spisovatelé - rozbory tvorby

Niccolò Ammaniti

Niccolò Ammaniti

V roce 1993 se budoucí biolog Niccolò Ammaniti (narozený 25. září 1966 v Římě) chystal napsat diplomovou práci o neuroblastomech. Nikdy ji nedokončil, ale jako – jak sám řekl – “maligní tumor diplomky” vznikla jeho románová prvotina Žábry (1994, Branchie) a Ammaniti celkem úspěšně vykročil na literární dráhu.

Žábry jsou jasně ovlivněné jeho v té době prý až chorobnou vášní pro počítačové hry a zálibou v komiksech. Na expresivním narativním stylu románu se dále významně podílely časté hudební citace a vypravěčovo filmové vidění. Svět Ammanitiho prvotiny však navzdory tomu není virtuálně umělý, zejména protagonista je obdařen autenticitou a plnokrevností, které simulovat nelze. Příběh v sobě kombinuje existenciální drama (hrdina je ve finální fázi rakoviny plic) a potřeštěnou parodii na příběhy o cestě do Indie, kde hrdina, zajímající se o východní filozofie, hledá a nachází (nebo také nenachází) sám sebe. Ammaniti prošpikoval románový děj řadou napínavých honiček, přestřelek a nečekaných zvratů a zabydlel jej spoustou bizarních postav. Výsledkem je román, který se sice asi nezapíše do zlatého fondu literatury, nicméně je nesmírně zábavný a vyprávěný s chutí i bravurou.

Ammaniti po svém debutu začal spolupracovat s celou řadou novin a časopisů, jako např. “Pulp”, “Tuttolibri”, “Musica”, “Micromega” nebo “Ciak”. Díky své povídce Pěkný večer (Seratina) publikované v antologii mladých italských autorů Kanibalská mládež (1996, Gioventù cannibale) byl i on zařazen mezi mladé kanibaly, tuto škatulku nicméně odmítl a pokračoval ve své sólové dráze úspěšnou povídkovou sbírkou Bahno (1996, Fango). Zde je patrný vliv Tarantinových Historek z podsvětí, hororů Stephena Kinga i filmového klasika tohoto žánru Alfreda Hitchcocka. Ammaniti se ukázal jako vnímavých žák svých mistrů a zároveň potvrdil svůj vypravěčský talent, prodázaný už v Žábrách, smysl pro parodii, nadsázku a černý humor.

Po několika dalších povídkách rozesetých v antologiích a časopisech doslova uchvátil značnou část laického i odborného publika románem Vezmu tě a odvedu pryč (1998, Ti prendo e ti porto via), ve kterém opustil svět virtuálních dobrodružství, římské zlaté mládeže, showbyznysu, velkých i malých mafiánů, prostitutek a “čističů” všeho druhu a vydal se vyprávět propletenec osudů mnohem obyčejnějších hrdinů. Dokázal, že umí napsat poutavý příběh i o malém nešťastném klukovi, staropanenské učitelce, tlustém školníkovi a obstarožním playboyi. Dovedně skloubil bildungsroman, strhující lovestory a detektivku, ukázal se jako dobrý pozorovatel i psycholog, a navíc poprvé projevil i soucit se svými postavami. Nikdy se ovšem nedal strhnout k patosu či kýči, třebaže zejména v pasážích věnovaných milostnému vzplanutí podivínské učitelky a omšelého plaboye se nutně pohybuje na tenkém ledě.

Největší úspěch přinesl Ammanitimu jeho zatím poslední román, bestseller Já se nebojím (Io non ho paura) z roku 2001. Kromě řady ocenění, především literární ceny Viareggio, si tímto dílem získal obrovský počet čtenářů a vysloužil si pochvalná slova většiny domácích kritiků, kteří jej začali svorně označovat za největší talent současné italské prózy. V přímočaře vyprávěném příběhu Ammaniti opět nabízí pohled do světa životních ztroskotanců a volí vypravěčskou perspektivu dětského hrdiny, která mu umožňuje propojit dimenzi děsivé a kruté reality s dimenzí strašidelných dětských snů a představ. V interwiev s Giulií Mozzato publikovaném na stránkách Caffè letterario přiznal, že si dětské hrdiny vybírá záměrně a z prostého důvodu: nemá rád kladné hrdiny, ani ty mytologické, zosobňující morálku a spravedlnost. Ale dětský kladný hrdina je pro něj řešením, “protože si svou kladnost neuvědomuje, a tudíž může zosobňovat etický problém a zároveň ho vyřešit pomocí intuice, pouze srdcem”. Michele Amitrano, vypravěč vlastního příběhu, který se odehrál během parného léta roku 1978, kdy v Itálii “působily” rudé brigády a únosy byly takřka na denním pořádku, opravdu kladný je. Dostává se do nesnadné pozice vyděděnce ze jak světa dětí, tak i dospělých, a musí se sám rozhodnout, který slib dodržet a jak se zachovat. A rozhodne se správně.

Roku 2004 Niccolò Ammaniti zkrátil svým čtenářům čekání na avizovaný šestisetstránkový román vydáním 3 komiksových příběhů ilustrovaných Davidem Fabbrim ve svazku nazvaném podle jednoho z nich Trochu to bolí (Fa un po´male). Většina kritiků se shoduje, že čtenáře uchvacuje především Ammanitiho sugestivní, vizuální styl vyprávění, jeho schopnost vystavět zápletku a stupňovat napětí, smysl pro nenásilnou pointu, černý humor. Třebaže nezradil kořeny své poetiky, opustil svou virtuální laboratoř produkující zábavné a šokující příběhy a spojil svůj vypravěčský talent s návratem k tradičnějším formám i obsahům příběhů ze všedního života, pro jehož tragiku i směšnost projevil mimořádné porozumění.

Jen pro informaci připomeňme, že všechna Ammanitiho literární díla zaujala filmové režiséry. Žábry zfilmoval Francesco Martinotti, Já se nebojím Gabriele Salvatores, Poslední den lidstva (úvodní povídka ze sbírky Bahno) Marco Risi, Vezmu tě a odvedu pryč se údajně chystá zfilmovat Goran Paskaljević. 

© Alice Flemrová

Související články

diskuze

Vložit nový příspěvek