Kniha Pravdě na stopě (německy Der Wahrheit auf der Spur), kterou v uplynulém roce v překladu Nikoly Mizerové, Pavla Novotného a Miroslava Petříčka vydalo nakladatelství Prostor, představuje chronologicky řazený soubor rozhovorů, dopisů a fejetonů rakouského básníka, prozaika a dramatika Thomase Bernharda, z něhož lze dobře vysledovat vzájemný vztah mezi autorem a kritickou veřejností a zároveň také cesty, jimiž se v průběhu let ubíralo Bernhardovo myšlení a jeho přístup k literární tvorbě.

Ostatně Stifter mi stále znovu připomíná Heideggera, toho směšného nacionálněsocialistického šosáka v pumkách.

Rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard platí v obecném povědomí za autora intelektuálně velmi náročného, rozhořčeného, hledajícího smysl existence. Občas se přitom zapomíná, že Bernhard uměl být i nesmírně vtipný – a právě komiks Bernhardova o dvě generace mladšího krajana Mahlera tento rys Bernhardovy tvorby skvělým způsobem připomíná.

Před svou rodinou a tedy před svými trýzniteli jsem prchl do zákoutí věže a potmě, abych proti sobě nepopudil mračna komárů, jsem si z knihovny vzal knihu, která, jak se po několika přečtených větách ukázalo, byla od Montaigne, jenž mi mnohé osvětlil a s nímž jsem vnitřně spřízněn jako s nikým jiným.

Dnes tu máme zase jednou takovou hrozivou historku a mnozí budou možná hned zpočátku ohrnovat nos, řeknou, že něco takového už do dnešní doby nepatří, nebo že se to mohlo odehrát nanejvýš v nějakém zapadlém koutě Východního Fríska, kde mají někteří lidé druhou tvář a člověk tam zaslechne leccos z předpovědi temných událostí. Ale tenhle příběh, který se udál v naší zemi, je pravdivý, hořce pravdivý...

Po několika týdnech, kdy se ze studijních důvodů vydával do Wertheimsteinova parku navečer, a nyní už třetí den i pravidelně ráno kolem šesté hodiny, se prý po dlouhé době náhle, a to díky ideálním přírodním podmínkám, jež ve Wertheimsteinově parku panují, vrátil z naprosto bezvýznamných myšlenek o fyziognomice nejen k myšlenkám použitelným, nýbrž i nevšedně užitečným...

Ačkoli je název knihy tak krátký, je překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ.

Kniha povídek zároveň představuje šest překladatelů, kteří se doposud na vydávání Bernhardových knih v Prostoru podíleli. Všem patří dík, že se tak skvěle vyrovnávali s ne právě jednoduchým stylem tohoto kontroverzního rakouského spisovatele a dramatika s velkým smyslem pro efekt v tom nejlepším slova smyslu.

Nyní, po tomto vysvětlení, a po všech těch pokusech, které jsem v poslední době podnikl a které bez výjimky skončily neúspěchem, mohu promluvit o Švýcarově družce, tedy o Peršance...

Když jsem shlížel na piazza Minerva, náhle jsem uviděl ve vzpomínce sama sebe, jak vyprávím Gambettimu o snu, v němž jsem byl s Eisenbergem, svým přítelem ze studií, s Marií a se Zacchim v jednom z postranních výběžků Gröndnerského údolí. Ten sen, řekl jsem Gambettimu, se mi zdál...

V říjnu roku 1948, když sedmnáctiletý Thomas Bernhard pracoval jako příručí v obchodě, se nachladil. Přechodil chřipku, ale již v prosinci se u něho projevil zánět poplicnice s výpotkem. V té době onemocněl také dědeček, spisovatel Johannes Freumbichler. Brzy však odvezli Bernharda v bezvědomí do Zemské nemocnice v Salcburku, pouhé dva dny po dědečkovi. Tím začal jeho několikaletý pobyt v nemocnicích a sanatoriích...

Jednou z posledních próz rakouského spisovatele Thomase Bernharda, Mýcení. Rozčilení (1984), která vyšla česky v roce 1999 v překladu Marka Nekuly, se českému čtenáři dostává do rukou pozoruhodné dílo. Tématem Mýcení je, podobně jako ve Starých mistrech (1985, česky 1994), umění.