Wormsův svět je po dramatu Skalka, knize povídek a básní Úvod do zoologie a novele Casanova další beletristickou knížkou filozofa Petra Koťátka (1955). Autor opatřuje svůj román hned dvojí předmluvou. V první z nich, adresované dospělým, se přiznává, že nedokáže dát dohromady aspoň trochu souvislý příběh, pokud si jako čtenáře nepředstaví děti. Toto pojetí literární tvorby ho sbližuje s prozaikem a filozofem Michelem Tournierem, který za rozhodující kritérium pro kvalitu díla považoval čitelnost od dvanácti let: „Čím je text zdařilejší, tím více může věk mých čtenářů klesnout, což ovšem neznamená, že píšu přímo pro ně.“ Koťátkova předmluva k dětem je spíše recepční instrukcí, která posiluje vypravěčovu mystifikační hru (autorovo jméno je „s ohledem na permanentní nebezpečí, které autorům hrozí od hraběte Wormse a jeho lidí“ na obálce uvedeno pouze iniciálou příjmení).

Román se odvíjí od kafkovsky absurdní situace, kdy po neúspěšném pokusu o zatčení otce podezřelého z toho, že je uprchlým koněm hraběte Wormse, dojde k únosu jeho syna Tomáše. Chlapec se spolu s dalšími vytipovanými jedinci ocitá v záhadném světě neméně tajuplného hraběte Wormse a vlivem užívání Wormsových kapek se proměňuje v koně. Kůň je zvíře předurčené ke svobodě, volnosti, Tomášova existence v koňském těle je však limitována ohradou a příkazy podkoního. Za pomoci přítele Jakuba, který jako první pochopí jemné nitky závislosti, jimiž je Wormsovi lidé drží doslova na uzdě, se pokusí o únik z Wormsova světa a o jeho zničení.

Hrabě Worms a jeho projekt „nové přírody“ nabízí řadu interpretačních možností a souvislostí. Je to paralela k totalitním ideologiím a systémům, metafora závislosti (ať už drogové, či sektářské). Ukazuje, že ačkoli na počátku utopie stojí většinou šlechetný úmysl, výsledky její realizace mohou být katastrofální. Pro obyvatele Wormsova světa je daní za bezstarostnou existenci ztráta vlastní identity, byť realita původního žití byla pro některé z aktérů bolestivá.

Příroda je vylíčena jako kruté divadlo, na jehož jevišti probíhá podle scénáře potravního řetězce permanentní boj a vraždění. Tomáš se ve svých chlapeckých snech obírá možnostmi, jak ochránit malé proti větším, slabší proti silnějším. Dětské naivní sny pak přetavuje ve zrůdnou skutečnost záhadný stvořitel Worms a jeho pomocníci. Wormsova „nová příroda“ se tváří jako spasitelská, neboť narušuje původní přírodní řád a zdánlivě poskytuje všem novou (a opakovanou) životní šanci – ve Wormsově koňském stádu, lese, poté v rostlinné podobě na zahradě či alespoň v roli kamene nebo patníku, lemujícího cesty Wormsova světa. Stratifikace prostoru může připomínat román zasvěcení, promlouvá však spolehlivě i k nedospělému recipientovi (les coby neprozkoumané území plné nebezpečí).

Chlapečtí protagonisté v sobě ovšem mají přirozenou touhu po svobodě a jejich prozření je vede ke vzpouře proti systému. Je sympatické, že v textu nenarazíme na žádné klišé v podobě mladého vykupitelského hrdiny. Oba chlapce na cestě za svržením Wormsova impéria provází pestrá společnost dospělých, jako například stará dáma opuštěná vlastní rodinou či bezdomovec. Je to schopnost empatie, vzájemný respekt a pocit spoluzodpovědnosti, co různorodou společnost stmeluje natolik, že Wormse přemůže.

Dospělý čtenář se může bavit množstvím literárně-filozofických aluzí (například Apuleius, Ovidius, Kafka), dětskému čtenáři však vytanou spíše jiné asociace. Tajemná atmosféra zaprášených městských dvorků, kam se uchyluje Tomáš se svými fantaziemi, či kde spolu soutěží Jakub s Karlem, připomene romantická zákoutí z Foglarových knížek. Koťátkovi přemýšliví a samotářští hrdinové však mají daleko k činorodosti protagonistů dobrodružných dětských příběhů.

Zajímavé je uchopení vypravěče, jenž se v textu zpřítomňuje, upozorňuje na akt narace a pohrává si s kategorií vševědoucnosti. Někde ji zpochybňuje a staví se do role pouhého zprostředkovatele, jinde vystupuje jako svrchovaná autorita. Próza je doslova prošpikována poznámkami, ty ovšem plní spíše literárně-estetické funkce než poznávací. Jsou způsobem komunikace s projektovaným adresátem, kterého vypravěč provokuje jeho úmyslným podceňováním (otrocké navigace v textu, nadbytečné vysvětlivky) i chlácholí tím, že se zcela odevzdává do služeb čtenáři. Pouto mezi vypravěčem a adresátem, které je zejména v literatuře pro děti a mládež klíčové, se tak posiluje a vypravěč, doznávající se ke své nekompetentnosti, paradoxně stvrzuje svoji serióznost a autenticitu vyprávění.

Prózu provázejí ilustrace Evy Koťátkové (1982), autorovy dcery. Černobílé kresby přesvědčivě evokují motivy metamorfóz a záludnost Wormsovy říše, která dokáže prorůstat i do našich zdánlivě bezpečných prostor.

Wormsův svět se v konkurenci přemíry titulů fantasy literatury patrně nedostane na špici čtenářského zájmu většiny dětských recipientů. Těm sečtělejším a hloubavějším však má co nabídnout.