Policista David Urban (nar. 1973) je v českém prostředí sympatickým úkazem. Detektivkářů, kteří by se rekrutovali přímo z řad policie, existuje docela dost v anglosaském světě, u nás jich je však jen velmi málo. Tím nejznámějším je Martin Goffa, fenomén české detektivky posledního desetiletí, především pro svou záviděníhodnou plodnost (za devět let stihl publikovat 16 knih a několik dalších pod jiným pseudonymem). Goffovy detektivky mají blízko jak k simenonovské klasice (pro schopnost vcítit se do povah pachatelů), tak k současné drsné škole. Zkušenost s prací u policie mu samozřejmě v psaní pomáhá, ale jeho romány na ní nejsou založeny.

To Výjezdovku, druhou knihu Davida Urbana, lze považovat za ojedinělou domácí ukázku policejních povídek, tedy takových, v nichž podstatnější než zápletka je vykreslení policejní práce nebo vylíčení poměrů uvnitř policie. Ke Goffovým dobře zvládnutým fabulacím má přitom Výjezdovka zhruba stejně blízko jako k více či méně beletrizovaným rekonstrukcím skutečných případů, které u nás začaly vycházet už počátkem šedesátých let a v pozdějších desetiletích (včetně toho polistopadového) si získaly jistou oblibu, byť většinou jen jako spotřební čtení v sešitových vydáních.

Povídky v knize jsou sice založeny na skutečných případech (patrně těch, které Urban sám při své práci zažil), ale nechtějí čtenáře nalákat na dramatizaci nebo alespoň na podrobnosti mediálně známých kauz. Tyhle případy se do médií nedostanou, protože to často ani nejsou trestné činy. Bývají to to totiž sebevraždy či falešná obvinění, které trojice vyšetřovatelů z „výjezdovky“ uzavře ještě během noci. V jejich spíše nedramatickém podání tkví hlavní síla i slabost celé knihy, která konvenční fanoušky detektivek patrně zklame.

Předtím ale i oni ocení, s jakým detailem a důkladností Urban práci výjezdové skupiny líčí. A to i ti zkušenější, poučení seriály Kriminálka Las Vegas a Kriminálka Miami a jejich následnými odvozeninami včetně těch českých. Málokde se totiž dočkají tak naturalistických popisů mrtvých těl v různých fázích rozkladu, detailního líčení jejich ohledání a připomenutí mnoha veřejnosti skrytých pravidel policejní práce (za všechny uveďme nepsanou povinnost přivolat po odvozu těla hasiče, aby umyli ulici od krve či dalších tělních tekutin). Z knihy je patrná autorova zkušenost s tím, co se s mrtvými těly děje, i s tím, jak se na místě činu policisté musejí chovat, aby nejen správně odhalili a zajistili stopy a svědky, ale aby nemohla o jejich práci vzniknout žádná pochybnost, kterou by později mohl využít obhájce pachatele. Výjezdovka by mohla dobře sloužit jako manuál pro všechny autory detektivek, jako poučení, co si ve svých fabulacích mohou a nemohou dovolit, aby jejich knihy zůstaly věrohodné.

Je přitom otázka, zda bude stejně zajímavá a atraktivní i pro běžného čtenáře. Ten bude patrně postrádat dramatičtější zápletky a překvapivá rozuzlení. Nezkušený Urban totiž zatím nezvládl jeden z důležitých triků autorů detektivek, totiž klamat své čtenáře, zavádět je na falešné stopy a podstrkovat jim nevinné podezřelé. I u těch povídek, které snad mají čtenáře překvapit (Loupež po americku, Brutální znásilnění, Ukradené auto), lze příliš brzy odhadnout, jak dopadnou. Urban se snaží výrazněji pracovat s postavami obětí i podezřelých, ale obvykle z toho vycházejí dost jednorozměrné figurky: nymfomanka, zlatokopka, machrující zbabělec. Když se odváží výrazněji fabulovat, k čemuž dojde zejména v povídce Citové vydírání, zůstává tak nějak na půli cesty: námět vyhlíží zajímavě, ale jeho zpracování je naivní (nebo odbyté). Jistě, jsou to relativně krátké texty, v nichž na větší propracovanost a hloubku není čas, ale některé budí dojem, že prostě měly být napsány jinak.

Nejsilnější a nejlepší povídkou sbírky tak zůstává ta, v níž Urban nejméně fabuluje a nejvíce se spoléhá na sílu denní (či spíše noční) policejní rutiny. Povídka Ve stínu smrti retrospektivně přehlíží jeden perný den poručíka Eduarda Brauna, vedoucího zmíněné výjezdové skupiny. Je hrdinou všech povídek, ale tato se mu věnuje nejvíce a je nejosobnější. Braun při ní musí během jedné služby vyšetřovat hned čtyři mrtvoly, od věkem sešlého starce až po roční batole. A i když jde o sebevraždy nebo přirozená úmrtí bez cizího zavinění, stejně z toho na něj (a s ním i na čtenáře) padá značná skleslost. Nálada povídky s několika drsnými i překvapivými prvky je natolik výrazná, že už nepotřebuje pointu, jakkoliv se ji Urban v závěru snaží – trochu zbytečně – doplnit.

Podle sdělení na vlastní webové stránce píše David Urban povídky od roku 2016. Do letoška publikoval dvacet detektivních, sedmnáct v žánru sci-fi a fantasy a sedm hororů. První sbírka Tři opice (2020) především shrnovala jeho rozmanitou předchozí tvorbu, mezi realistickými policejními povídkami se objevilo třeba několik pastišů s Hercule Poirotem. Výjezdovka je oproti tomu sebevědomější, sympatická v tom, že se snaží dojít až k hranicím detektivního žánru a možná i za ně, třebaže to občas dělá trochu klopotně a triviálně (doslovné a opakující se pasáže povídek jsou jev, který se nevyhýbá mnoha českým autorům včetně těch mimo žánr krimi a který měla ohlídat nakladatelská redakce). Ale i s ohledem na dosud publikovaný počet povídek by mu měli v nakladatelství doporučit, aby méně psal a více četl. Potká-li se jeho zkušenost z reálné policejní práce s větší spisovatelskou zručností a poučeností, mohl by z Davida Urbana vyrůst autor, kterého se vyplatí sledovat.