Básník a spisovatel Giorgio Bassani (1916-2000) se narodil v roce 1916 ve Ferraře, kde strávil šťastné dětství a mládí a kam umístil děj svých příběhů. Jeho rodiče patřili k místní židovské buržoazii, a tak Giorgio se svými dvěma sourozenci mohl bezstarostně užívat života v kruhu zlaté mládeže Marfisa d'Este, ke které patřil i Michelangelo Antonioni a jejíž významnou aktivitou bylo pořádání tenisových turnajů. Tenis se stal Bassaniho celoživotní vášní proniknuvší i do literárního díla. Bassani nejdříve toužil stát se hudebníkem, ale v sedmnácti letech konvertoval k literatuře a v jejím studiu pokračoval i na filozofické fakultě boloňské univerzity, kde poznal další přátele a významné literáty posledních desetiletí, mezi jinými básníka Attilia Bertolucciho.

Jako student přispívá recenzemi, články a posléze i literárními prvotinami do deníku "Corriere Padano", ovlivněn boloňskou konzervativní a intimistickou literární tradicí a idealistickou filozofií Benedetta Croceho. Od roku 1938 začínají platit v Itálii rasové zákony, které komplikují Bassanimu studium a přispívají k jeho izolaci vůči oficiální literární scéně. Zakončuje studia roce 1939 s diplomovou prací o Niccolu Tommaseovi, ale učit může pouze ve Ferraře v malé židovské škole. V roce 1949 publikuje pod pseudonymem knihu povídek Una citta di pianura (Město v nížině), kde představuje své město jako scénu, na níž umisťuje příběhy dosvědčující postupný úpadek provinční buržoazie. V květnu 1943 je uvězněn, ale po dvou měsících je opět na svobodě a ožení se s přítelkyní Valerií Sinigalliovou. Po převzetí vlády německými okupanty se však situace opět dramatizuje, Bassani prchá do Florencie, kde žije pod falešným jménem a podílí se na protiněmecké činnosti. Na konci války odchází do Říma.

Po osvobození Itálie zůstává v Římě, pracuje jako ministerský úředník, píše poezii, intenzivně spolupracuje s filmem a televizí, rediguje literární časopisy "Botteghe Oscure" (1949-60), "Paragone" (1953-1970) a prozaickou řadu nakladatelství Feltrinelli. Jeho pátrání po nových literárních talentech a přísné vedení mladých autorů má klíčovou roli pro italskou literární scénu této doby. Významně pomohl P. P. Pasolinimu a přivedl jej k filmu, jako jediný v Itálii se rozhodl publikovat dnes už legendární román Gattopardo (Gepard), se kterým jeho autor, hrabě Giuseppe Tomasi di Lampedusa, nikde jinde neuspěl.

V roce 1956 publikuje pentalogii Cinque storie ferraresi (Pět příběhů z Ferrary: Lidia Mantovani, Procházka před večeří, Pamětní deska v Mazziniho ulici, česky 2001, Poslední roky Clelie Trotti, Noc 43. roku), kde v různých příbězích prostých, ale s intenzivním zaujetím vykreslených postav líčí drobné nuance každodenního života i boj svých postav o životní prostor uvnitř pavučiny stávajících společenských hodnot, hodnot vnitřně nespokojené a rozpolcené ferrarské buržoazie.

V roce 1958 publikuje Gli occhiali d'oro (Zlaté brejličky, česky 1994), novelu psanou v první osobě, jejíž hrdinou je Athos Fadigati, úspěšný ferrarský lékař středního věku. Jeho homosexuální orientace jej postupně izoluje od společnosti, odrazuje klientelu a přivádí jej nakonec k sebevraždě.

V roce 1962 vychází nejdůležitější Bassaniho dílo, jež mu záhy zajišťuje světovou proslulost, Il giardino dei Finzi-Contini (Zahrada Finzi-Continiů, česky 1971), popisující život ferrarské židovské mládeže v době vzrůstající rasové diskriminace. Po zákazu návštěv některých veřejných institucí, zejména městské knihovny a tenisového klubu, doposud izolovaná a pohádkově bohatá rodina Finzi-Continiů zpřístupňuje mladíkům a děvčatům z ostatních židovských rodin svůj tenisový kurt v lůně rozlehlé a tajemné zahrady. Jeden z nich, Giorgio, který je vypravěčem příběhu, tráví dlouhé hodiny i ve výtečné rodinné knihovně, kde píše diplomovou práci a kde má příležitost setkávat se s nepřístupnou, tajemnou a neuchopitelnou Micol Finzi-Contini. Její boj s banalitou každodenního života, snaha být sama sebou a touha po svobodě, stále více drcená tíhou doby, z ní dělají symbolickou postavu dané epochy a civilizace. Román, připomínající tematikou i jistou neklidnou lyrikou první prózy Josefa Škvoreckého, vyniká chvějivým a bolestným sentimentem, který se snaží dát pevné obrysy zasutým vzpomínkám a vdechnout život dávno zmizelým postavám a věcem.

Po úspěchu Zahrady se Bassani stává oblíbeným terčem italské avantgardy, zejména Skupiny 63 (mezi jejíž členy patřil i Umberto Eco), kterou provokuje jeho estétství, sentiment a důraz na v úzkém smyslu literární kvalitu textu, jejíž absenci také často vytýkal mladíkům z avantgardy přinášejícím mu rukopisy.

Po částečném návratu k poezii v roce 1968 vychází poslední román, L'airone (Volavka), jehož děj se odehrává v jediném dni. Hlavní hrdina Edgardo Limentani se vypraví na lov, na němž ho čeká především setkání s lidmi, kteří ho vůbec nezajímají a jsou mu nepříjemní. Sám nestřílí, je uvězněn v existenciální krizi a jeho vlastní životní labilita mu nedovoluje zabíjet. Jednou z kořistí lovu je volavka, která vykrvácí na zemi a kterou se její lovec rozhodne dát na vycpání. V dílně s vycpanými zvířaty Edgardo s úžasem zjišťuje, jakou krásnou a dokonalou podobu může mít bezživotí a sám zatouží po smrti. Po návratu domů vše připraví k sebevraždě a román končí pozdravem na dobrou noc daným matce.

V sedmdesátých a osmdesátých letech Bassani přednáší na různých místech, často mimo Itálii (v USA, Kanadě), zasedá v porotách literárních cen a četné ceny sám sbírá. Kromě sbírky krátkých vyprávění Odore del fieno (Vůně sena, 1972) téměř nepíše nové texty, ale reviduje svá předchozí díla. Své prózy odehrávající se ve Ferraře uspořádává do díla Romanzo di Ferrara (Ferrarský román, 1974) a přetváří svoji básnickou tvorbu.
V devadesátých letech se u něj stále intenzivněji projevuje Alzheimerova choroba, která mu zabraňuje v další literární tvorbě. Umírá 13. dubna 2000 v Římě.