Bengt Pohjanen (nar. 1944) je spisovatelem švédského Tornedalu v Severní Botnii. Píše ve třech jazycích: ve švédštině, ve finštině a v meänkieli (v překladu „náš jazyk“). Nový baltskofinský jazyk meänkieli, původně tornedalský dialekt finštiny, je vlastně Pohjanenovým dítětem. V 50. letech 19. století se stala finsko-švédská hranice jen těžko prostupnou, kontakt s Finskem a kulturní i obchodní výměnu zajišťovali pouze pašeráci, kulturní hrdinové Tornedalu, a mezi tornedalské Finy se začali mísit privilegovaní Švédi. V této době se začala severní finština štěpit, západní tornedalská finština se obohatila o množství výpůjček ze švédštiny a laponštiny, východní přejala novotvary z obrozenecké finštiny. Úředním jazykem severních oblastí Švédska se meänkieli stal po boku švédštiny a finštiny v roce 2000.

Ačkoli Pohjanen začal psát prózu pro mládež a dramata v meänkieli ještě před koncem 21. století, finskojazyčné romány publikoval do roku 1990 finsky ve finském nakladatelství Pohjoinen: Kristalliarkki (Křišťálová archa, 1987), Kolmen kyynärän jumalat (Bohové tří loktů, 1988), Korpelan enkelit (Korpelovi andělé, 1989), Konin hinta (Cena za koně, 1990). Ve všech románech s výjimkou posledního jmenovaného je tématem vztah mezi svobodou a vírou a mezi uměřeností a krajností na pozadí pietistického hnutí Toiva Korpely (1900–1963). Různá, někdy naprosto výstřední a přímo podvodná pietistická hnutí vznikala na evropském severu již od 18. století, pravděpodobně jako jakýsi doplněk věcného a střízlivého luteránství. Pietisté nestáli jen vzorem pro díla autorů, kteří k hnutí nepatřili, například finským spisovatelům Timovi K. Mukkovi (1944–1973), Aino Kallasové (1878–1956) či druhému nejvýznamnějšímu předválečnému estonskému spisovateli Eduardu Vildemu (1865-1933), nýbrž měli od 19. století vlastní literární produkci. Pietisté, korpelovci, laestadiáni a jejich pokračovatelé komunisté jsou součástí Pohjanenova díla a ve své románové trilogii je zobrazuje jako jeden z mocných faktorů působících na proměnu tornedalské společnosti 20. století. Larsi Levimu Laestadiovi (1800–1861), zakladateli hnutí laestadiánů, z nějž vycházel i Korpela, je věnována Pohjanenova druhá opera.

První román či spíše novelu v meänkieli s názvem Lyykeri (Luger) vydal Bengt Pohjanen v roce 1985. Novela měla mezi tornedalskou mládeží, potomky finských pašeráků, úspěch. Vyjadřovala dostatečný despekt vůči státním autoritám, celníkům, policii a školní švédštině, zápletka byla navíc vystavěna kolem nálezu pistole Luger skupinou dospívajících dětí. Když bylo zřejmé, že finská ortografie snese pravidelné morfofonologické změny i zápis přejímek ze švédštiny, a v dialektu je tak možné psát i číst, rozhodl se Pohjanen dialekt povznést mezi evropské jazyky. Vzor kultivace a standardizace národního jazyka je v Evropě celkem jednotný a meänkieli ho postupně naplnil. Vznikla popisná mluvnice (1996 a 2005), slovník (1992) a překlady zásadních děl světové literatury (antická dramata, evangelia 1988–2000, Kalevala 2007). Většinu normotvorných děl přeložil právě sám Bengt Pohjanen. Jako doklad ústrojnosti jazyka meänkieli pro různé básnické formy začat psát Pohjanen původní prozaickou a dramatickou tvorbu se sociografickou funkcí – např. první z řady dramat Kuutot (Divní lidé, 1987), romány tzv. Väylänvarren trilogia (Tornedalská trilogie, 2003–2004, ukázka z třetí části Tornedalské trilogie vyšla v 10. čísle časopisu Plav v roce 2011), opery s librety v národním jazyce Joppausooppera (Pašerácká opera, 2004), Laestadiusooppera (Laestadiova opera, 2007), Sotaooppera (Válečná opera, 2009) a národní epos Faravidova říše (Faravidin maa, 2013, česky 2016). Zatím poslední Pohjanenova opera Sotaooppera (Válečná opera) se dějem vrací k takzvané finské válce, konfliktu mezi Ruskem a Švédskem, jehož výsledkem bylo odtržení Finska od Švédska a připojení k Rusku v roce 1809. Tato dějinná událost má pro obyvatele Tornedalu zásadní význam, nová hranice totiž proťala celkem homogenní finskojazyčnou (pokud sem nepočítáme Laponce) oblast Severní Botnie, přičemž na levém břehu hraniční řeky začal vznikat politický národ Finů a na pravém břehu zůstala pouhá etnická menšina. Pohjanen v opeře zjevně navazuje na klasický epos Fänrik Ståls sägner (Příběhy praporčíka Ståla) švédského a finského národního básníka Johana Ludviga Runeberga (1804–1877). Runeberg v popisu finské války nikomu příliš nestranil, byl totiž stále ještě Švéd, ale stal se také Finem, a byl tudíž vlastně Rusku vděčný za impuls k národně emancipačnímu hnutí. U Pohjanena je hledisko opačné: Švédem se nikdy nestal a Finem být přestal.

Ještě hlouběji do historie, až do 11. století, zachází Pohjanen v knize Faravidova říše, kterou pro vydání v českém překladu připravilo Nakladatelství Pavel Mervart. Svou funkcí se zdá být Faravidova říše blízká žánru národního eposu: konstruuje zlatý věk Kvenů (předků severních Finů), vymezuje etnickou pospolitost, hranice dědičné říše a nepřítele (především Svey/Švédy, v menší míře Novgoroďany/Rusy a Laponce), spájí v sobě oba specifické způsoby boje hrdinského eposu severu – finský (či vlastně původně laponský) souboj čarodějů a staroseverský boj chladnými zbraněmi, přičemž Kvenové používají stejně jako Tolkienovi elfové a v protikladu k ostatním bojovníkům ušlechtilý luk. Patetický styl eposu je často narušován drobnými i zřetelnějšími poťouchlostmi, do nemožného kontextu vsazenými aluzemi a kontrastem v různých rovinách textu.

Míra humoru, nejčastěji ironie, je dalším rysem, podle nějž je možné třídit Pohjanenovu tvorbu. V některých jeho dílech se jedná až o burlesku, jinde – třeba ve spojení detektivky a balady v knize Murhaballadi (Balada o vraždě, 2008) – téměř chybí. Sebeironie a otupování patosu je vhodným východiskem pro recepci Pohjanenova díla v českém prostředí.