Čtenář nevěří, chytá se za hlavu, je mu do pláče. Postava podobná Doře se v české literatuře ještě neobjevila a je jisté, že nikoho nenechá chladným. Spisovatelka Eva Danišová ji vydolovala ze svých vzpomínek a muselo to stát kus sebezapření. Ale je dobře, že její příběh zaznívá.
Tereza Kadečková oprášila motivy jedné ze svých starších povídek a nabídla barvitý ponor do marasmu života v Londýně na sklonku 19. století. Se vzducholoděmi, automatony a Jackem Rozparovačem.
Vítězný titul loňské Bookerovy ceny má své mouchy, ale vykresluje přesvědčivý portrét moderního muže, který potlačuje svoji přirozenost.
Velmi stručný přehled zajímavostí z meteorologie přináší odpověď na nejednu otázku, která nás napadne při sledování předpovědi počasí nebo i jen pohledu na oblohu. Nic navíc ale čtenáře nečeká, občas se spíše vkrádá pocit, jako by něco chybělo.
S blížícím se létem roste i hlad po čtení – a snad na knihy konečně bude také čas. Abyste věděli, po čem sáhnout, připravili jsme redakční přehled zaručených tipů.
Začátek fantasy série pro starší děti se rozebíhá trochu pomaleji, ale vrcholí působivě. Nikoliv poprvé využívá motiv lidí s magickými schopnostmi, které ovšem ostatní pronásledují. A možná si chystá prostor pro homosexuální milostný trojúhelník.
Rozhovor s dánským spisovatelem Robertem Zolou Christensenem o románu Balonky zakázány, švédských pravidlech a dánské neformálnosti.
Memoáry ženy z nejvyšších pater stalinské bezpečnostní elity nabízejí fascinující i znepokojivý pohled do světa luxusu uprostřed teroru. Pozoruhodná absence reflexe společenských událostí i reflexe vlastní role v nich činí z čtení této knihy místy až nesnesitelný zážitek.
Hravé komiksové seznámení s anatomií i fungováním mozku osloví spíše starší děti a jejich rodiče, kteří už o tomto orgánu něco vědí. Ti menší se patrně, stejně jako hlavní hrdina, ztratí v záplavě termínů i vizuálních žertů, na jejichž vysvětlování nezbývá prostor.
Oškliví mají svůj kontinent, krásní zase svůj. Průrvu mezi nimi nelze překonat žádnými myslitelnými dopravními prostředky. Není možné ji ničím stáhnout, zalátat, přemostit, šklebí se a šklebit se bude. Jen u žen, ach, lze zamaskovat malilinko make-upem. Ale takové ženy nesmí šplhat po horách, nesmí se dlouho máčet v termálních jezírkách, nesmí být nevyspalé, nesmí tu lež ničím smýt.
Co všechno může vzniknout mezi natočením piva a vydáním utopence? Jan Vozka ve své básnické sbírce proměňuje hospodské rozhovory, noční směny i ranní kocoviny v poezii plnou melancholie, humoru a zvláštního kouzla obyčejných životů.
Autorka románu Mizíme prozradila nejen to, jak by lidé její román vnímat neměli, ale i proč musela doma několik týdnů velmi opatrně vysávat nebo co mají Rakušané na mysli, když jedí „neprovdanou housku“.
Detektivce norsko-švédsko-francouzské dvojice vlastně není moc co vytknout, vše v ní funguje. Přesto působí jako vykalkulovaný produkt.
Zahraniční překlady české literatury se evidují na vícero místech: díky žádostem o grant na MK ČR, pro svou autorskou „stáj“ je zaznamenávají literární agenti na svých webech, někdy se najdou v profilech jednotlivých autorů na Wikipedii. Ale proč doposud nemáme jednu přehlednou a snadno dostupnou databázi?
Camilla Barnesová svým přátelům a slavnému strýci Julianovi často přehrávala útržky někdy až absurdních rozhovorů svých stárnoucích rodičů. Nabádali ji, aby to vše sepsala do románové podoby, a tak vznikla její prvotina A jestli se nezabili…
Všechny, kdo si o sobě myslí, že Prahu znají a už je v ní nic nepřekvapí, autor spolehlivě vyvede z omylu.
Před deseti lety získala Lina Wolff švédskou Augustovu cenu za román Na ostří jazyka. Loni úspěch zopakovala s románem Liken vi begravde (Mrtvoly, co jsme pohřbili), v němž groteskně i hrozivě popisuje život v jednom jihošvédském městečku, kde se vraždí ostošest a nikdo soudný v něm nevydrží. Wolff zajímá moment, kdy komunita přestane milovat bližního svého a začne jednat na vlastní pěst.
Přes padesát let starý komiksový román je šokujícím svědectvím o tom, jak v japonské armádě za druhé světové války panovala středověká mentalita. Zajímavý je také kontrast karikaturních postav s temným příběhem.
Atraktivní, leč příliš divokou a obhroublou královnu pařížského podsvětí jako jediný dokáže zkrotit záhadný povaleč a podvodník Fec, a to jen svým znuděným pohledem. Jejich bouřlivý milostný příběh žene čtenáře z kouta do kouta od popisů horoucí vášně k naprosto chladným, střízlivým stavům bez emocí.
Prdíme. Zuříme. Jíme. Vzpomínáme – všichni lidé zažívají obdobné příjemné i nepříjemné okamžiky, které prostě patří k našim životům a které nás formují. V obrazovém slovníku se u jednotlivých vykreslených situací můžeme pobavit, rozněžnit anebo chytit za nos.
Už půl roku u nás bydlí máma. A teď se k ní přidal táta, který se po půl roce vrátil z nemocnice. Je to komplikované, ale snažím se nepřestat psát a jezdit na čtení. Vytvořili jsme zvláštní druh algoritmů, v nichž se míhají pečovatelky, zdravotní sestry, fyzioterapeuti, dovážené obědy a hodinky s aplikací vhodně nazvanou Anděl strážný.
Příběh převaděče a kurýra tajných služeb, nad nímž komunistická justice dvakrát vynesla rozsudek smrti, si pozornost bezesporu zaslouží, i když právě ta převaděčská a kurýrní činnost v románu přijde trochu zkrátka.
S irským spisovatelem Paulem Murrayem jsme hovořili o jeho oceňovaném románu Včelí bodnutí, hlubokém zájmu o lidské příběhy a lásce k jazyku. Dotkli jsme se i nebývale štědré vládní podpory, o kterou se opírá irská literární tvorba.
V prvním dílu své nové série skloubil americký spisovatel Robert J. Bennett epickou fantasy s detektivkou ve stylu Nero Wolfa. Nyní přichází s pokračováním, které je laděné spíše do moderního thrilleru.
I když švédský novinář v oceňovaném románu o svém dětství vtipně glosuje tatínky, kteří mu prošli životem, mezi řádky si nelze nevšimnout nesnadného údělu jeho maminky.
Tak nám rozdali granty… A v téměř každém e-mailu a newsletteru, který v posledních dvou týdnech dostávám, nebo v podcastu, který si poslechnu, je tatáž prosba o podporu, bez které daný časopis, projekt či sdružení nebudou moci nadále fungovat. Ani časopis, pro který píšu tuto glosu, na tom není o mnoho lépe.
Nikoliv nadarmo se v islámské mystice adept cesty nazývá muríd – doslova „ten, který něco chce“. A nechce toho málo. Touží po tom nejzazším a zároveň nejbližším, vždyť putování za Bohem se často ztotožňuje s cestou do vlastního nitra. „Ten kdo najde sebe sama, ten najde i svého Pána,“ praví slavná súfijská moudrost. Nástrah je ale mnoho.
Ve čtenářsky úspěšné komiksové autofikci předkládá oceňovaná belgická autorka vlastní příběh o boji s vaginismem, o bolestivé cestě za uzdravením těla a hlavně duše.
Meditativní román o životě v „totálně odepsaném městě“, o muži v paralýze, o přítomnosti, do níž se vpíjí minulost i budoucnost a rozmlžuje ostré kontury všeho – příběhu, vztahů, katarze. A o dětech.
Předmět aktuálního sborníku ze sympozia k problematice 19. století byl stanoven už před třemi lety. Téma „americké zkušenosti“ ale mezitím pro Evropany nečekaně nabylo na naléhavosti.
