Významná švédská spisovatelka Sara Stridsberg (nar. 1972) se českým čtenářům poprvé představila na sklonku roku 2018 sborníkem dramat Tři hry. Romana Švachová v recenzi vyjádřila naději, že na tuto knihu brzy navážou další tituly. Od zveřejnění článku uplynul pouhý rok a už je k dispozici zatím poslední autorčin román Antarktida lásky, a to právě v překladu tehdejší recenzentky.

Jak má Sara Stridsberg ve zvyku, vychází i v tomto svém díle ze skutečné události – a to z vraždy švédské prostitutky Catrine da Costy (1956–1984). Ta v červnu 1984 zmizela a zhruba o měsíc později byly v igelitových pytlích nalezeny první části jejího rozřezaného těla. Mrtvola byla identifikována na základě otisků prstů, jelikož se ale nikdy nenašla hlava ani vnitřní orgány, nebylo možné určit přesnou příčinu smrti. Událost se zapsala hluboko do švédské společnosti a inspirovala vznik řady uměleckých děl, mimo jiné trilogie Milénium Stiega Larssona. Antarktida lásky však není dokumentární či reportážní román, který by se snažil vyplnit chybějící dílky v mozaice známých faktů a přinést nová zjištění. Je to čirá literární fantazie, v níž sice neustále kroužíme kolem okamžiku smrti hlavní postavy, nicméně ta má být spíše východiskem pro vzpomínky zavražděné hrdinky a sledování přítomného děje ze „záhrobí“.

Knihou čtenáře provází sama oběť, vyprávění má tedy ryze subjektivní zabarvení. V některých pasážích lze i přes poetický styl poměrně snadno sledovat dějovou linku, ta se ale často rozpadá do neuspořádaných útržků, vjemů a vzpomínek. Někdy hlavní postava pozoruje, jak po ní pátrají její rodiče, jindy vzpomíná, jak jí syna odebrala sociálka nebo jak se v dětství utopil její mladší bratr Eskil, potom zase přemítá, proč nasedla do vrahova auta, přestože vytušila, co má muž za lubem. Jednotlivé střípky sice nakonec zapadnou na své místo, aby vypověděly jakž takž ucelený příběh hrdinčina života (i toho posmrtného), ale pozor na ně, jsou ostré jako břitva. Román je přes svou poetičnost až brutálně otevřený a kromě lásky – ať už mateřské, sourozenecké, nebo milostné – se točí především kolem konce života, bolesti a zklamání. Autorce stačí krátký odstavec, aby nám sdělila, že se jako loutky účastníme divadla smrti, a aby vystihla i ty nejniternější pocity: „Eskil leží v zemi u kostela a tam teď patří, říká Ivan. Jsme velicí mravenci, kteří odnášejí mrtvé, přitom nechápeme, proč to děláme, prostě neseme břímě k díře v půdě, kterou tam otevřel hrobník. Všichni až na mě brečí, uvnitř mě něco ztvrdlo. Nejde jenom o slzy, jde ještě o něco dalšího. O zklamání tak hluboké, tak pronikavé, je to bod mrazu krve, nejzazší Antarktida lásky.“ (s. 111)

Silný existenciální náboj mají především pasáže, v nichž hlavní hrdinka popisuje vlastní skon rukou muže, kterému se v zásadě dobrovolně odevzdala. Spolu s ní vnímáme, jak moc můžeme být zranitelní a osamělí, a uvědomujeme si, že v okamžiku smrti se tyto pocity násobí. Fragmenty líčení vraždy se neobjevují jen na začátku knihy, jak bychom u výchozího motivu čekali, ale neustále se vracejí, a to i ve chvíli, kdy už v podstatě není co nového dodat. Tím se poněkud vytrácí jejich účinek a prostá fascinace smrtí převládá nad pasážemi věnovanými hrdinčinu posmrtnému životu, jejím myšlenkám a reflexím, které by si zasloužily rozpracovat důkladněji. Právě ony totiž vyvolávají nejpodnětnější otázky k zamyšlení. Jak bude svět vypadat po našem konci? Jak se bude dařit našim blízkým a jaké by bylo pozorovat je „shora“? Jak dlouho potrvá, než na nás ostatní zapomenou? A co když teprve v tu chvíli opravdu přestaneme existovat?

Číst Antarktidu lásky fyzicky i psychicky bolí. Pokud však vyhledáváte texty pronikající až na dřeň, nezaleknete se fragmentárního vyprávění a jste ochotní pohlédnout životu (a smrti) přímo do očí, má smysl tuto bolest podstoupit.