímavých informací jak o vztazích mezi králem Leopoldem III., který v okupované vlasti zůstal, a vládou, která se uchýlila do Velké Británie, tak o Léonu Degrellovi, vedle Vidkuna Quislinga snad vůbec nejznámějším evropském kolaborantovi. Poněkud překvapivě se autor vyhnul jakékoli zmínce o malmédském masakru, kterého se sice striktně vzato dopustili Němci na Američanech a Belgie se tak vlastně netýká, na druhou stranu se ale jedná po výše zmíněné bitvě u Waterloo patrně o nejznámější jednorázovou událost vojenské historie spojenou s belgickým územím. Poválečné vyrovnání se s kolaboranty sice nastínil, bez srovnání s jinými zeměmi (například alespoň v rámci Beneluxu) se však čtenář nedozví, zda by měli Belgičané mít trauma z vysokého podílu kolaborantů, být hrdí na vysoký počet odbojářů, anebo se v zásadě nevymykají měřítkům platným pro další okupované země.

V kapitole s názvem Stín rozštěpu autor blíže osvětluje vývoj státoprávního rozdělení Belgie od konce druhé světové války do současnosti. Je skutečně na hranici chápání, proč má země s počtem obyvatel srovnatelným s Českem pět různých lokálních parlamentů, které dokonce mají pravomoc uzavírat vlastní mezinárodní dohody. Pozoruhodný je také fakt, že vzhledem k rozdělení mezi Vlámy a Valony v zemi neexistují žádné celostátní noviny ani politické strany a jen málo obyvatel zná vlastní státní hymnu. Málo se také ví, že vedle Vlámů a Valonů v zemi existuje také sice málo početná, ale silně uvědomělá německá menšina (čítající zhruba 70 000 osob), mimo jiné s vlastní veřejnoprávní televizí. Je vidět, že hláška neznámého vtipálka, který Belgii nabízel korun. na e-Bayi, „Království může být koupeno jako celek (ale nedoporučuje se to)“ skutečně trefila hřebík na hlavičku. Hruška také alespoň v obrysech přibližuje fenomén belgických společenských lóží, které svou pověstí a vlivem připomínají lóže zednářské.

Spiknutí
V dalších kapitolách se autor dotýká čistě kriminální historie, zabývá se vražedným řáděním tzv. brabantské bandy a kauzou známého pedofila Marca Dutrouxe (ač by to čtenář dle začátku úvodní kapitoly i dle anotace z nakladatelství čekal, útokům islamistů se kniha dále již nevěnuje). V obou případech provázela vyšetřování těžko uvěřitelná kombinace přehmatů, neefektivnosti, nekompetentnosti a politických tlaků. Členy brabantské bandy se nikdy dopadnout nepodařilo, stejně jako odhalit motiv jejich konání, a ačkoliv vyšetřování oficiálně dosud nebylo uzavřeno, lze předpokládat, že k žádnému zásadnímu zvratu už nedojde. V případě Dutrouxe, který svého času vzbudil pozornost i u české veřejnosti, naopak některá příliš rychle vynesená rozhodnutí dávají tušit, že o rozkrytí celého pozadí této aféry na vysokých místech zájem ani nebyl.

Na tomto místě autor opouští zaměření knihy na Belgii a přichází s odhalením široce rozvětveného projektu armády „stay-behind“, v jehož rámci se měly pod velením NATO a s vědomím vůdčích politiků napříč generacemi, zeměmi i politickým spektrem v západní Evropě organizovat tajné armády určené pro partyzánskou činnost v týle nepřítele v případě sovětské invaze. Časem se však tyto jednotky, budované mimo o jiné za účasti bývalých členů SS, údajně vymkly kontrole a řadou útoků připsaných levicovým bojůvkám se snažily vyvolat v západních zemích chaos a obavy veřejnosti, které by vedly k omezení občanských svobod a k posílení vlivu mocenských uskupení na tento projekt napojených. Do celého komplotu je samozřejmě zapojena velká část katolické církve a i za abdikací papeže Benedikta XIV. je třeba hledat souvislost s tímto spiknutím. Pro podtržení významu celé konspirace pak autor věnuje celou jednu kapitolu poslednímu románu Umberta Eca Nultá hodina, přičemž jen shrne děj tohoto románu, aniž by například popsal rozdíly mezi Ecovou fikcí a realitou či jinak čtenáře obohatil. Věrohodnosti celé této části nenahrává ani fakt, že kniha neobsahuje přehled použité literatury, čímž se čtenáři ztěžuje možnost kritického zhodnocení podkladů, z nichž Hruška vycházel.

Po dočtení publikace tak zůstává nejasné, jaký byl vlastně autorův záměr. Chtěl-li Hruška přiblížit čtenáři belgickou mentalitu a nedávnou historii, je otázkou, jak do tohoto konceptu zapadají dvě poslední kapitoly. Chtěl-li naopak upozornit na rozsáhlé spiknutí kontinentálních, ne-li přímo globálních rozměrů, je otázkou, jak do tohoto konceptu zapadají kapitoly o násilnostech v Belgickém Kongu a o nacistické okupaci Belgie. Je jistě záslužné, že se Hruškovým prostřednictvím dostává k českému čtenáři řada informací o tématech, jež dosud nebyla v česky dostupné literatuře akcentována, výsledná podoba však působí značně neuspořádaným dojmem.