Málokdo z nás se v mládí minul s dílem Astrid Lindgrenové, která ve své době průkopnicky vnášela do dětské literatury zcela nová témata, což vyvolávalo diskuse o nevýchovnosti či psychologické škodlivosti její tvorby. Zatímco z Lindgrenové se postupně stala klasika, současná severská literatura pro nezletilé se posunuje dál a zůstává pro české prostředí často kontroverzní: někdy je nadšeně oslavovaná, jindy ale budí rozpaky, ať už umělecky zdařilými, avšak podle zdejšího vkusu málo roztomilými ilustracemi, nebo zpracovávanými tématy, která „přece nejsou pro děti“.

Jednou z řady autorek, které pro děti píší jinak, než jsme zvyklí – aniž bychom tím ale měli na mysli nějakou prvoplánovou snahu provokovat nebo tzv. bořit tabu –, je i Švédka Frida Nilssonová. Na své straně má naštěstí překladatelku a redaktorku Violu Somogyi a nakladatelství Portál, a tak její zvláštní knihy postupně vycházejí i u nás: Gorila a já okouzlila nejednoho dětského i dospělého čtenáře, pokud jí dali šanci a nenechali se odradit námětem adopce holčičky z dětského domova gorilou. Piráti z ledového moře přinesli tradičnější, pohádkovější a temnější příběh o setkání dětí se zlem a vykořisťováním, pro mnohé až příliš „smutný“. Vránova neobyčejná dobrodružství o bláznivém stopování holčičky a jejího kamaráda za ztracenými rodiči zase nabourávají snad všechna očekávání, která bychom od pohádky mohli mít. Jestli se v češtině dočkáme zatím nejnovější autorčiny knihy Det tunna svärdet (Tenký meč, švédsky 2017), líčící strastiplnou cestu chlapce Saši do říše Smrti za maminkou a nakonec i překvapivé setkání se samotným Smrťákem, zůstává ve hvězdách. Že by byla psychika českých dětí na ne zcela vážné pohrávání si s tématem smrti příliš křehká?

Volná čtyřdílná série o holčičce Hedvice, z níž v češtině pod názvem Poněkud zvláštní kůň vychází druhá kniha, na rozdíl od výše vyjmenovaných titulů nestaví na fantastické zápletce ani na bizarních motivech vyvolávajících smích i hrůzu (ale také leckdy osvobození od stereotypů spojených s určitými tématy). Vypráví o skoro úplně normální školačce, žijící se svou skoro normální rodinou na švédském venkově a potýkající se se skoro normálními problémy. Nilssonová se netají tím, že tahle dobrosrdečná, jenže poněkud paličatá, sobecká, hamižná, a dokonce i trochu pokrytecká cácorka je tak trochu ona sama. Líčí její prožívání tak, že se i čtyřiatřicetiletá čtenářka snadno vrátí do kůže malé holky. Holky toužící po vlastním koni – možná hlavně proto, že mít koně je mezi spolužačkami in –, ale ještě víc po uznání a kamarádství třídních hvězd. Která lže, až se jí od pusy práší, a přitom se jí svírá žaludek v obavách, že se všechno provalí. Která nechce být jiná než ostatní, a stydí se proto za oslíka, kterého jí pořídil tatínek, aby jí udělal radost. Autorka se nicméně smiluje a po řadě trapasů, ztrát a nepříjemných překvapení dopřeje hrdince šťastný konec i ponaučení, či možná spíše určité dozrání.

Nebyla by to Nilssonová, kdyby čtenářům líčila Hedvičin domov jako idylický Bullerbyn. Její svět, přiznaně inspirovaný méně známou knihou Astrid Lindgrenové Madynka (viz rozhovor), je problematičtější. Neznamená to však, že by v něm chyběla legrace. Zvláštní místo v něm má kromě nejlepší kamarádky Lindy Hedvičin neotesaný patnáctiletý bratranec, který je „chuligán“, dostal domácí vězení kvůli podpálené garáži a Hedvika se ho zpočátku trochu bojí. Chuligánství jako prvek narušující přehledný svět, kde by měl vládnout klid a pořádek, v ní vyvolává odpor – ale časem získává na přitažlivosti. Ukazuje se, že dokonce i maminka kdysi bývala chuligánkou! Nakonec o této kariéře vážně uvažují i Hedvika s Lindou. A pochopitelně: z protivného hloupého osla se ve finále vyloupne kamarád.

Na Fridu Nilssonovou je Poněkud zvláštní kůň, volně navazující na Ve škole se dějou věci (Portál, 2019), překvapivě „obyčejná“ kniha, napsaná vcelku jednoduchým jazykem a střídající originální, autentické postřehy z dětského světa s trochu hluššími místy. Čtenáře provádí velkou částí školního roku a mimochodem je seznámuje s řadou švédských tradic a zvyků, oslavou svaté Lucie počínaje a pálením ohňů na čarodějnice konče. V úvodu bylo řečeno, že Nilssonová píše jinak, než jsme zvyklí, což v tomto případě znamená chvílemi až bolestivě upřímné připomenutí dětského prožívání, které zahrnuje nejen úžas a fantazii, ale i úzkost, obavy a bezmoc (na to se v dospělosti někdy zapomíná). Čtenářky doufající v romantický příběh ze sedla knížka zklame, protože o koních navzdory názvu skoro vůbec není. „Varování“ ohledně toho, jak se to s titulním zvláštním koněm ve skutečnosti má, poskytuje už obálka Ilony Komárkové alias Komáry. Ta svými veselými ilustracemi (oproti švédské verzi poněkud usedlejšími) oživila i nejednu stránku příběhu.

Doufejme nicméně, že se milovnice koní přece jen začtou. Alespoň teoreticky se díky tomu dozví něco o důležitých a méně důležitých věcech v životě, o odpuštění a nápravě chyb a o opravdovém přátelství.