„Aber sein Herz hat er doch im Lager gelassen.“
(Ale svý srdce přece nechal v lágru.)
Karl Fraul o svém otci Edmundovi (s. 31)

Píše se rok 1985, avšak palčivá vzpomínka na utrpení, jehož byl bývalý rakouský komunista Edmund Fraul v Osvětimi svědkem, ani s léty nevybledla. Také proto Fraul neúnavně bojuje za nutnost osvěty a ve školách i veřejných institucích líčí své zážitky z tábora smrti. Jeho syn Karl, nadějný herec, přichází ze štace ve Štýrském Hradci do vídeňského Burgtheateru, jehož ředitel hodlá Rakušanům zahrát silně kořeněné politické divadlo. A v pracovně spolkového kancléře se spřádají plány proti prezidentskému kandidátovi konkurenční strany, aniž by měl kdokoliv ze zúčastněných tušení, že se brzy rozehraje zápas mnohem zásadnějších rozměrů. Rakouský spisovatel Robert Schindel sestavuje v románu Der Kalte (2013, Necita) barvitou mozaiku lidských osudů na pozadí historických událostí 2. poloviny 80. let, která jsou v Rakousku neodmyslitelně spjata s postavou kontroverzního prezidenta Kurta Waldheima.

Svár a rozkol waldheimovské Vídně
Přestože název románu odkazuje k odtažitosti a chladu, s nimiž bývalý osvětimský zapisovatel Edmund Fraul shlíží na nejbližší okolí včetně syna Karla, není Edmund ústředním protagonistou knihy. Není jím ani jeho sebestředný syn a ani jeho křehká manželka Rosa, taktéž pamětnice osvětimských hrůz. Hlavní roli v této detailní historické rekonstrukci hraje samotná Vídeň 80. let se všemi tehdejšími sváry a nešvary. Sochař Herbert Krieglach bojuje o důstojné místo pro svůj pomník obětem války a fašismu, ředitel Burgtheateru, Rakušany nenáviděný „Němčour“ Dietger Schönn, nemilosrdně nastavuje zrcadlo zemi, která se až příliš dlouho chlácholila lží, že byla jen první obětí Hitlerovy světachtivosti, a dospívající nadaný zpěvák Stefan Keyntz se chce po maturitě dát na dráhu operního pěvce, zatím však především řeší, jak nejlépe rozložit stěny jednoho milostného trojúhelníku.

Více než dvě desítky postav a celou řadu dalších komparzistů povolává rakouský literát do služby, aby znovu rozdmýchal oheň kulturně i politicky rozpolcené Vídně. Nikterak se přitom nesnaží zaretušovat inspiraci řadou osobností veřejného života. Spíše ji vystavuje na odiv. Čtenář obeznámený s dějinami Rakouska tak například rozpozná v tváři dramatika Raimunda Muthesia rysy nezbedného rakouského dítěte Thomase Bernharda, v řediteli Schönnovi Bernhardova spřežence Clause Peymanna a v postavě nadějného politického nováčka Svobodných Juppa Toplitzera vůdce extrémní pravice Jörga Haidera.

Osudy postav sleduje Schindel bez výraznějších časových výpustek od zmíněného roku 1985 až do roku 1989. Takový záběr nejenže vyžaduje pořádný prostor – román má v originále více než 650 stran –, ale též nemalou dávku trpělivosti. Než se totiž čtenář mezi jednotlivými figurkami na hracím plánu zorientuje, Schindelova hra už dávno běží. Počkat si se ovšem vyplatí. Jakmile se totiž člověk jednou chytne, košatý příběh už jej nepustí, a zprvu přílišná rozvětvenost dokonce získá na půvabu.

Útržky osvětimské bolesti
Řada paralelně vyprávěných dějových linek dovoluje Schindelovi klást důraz hned na několik témat současně, a tak se ke slovu dostává nejen fašistická minulost země, ale též její obdobně skličující současnost. Obě témata se protínají v postavě nového spolkového prezidenta. Navzdory snaze sociálních demokratů se jím roku 1986 stává starý nacista Johann Wais (očividná inspirace Waldheimem), zatímco jeho odpůrci z řad žurnalistů či židovské obce marně organizují protestní akce pod hlavičkou tzv. Diderot klubu – Jiné Rakousko (jeho historickou paralelou je Republikánský klub – Nové Rakousko).

Do hlubší válečné minulosti nakukuje Schindel skrze postavu Edmunda Fraula, jemuž přiděluje nečekaného spoluhráče, bývalého příslušníka SS Wilhelma Rosingera. Ten si za své zločiny něco málo odseděl, ale pocit viny to z něj nesmylo. Ve snaze odčinit předchozí hříchy se zprvu s ostychem, později se stále rostoucí ochotou noří po Fraulově boku do vlastních vzpomínek a bývalému vězni na jeho popud vypráví zážitky z druhé strany, z pohledu nacistických vrahů. Útržky příběhů, jež si oba muži vyměňují, si ničím nezadají například s výpověďmi svědků z dokumentárního dramatu Přelíčení Petera Weisse. Navzdory minulosti však k sobě oba pamětníci postupně nacházejí cestu a z pachatele se stává spolusvědek, neboť „co znamená Osvětim, ví jen ten, kdo tam byl“ (str. 62).

Tím se však tematický oblouk knihy zdaleka neuzavírá. Der Kalte je též román o obyčejných lidských problémech, o milostných vztazích, které vznikají a opět zanikají, o ctižádosti a politikaření umělců, o žonglérství a herectví politiků, zkrátka o více či méně zdařilých pokusech žít vlastní život dobovým strastem i osobním bolestem navzdory.

Kolotoč vypravěčských triků
Aby celý kolotoč udržel v pohybu, vypomáhá si autor řadou jednoduchých narativních triků od častého střídání místa děje a úhlu pohledu přes využití hned několika vypravěčů v první osobě, které navíc ještě zaštiťuje autorský vypravěč, až po deníkové zápisky. Třebaže román náležitě bobtná a motivy postav se vzájemně mísí, nemá čtenář po prvotních nesnázích potíže jednotlivé dílky seskládat. Jako červená nit navíc jednotlivými odstavci prochází stmelující opozice proti nacistovi Waisovi, jen způsoby sdělení nesouhlasu se od postavy k postavě liší. Ačkoliv je Schindel primárně básník, pracuje s jazykem střídmě. Příležitostně text okoření austriacismy, vídeňským dialektem či – jako v případě teenagera Keyntze – neučesaným projevem mladistvých, jinak se však drží spíše při zemi. Zbytečně nekličkuje, ale taky neriskuje a raději hraje míč do autu.

Der Kalte touto Schindelovou hrou na jistotu vyloženě netrpí, také jí ale nic nezískává. Románu chybí jiskra, příslovečné „něco navíc“. Namísto toho přihrává rakouský spisovatel čtenáři líbivý, s až pedantskou precizností sestavený stroj času, který může být navzdory drobným odchylkám příjemnou a čtivou beletristickou alternativou k literatuře faktu. Opravdu velké romány však zacházejí až za hranici skutečnosti a tu Schindel překračuje snad jen Fraulovými hovory s nepřítelem.