Před 94 lety se v jihošvédském kraji Smaland, poklidné úrodné zemědělské provincii narodila Astrid Lindgrenová (1907–2002). Idylky z dětství nám zprostředkovala v Dětech z Bullerbynu (SNDK 1962 a mnoho dalších vydání) a ve dvou knížkách o Madynce (česky v Albatrosu jako Madynka, 1998, a Madynka zachránkyně, 2000). Smalandským dětstvím se inspirovala i v jiskřivě humorné, vtipné a bláznivým tempem uhánějící trilogii o neodolatelném Emilovi z Lönnebergy. Emil je kluk se zlatým srdcem, ale postrach všech, kdo milují klid a pořádek.

Pipi
Postrach v podobě Emila či Lotty z Rošťácké uličky (Albatros 1982) však nebyl nic ve srovnání se ohromením, které způsobila ustaraným vychovatelům Pipi Dlouhá punčocha (Albatros 1976). Naprosto samozřejmě a šibalsky obrátila všechny výchovné zásady naruby.

Její literární matka tehdy pracovala jako redaktorka, a když večer uspávala dceru, vymýšlela pro ni příběhy o Pipi. U dcery měly úspěch, a tak je zveřejnila. Pipi způsobila v řadách pedagogů profesionálů i amatérů drobnou revoluci: nezkazí se děti takovým příkladem? Budou pak vůbec zvladatelné a – to hlavně – pro společnost upotřebitelné? Děti ale knihu vyžadovaly a s vášní četly, a tak rozumní rodiče povolili, vždyť co může být lepšího, než když děti s chutí čtou?

Fantastická pohádka
Poněkud jiného ladění jsou Mio, můj Mio (Albatros 1996) a Bratři Lví srdce (Albatros 1992). Odhodlám se použít pro ně označení "kultovní", v současné době sice pohříchu nadužívané, avšak v prostředí severských dětských čtenářů, jak se zdá, oprávněné. Příběh o královském synu Miovi vyšel ve Švédsku roku 1954 a generace dnešních skandinávských pětapadesátníků vám potvrdí, že je to kniha, která je nejvíc formovala. Totéž prohlašují dnešní třicátníci o Bratrech Lví srdce z roku 1973. Jsou to fantastické příběhy, v nichž se neskutečné i skutečné motivy prolínají, a přestože mají pohádkovou zápletku, nikdo tu nedostane nic zadarmo a nadpřirozené síly ani kouzelné bytosti ve prospěch dobra nezasahují. Hlavní hrdina, spíše antihrdina, protože bojácný a nerozhodný, musí překonat strach, aby se stalo to, co se v pohádce obvykle vyřeší zázrakem. A on se přitom tolik bojí a my s ním jeho strach prožíváme. S Lindgrenovou ostatně prožíváme všechny základní existenciální pocity: štěstí, strach, přátelství, lásku, žal.

Příroda
V knihách usměvavé Švédky vždy příroda hrála podstatnou roli – autorka se netajila tím, že se celý život cítí být venkovským děvčetem.

Zvláště v loupežnickém příběhu Ronja, dcera loupežníka (Albatros 1987) cítíme, že autorka přírodu chápe jako nedílnou součást lidského života – ve středověku pak přímo neodmyslitelnou. V příběhu o Ronje není příroda jen kulisou a atraktivním doplňkem, ale životodárnou, přitom ovšem i ničivou silou. Barbarsky krutá a nelítostná, ale i shovívavá a štědrá – stejně jako lidé, jež ji obývají.

České překlady
Dílo Astrid Lindgrenové znají české děti téměř celé (především péčí Albatrosu) a některé překlady mají i své zvláštní osudy. Pipi Dlouhou punčochu přeložil mistrovsky a novátorsky roku 1976 Josef Vohryzek, nemohla však z politických důvodů vyjít pod jeho jménem, a tak ji "pokrývala" Jana Fürstová.

Téma Bratrů Lví srdce nebylo v 80. letech pro česká nakladatelství přijatelné - idylické a zlou mocí utlačované Šípkové údolí obehnané nepřekonatelnou zdí se příliš podobalo našim poměrům. Kromě toho kniha narážela na další citlivou otázku: klíčovou roli tu hrála smrt. Překlad tedy koloval ve strojopisu, ale první problém padl v okamžiku, kdy padla vláda tyranů, a druhý, když dětský psycholog profesor Matějček v posudku pro Albatros vydání knihy podpořil a vyjádřil názor, že o smrti je naopak s dětmi záhodno mluvit, neboť se jí v myšlenkách tak jako tak intenzivně zabývají.

Devadesátá léta
V posledních deseti letech už Astrid Lindgrenová nepsala. O autorství své poslední knížky s názvem Moje kravička se chce mít dobře (ve Stockholmu vyšla 1990) se dělí se zvěrolékařkou Kristinou Forslundovou. Kniha složená z úvah, článků a rozhovorů nebyla míněna pro děti a je to na Lindgrenovou nebývale rozhořčená úvaha o nadutosti lidstva, které pěstuje zvířata ve velkokravínech a velkodrůbežárnách a zapomíná, že jde o živé bytosti.

Proč byla Astrid Lindgrenová milována, překládána, čtena? Protože každá obyčejná všednodenní událost se pod jejím perem proměnila v dobrodružství a protože psala pro děti, ne o dětech, ale pro ně. A psala tak, že jí rozuměly a věřily jí každé slovo.

Je škoda, že o udělení Nobelovy ceny nerozhodují čtenáři, protože pak by ji jistě Astrid Lindgrenová dostala – zvláště dostalo-li by se jim poučení, že dle Nobelova přání má být jedno z hlavních kriterií udělení ceny za literaturu idealismus patrný v knihách oceněného autora. A co může být idealističtějšího než celoživotní tvorba pro děti?