Co mohlo znamenat, když ve středověku obřadně nesl jeden muž druhému meč nebo vedl koně? I na to mimo jiné hledá odpovědi Gerd Althoff, německý historik, zabývající se výzkumem dějin raného a vrcholného středověku, autor knihy Moc rituálů. Symbolika a vláda ve středověku.

Autor vysvětluje jejich vznik (církevní ritus a biblická vyprávění se často stávaly předobrazem světských rituálů) a jejich ambivalentní povahu. Rituální úkony měly závažné právní důsledky, protože se jejich prostřednictvím přebíraly budoucí závazky či uznávala práva. Takováto závaznost byla ovšem možná pouze tehdy, pokud byl smysl úkonů srozumitelný a jednoznačný.

To, co bylo symbolicky vyjadřováno vložením rukou do rukou lenního pána, složením přísahy věrnosti, podrobením se, ale také pozdravem, vyjetím vstříc nebo úsměvem, „nesmělo tedy v zásadě být mnohoznačné“.

Současně ale Gerd Althoff paradoxně podotýká, že rámcové podmínky vlády, jež kladla nejvyšší důraz na konsensus a čest všech zúčastněných, vyžadovaly vytvoření jakéhosi vnějšího zdání souhlasu tak, aby si všichni účastníci mohli během rituálu zachovat svou tvář. V tomto smyslu bylo symbolické jednání přítomnými současně vykládáno víceznačně: jednání symbolizující podřízení dostávalo jakousi vnější tvář „čestné služby“ a stávalo se tak snesitelnějším pro ty, kteří se nesnadno smiřovali s demonstrativním aktem podřízení se. Nepříjemné skutečnosti byly maskovány různě: „Vynucené bylo vydáváno za dobrovolně poskytnuté, podřízení bylo odměňováno poctami a privilegii.“ Na příkladu „čestných služeb“ autor dokládá, s jakým úspěchem bylo možné zakrýt aspekt podřízenosti. Rovněž v případě rituálů podrobení se po pokoření často pozorujeme pozvednutí dotyčného. Ten, kdo se pokořil, se tak na konci rituálu stával přítelem.

Rituální akt přitom u větších akcí provázelo plánování, příprava i výklad. Někdy jim zřejmě předcházely intenzivní ústní domluvy. Tyto dohody zůstávaly ale zcela skryty. Všichni účastníci se naopak snažili vzbudit dojem spontaneity jednání, včetně projevených emocí. Z tohoto důvodu je podle autora užitečné využít pojmů z oblasti divadla. Probíhaly domluvy o „inscenacích“ či „představeních“, jejichž konkrétní průběh byl předmětem předchozí dohody. Aktéři rituálů do jisté míry ztvárňovali své „role“. Byla známá i funkce „režiséra“. To však ani v nejmenším nesnižovalo závaznost výpovědi těchto aktů. Pomocí rituálů byla vykonávána moc, ale současně platí, že „neodolatelná moc rituálů spoutávala ty, kteří byli jejich protagonisty“.

Mnohé rituály získaly během středověku standardní podobu, ale i tak se s nimi dalo nakládat kreativně. Například když se někdo pokusil učinit druhého aktérem rituálu, aniž ten by si toho byl vědom. Jako v historce z pera Richera z Remeše: když Ota II. vyjednával v Římě se západofranským vévodou Hugem Capetem, při odchodu nechal císař v místnosti záměrně svůj meč. Hugo se již chystal meč zvednout, aby jej donesl císaři, jeden moudrý biskup jej však varoval, aby to nedělal: tím by se totiž stal mečníkem císaře a převzal všechny závazky, jež s sebou toto jednání neslo.
Jindy někteří rituál podstoupili, ale nebrali jej s dostatečnou vážností, respektive chtěli rituální pravidla zneužít ve svůj prospěch. Tak jistá švábská hrabata Erchanger s Bertholdem ve svízelné situaci souhlasila s podrobením se, ale pouze proto, aby později mohla obnovit konflikt za lepších podmínek. Takové chování bylo zcela nepřijatelné a šlo o dostačující důvod k popravě, tvrdí autor.

A někdy bylo nutné improvizovat. Například během setkání byzantského císaře s králem Konrádem III. na druhé křížové výpravě se v roce 1147 nejprve zdálo, že setkání ztroskotá na nepřekonatelných překážkách, neboť byzantský císař měl „zvyk nedávat nikomu políbení při pozdravu, ale každý, kdo byl poctěn pohledem na jeho tvář, se před ním musel sklonit a políbit mu koleno“. Konrád ovšem nebyl ochoten toto gesto vykonat. Prostředníci nakonec oběma táborům poradili, aby se panovníci setkali na koni, přiblížili se k sobě ze stejné vzdálenosti a pozdravili se polibkem, oba usazeni v sedle. Dodejme, že analogická řešení samozřejmě najdeme i ve starší i pozdější historii: jak uvádí například kniha Nepokojná léta: historie třicetileté války (Nakladatelství Lidové noviny, 2000) Petera Englunda, reprezentanti znepřátelených stran se odděleně usadili u stolu a až poté byla zvednuta zástěna mezi nimi, aby se tak na jednání jaksi „zjevili“ současně.   

Gerd Althoff přiznává, že některé symbolické roviny středověkého jednání nám dnes zůstávají nesrozumitelné, ale celkově jeho kniha pomáhá k pochopení důležité dimenze tehdejšího jednání i myšlení. A přesvědčivě dokládá, že tehdejší rituály nebyly jen nějakými formalitami, ale, řečeno dnešním slovníkem, zásadními performativními akty.