Německy píšící autorka Sibylle Lewitscharoff se narodila v roce 1954 bulharskému otci a německé matce ve Stuttgartu, kde také strávila dětství. Později vystudovala religionistiku na Freie Universität v Berlíně. O tyto zkušenosti se opírá ve svých dílech, často se vrací do stuttgartské čtvrti Degerloch a v příbězích jejích postav často rezonují biblické motivy. Do literárního povědomí vstoupila již v roce 1998 románem Pong, za který získala cenu Ingeborg Bachmannové. Mimořádné pozornosti se dostalo románu Apostoloff, v němž autorka nešetřila kritikou na adresu Bulharska. Před rokem vyšel její poslední román Blumenberg, který se probojoval do užšího výběru nominací na Německou knižní cenu. Jako výrazný hlas německé literatury se však Lewitscharoff prosadila již dříve. Z roku 2003 je její román Montgomery.

Když se na náměstí v Římě náhodou potkají dva staří kamarádi, poznají se hned, i když se od školy neviděli. Stráví spolu pěkný večer a slíbí si, že se znovu setkají. Týden nato se ovšem v novinách objeví nekrolog jednoho z nich. Tak celé vyprávění začíná.

Zpráva o smrti Montgomeryho Cassini-Stahla je pro jeho spolužáka velmi překvapivá i kvůli zjištění, že Montgomery byl významným filmovým producentem, a vypravěč si tak uvědomuje, že svého dávného přítele skoro neznal. Rozhodne se proto vydat po stopách jeho životního příběhu a napsat o něm knihu. Retrospektivně zachycuje posledních osm dní, během nichž se Cassini věnoval novému zpracování Žida Süße, kterým chtěl uctít památku Josepha Süße Oppenheimera. Montgomerymu na tomto filmu velmi záleží a pokládá ho za nejdůležitější téma své kariéry. Musí však překonávat nejrůznější peripetie, třeba když se představitel hlavní role zpije tak, že za něj osobně musí zaskakovat ve scéně, kdy je Süß vezen v červené kleci na popraviště ve Stuttgartu. A právě Stuttgart je vedle Říma druhým dějištěm příběhu. Zde ve čtvrti Degerloch v domě svého děda totiž Cassini prožil dětství s postiženým bratrem, kterému matka s dědou věnovala mnohem více pozornosti a lásky než mladšímu Montgomerymu. Jeho bratr se však za zvláštních okolností utopí, což vypravěče vede k podezření, že ho sám Cassini ze žárlivosti zavraždil, a právě toto podezření ho nejvíce motivuje k pátrání po Cassiniho příběhu.

Přestože vyústění románu známe už od páté stránky, je velmi napínavý. Autorka dokáže naprosto přesně popsat místa i charaktery postav, vystihnout atmosféru. Někdy ovšem zabíhá až do přílišných detailů, což se týká především topologie Říma. Myslím, že čtenář by se lehce obešel bez názvů každé ulice či každého náměstí. Vskutku přehnaně pak působí putování umírajícího Cassiniho po všech turistických highlightech od Kapitolu přes Koloseum až po baziliku svatého Petra, a to v rekordním čase jednoho dopoledne. Po takovém výkonu musí mít smrt na jazyku snad každý. Lewitscharoff ovšem vytváří mnohem více opravdu silných obrazů, například když popisuje fotografie z vybombardovaného Stuttgartu. Zaujme i plynulým propojováním tragických a komických momentů, okořeněných až absurdními výjevy. Opravdu vtipný je například výstup obchodníka s uměleckými právy na témata a motivy filmů, jež slavní režiséři nestačili natočit. Na druhou stranu se autorka nevyhýbá ani poněkud temnějšímu tónu, když vypráví o Cassiniho dětství, kdy se musel starat o svého staršího bratra, ve škole byl vždy outsiderem a byl terorizován svým dědou. S každou epizodou románu se vyvíjí i charakter hlavní postavy a nabývá stále nových rozměrů. Rozpíná se mezi zatvrzelým tichým bojovníkem proti dědovu útlaku přes neurotika, který nesnese jíst s ostatními lidmi a trvá na svých zvyklostech, jež však rázem poruší, až po padesátníka romanticky zamilovaného do mladičké dívky.

V příbězích Cassiniho i Süße je možné vysledovat hned několik spojitostí, které jistě nejsou nahodilé, ale nejsou ani nosné pro další rovinu interpretace. Že je však pro autorku důležité pochopení Süßova života, potvrzuje odkaz za románem na knihu Helmuta G. Haasise o Josephu Süßovi Oppenheimerovi. V souvislosti s tímto tématem si autorka klade i závažnější otázky ohledně zpracování nacistické minulosti. Nebere si servítky a bez skrupulí se naváží do obyvatel Stuttgartu, kde se po válce najednou vyskytovali jen samí spřízněnci odbojářů a sabotérů. Obnažuje též pokrytectví Cassiniho matky a děda, kteří by jistě během války nechali postiženého bratra bez milosti zabít, aby nekazil čistotu rasy. Ten však měl štěstí, že se narodil až po pádu nacistů, a tak se pro rodinu stal nástrojem, jak demonstrovat bezmeznou starostlivost a obětavost. Sám Cassini se ptá, zda může Němec, jehož matka milovala Goebbelse, vytvořit film o Židovi, jehož tragický osud byl nacisty zneužit pro antisemitskou propagandu jako žádný jiný. Odpovědi na tyto otázky zůstávají otevřené. Jejich „čtení“ už je na nás.