„Musím milovat všechny postavy, o kterých píšu, bez ohledu na to, kdo jsou a co udělaly,“ říká Sara Stridsbergová v rozhovoru pro švédský kulturní magazín Nöjesguiden. O uvedených slovech není třeba pochybovat: prozaické i dramatické texty Stridsbergové jsou prodchnuté láskou a empatií vůči hrdinům a hlavně hrdinkám, ačkoli si autorka do svých děl vybírá osobnosti komplikované a vyvolávající rozporuplné emoce, jako jsou například mytická řecká princezna Medea, radikální americká feministka Valerie Solanasová nebo švédská královna Kristina, jež inspirovala jednu z her zahrnutých v této knize.

Sara Stridsbergová se narodila 29. srpna 1972 v Solně u Stockholmu. Studovala práva, dějiny idejí a sociologii na univerzitách v Uppsale a ve Štrasburku. Práva dokončila, nikdy se jim však profesionálně nevěnovala. Zato se brzy začala zabývat otázkami rovnosti mužů a žen, což se odráží v její publicistické, esejistické, románové i dramatické tvorbě. Absolvovala kurz tvůrčího psaní; mezi autorkami, které ji nejvíce inspirovaly, bývají uváděny Sarah Kaneová, Marguerite Durasová či Elfriede Jelineková. Od roku 2006 se psaním živí, občas také překládá z angličtiny. Je mimo jiné nositelkou prestižní celoskandinávské Ceny Severské rady za literaturu (za román Fakulta snů, 2006) a Ceny Evropské unie za literaturu (za román Beckomberga, 2014; jeho dramatickou verzi najdete v tomto svazku).

Za důležité vyznamenání lze považovat i zvolení do Švédské akademie, kulturní instituce, jejímž prvotním úkolem je „pečovat o čistotu, sílu a povznesení švédského jazyka“. Jakožto její členka se Stridsbergová zařadila mezi osmnáct nejvlivnějších osobností švédské literární scény.

Přestože se tvorba Stridsbergové překládá do nejrůznějších evropských jazyků, čeští čtenáři se s ní prostřednictvím této knihy seznamují poprvé. Dostupné byly zatím jen dvě ochutnávky: úryvek z románu Fakulta snů vyšel ve Švédské čítance (Labyrint, 2014) a povídka Deník Evy Braunové (Kalender Braun, 2008) pronikla do krimi antologie Temnější odstíny Švédska (Host, 2014), třebaže za krimi ji při nejlepší vůli nelze považovat: impresionisticky laděný text si klade otázku, nakolik je možné porozumět ženě, jež až do hořkého konce stála po boku Adolfu Hitlerovi.

Tím se dostáváme k nejsilnější tematické inspiraci Sary Stridsbergové, a tou jsou dramatické životní osudy výrazných ženských postav různých historických období. Autorka ve svých textech propojuje fakta z jejich života s fikcí, ale třeba i s motivy ze současnosti.

Platí to už o prvním románu z r. 2004 Happy Sally, lyrické, melancholické „literární fantazii“ o dvou ženách posedlých svým snem. Titulní postava Sally Bauerová v roce 1939 jako první skandinávská plavkyně překonala kanál La Manche. S jejím fiktivním deníkem se v románu prolíná vyprávění smyšlené hrdinky Ellen, toužící výkon za každou cenu napodobit, a také její dcery, která na matčiny ambice doplatila.

Debutový román uspěl u kritiky i u čtenářů. Jméno autorky však veřejnost zaznamenala už o rok dřív, kdy Stridsbergová přeložila radikální manifest SCUM americké feministky Valerie Solanasové (česky vyšel v r. 1998 jako Scum manifesto čili Šlem manifest). Zuřivý a zároveň silně sarkastický text, v němž Solanasová zavrhuje celé mužské pokolení, se ve Švédsku poté dočkal několika scénických prezentací a vyvolal bouřlivou debatu.

Kontroverzní postava Valerie Solanasové (1936–1988) – spisovatelky a aktivistky, která mimo jiné proslula neúspěšným pokusem zavraždit umělce Andyho Warhola – Stridsbergovou zaujala natolik, že jí věnovala i následující román Fakulta snů: Dodatek k sexuální teorii (Drömfakulteten: Tillägg till sexualteorin, 2006). Ten byl posléze opakovaně zvolen nejlepším švédským románem desetiletí a jeho úspěch dosáhl daleko za hranice Skandinávie. Fakulta snů se ohlíží za hrdinčinými osudy; velká část vyprávění se odehrává v hotelovém pokoji, kde Solanasová, živící se dlouhou dobu jako prostitutka, ve dvaapadesáti letech opuštěná umírá. Děj se útržkovitě přesouvá také do soudní síně, ve které Solanasová se sobě vlastním sarkasmem čelí obžalobě z pokusu o vraždu, do psychiatrické nemocnice nebo do vyprahlé krajiny Valeriina dětství. Stridsbergová volí experimentální formu vyprávění, biografické oddíly se v knize střídají se snovými pasážemi, vnitřními monology a fiktivními rozhovory hrdinky s dalšími osobami včetně vypravěčky.

Autorka téma ještě téhož roku zpracovala i do podoby divadelní hry, která byla pod názvem Valerie Jean Solanasová se má stát americkou prezidentkou (Valerie Jean Solanas ska bli president i Amerika, 2006) úspěšně uvedena v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu. Ukázalo se, že její mimořádná schopnost formulovat břitké dialogy, které prostřednictvím pouhých několika vět čtenáře/diváka plně vtáhnou do světa postav, na jevišti skvěle funguje, a z dramatu se brzy stala důležitá součást její tvorby. V roce 2009 tak divadlo uvedlo další hru Medealand, aktualizující známý antický příběh zrady a pomsty. Stridsbergová v ní dává divákovi na vlastní kůži zakusit hořkost, osamění a počínající šílenství, jaké prožívá hlavní hrdinka po manželově zradě. Když Medea zabije své a Iasonovy děti, není to jen akt pomsty, ale především akt zoufalého protestu vůči nepsaným zákonům patriarchátu, vůči bezohlednému jednání mužů, kteří s naprostou samozřejmostí zneužívají své protějšky. Navzdory odlišnému kontextu tak má mytická Medea s Valerií Solanasovou leccos společného.

O tři roky později Stridsbergová uzavřela volnou trilogii dramat věnovaných hrdinkám různých epoch hrou Pitvání padajícího sněhu (Dissekering av ett snöfall, 2012), zahrnutou i v této knize. Hra pojednává o královské dceři, v níž snadno rozpoznáme švédskou královnu Kristinu (1626–1689), která se v minulosti stala inspirací pro historické drama také Augustu Strindbergovi. Stridsbergové Kristina se ocitá v bezvýchodné situaci osamělé mladé panovnice válkou zpustošené říše kdesi na okraji času i prostoru, v mrazivém světě řízeném muži, kde je jí „osudem předurčeno“ vdát se za budoucího krále a porodit následníka trůnu. Jak autorka ukazuje ve fragmentárně pojatých scénách temně laděné hry, vzdorovat tomuto údělu je pro Kristinu jedinou možnou cestou i slepou uličkou zároveň. Kristina nemá naději prosadit svou vůli, co se týče vlastní budoucnosti ani budoucnosti říše, a tak svou omezenou moc se zoufalou zlomyslností zneužívá proti svým nemnoha blízkým.

Tři uvedené hry vyšly společně ve svazku Medealand a jiné hry (Medealand och andra pjäser, 2012). Jedná se o svého druhu monodramata – divadelní portréty hlavních hrdinek, v nichž ostatní postavy hrají jen okrajovou roli. Charakteristická je pro ně atmosféra snovosti, bezčasí a beznaděje. Hrdinky si palčivě uvědomují svou nesvobodu, a z toho plynoucí vztek, pro který má autorka značné pochopení, obracejí proti svému okolí. Trpí skutečností, že jsou ženy, což se projevuje vnitřními konflikty a odporem k vlastnímu tělu. Patos krajních situací, v nichž se ocitají, však Stridsbergová naštěstí pro diváka kompenzuje častými záblesky černého humoru a ironie – jako když si například Kristina v Pitvání padajícího sněhu hraje se svým přítelem a poddaným Filozofem na všechny možné nešťastné královny známé z historie. (Filozof zřejmě odkazuje na francouzského racionalistu Reného Descartesa, kterého historická Kristina pozvala do Švédska, ale který pohostinství jejího královského dvora jak známo nepřežil.)
Zvláštní pozornost si zasluhují autorčiny scénické poznámky a charakteristiky postav, které nepřinášejí jen pokyny pro inscenaci, ale i svébytný čtenářský zážitek. Texty tudíž dobře fungují jak v divadelní, tak v knižní podobě.

Volnou dramatickou trilogii Stridsbergová ještě stačila proložit dalším prozaickým dílem. V roce 2010 se už podruhé objevila v užším výběru spisovatelů nominovaných na nejvýznamnější švédskou literární cenu Augustpriset, a to díky románu Darling River (2010). V něm se inspiruje proslulou postavou světové literatury – Dolores Hazeovou, Nabokovovou Lolitou. S mistrovským citem pro jazyk v knize fragmentárně rozvíjí paralelní příběhy čtyř ztracených hrdinek, tak či onak poznamenaných manželi, milenci, otci, případně zvrhlými přírodovědci. V návaznosti na svá předchozí díla kombinuje naturalistické vyprávění s poezií a formálním experimentem, agresivitu s něhou; kritizuje objektivizaci žen, v důsledku však nakonec lituje všechny své postavy bez rozdílu.

Do románu Darling River se skrze jednu z postav promítla autorčina dvojnásobná zkušenost mateřství. Tu zúročila také ve svém debutu v oblasti dětské literatury – ilustrované knize Maminka a moře (Mamman och havet, 2012). Zpracovává zde téma rozporu mezi požadavky, které na ženu klade rodina, a potřebou jejího vlastního prostoru, pokouší se jej však uchopit prostřednictvím dětské obrazotvornosti.

Dosud zřejmě největší mezinárodní úspěch znamenal pro Stridsbergovou román Beckomberga. Óda na mou rodinu (Beckomberga: Ode till min familj, 2014), nesoucí název legendárního psychiatrického zařízení ve Stockholmu. Autorka se zde na rozdíl od dřívějších děl nesoustředí primárně na psychologii jedné osobnosti, ale na osudy pozoruhodného místa. Volbu tématu ovlivnila její rodinná historie – v Beckomberze se po určitou dobu léčil její otec. Výchozím bodem děje se stává okamžik, kdy nemocnice v polovině 90. let zaniká v důsledku změny koncepce péče o lidi s psychiatrickým onemocněním a zbývající pacienti mají odejít.

Podle slov autorky nebylo nijak snadné se s látkou vypořádat, a tak se ji v průběhu práce na románu pokusila přenést na jeviště. Výsledkem je hra Návraty (také pod názvem Nelly Sachsová nikdy nedojde k moři – Nelly Sachs kommer aldrig fram till havet, 2015), obsažená v tomto svazku. V dialozích bývalých pacientů léčebny i lidí „zvenku“ se zrcadlí osamělost, bezradnost a touha po lásce; občas, když si někteří z nich vyřizují účty, se čtenáři připomenou nemilosrdné slovní přestřelky partnerských dvojic z filmů Ingmara Bergmana. Především se však autorka snaží zprostředkovat divákům vidění světa a prožívání několika obyvatel Beckombergy a líčí ústav jako místo mezi utopií – útočištěm, kde se každému nemocnému má dostat potřebné pomoci – a noční můrou, vězením. Nikoli poprvé zde Stridsbergová zpochybňuje pojmy „šílenství“ a „normalita“, díky čemuž bývá také někdy novináři přirovnávána k „Larsi Norénovi feministické generace“.

Z roku 2014 pochází také novela American Hotel, jež se opět stala základem pro stejnojmenné drama, uvedené ve Stockholmském městském divadle. Odehrává se v postapokalyptických troskách průmyslového města Detroitu, jehož obyvatelé se potýkají s drtivými dopady ekonomické krize.

V tomto svazku mají však čtenáři možnost seznámit se s jinou autorčinou „americkou“ hrou, Uměním padat (Konsten att falla, 2015). Hrdinkami jsou zde Edith Bouvier Bealeová, sestřenice Jackie Kennedyové Onassisové, a její matka. Tyto někdejší celebrity šokovaly Ameriku, když v pozdějších letech nechaly filmaře zachytit svůj osamělý život v rozpadajícím se obřím sídle na Long Islandu, z čehož vznikl senzační dokument Šedé zahrady (Grey Gardens, 1975). HBO v roce 2009 na základě příběhu natočila úspěšný stejnojmenný hraný film. Stridsbergová se ve své dramatické verzi soustředí na podivný vztah matky a dcery, vegetujících uprostřed postupující zkázy a beznaděje a prchajících do narůžovo natřených vzpomínek.

I tady, podobně jako v Návratech, dialogy ukazují, jak tenká je hranice mezi racionalitou a šílenstvím. Že je toto téma pro autorku i značně osobní, ilustruje její výrok z rozhovoru pro populárně naučný časopis Modern Psykologi: „Aby člověk mohl napsat román, musí slyšet hlasy a být otevřený cizím obrazům a příběhům. Tak se ale dá popsat i psychóza.“

Sara Stridsbergová patří jednoznačně k nejvlivnějším osobnostem současné švédské literatury. Někteří novináři ji zároveň označují za „feministickou ikonu“. Jestliže v tomto textu operuji se slovem feminismus spíše opatrně, je to proto, že v našem prostředí bývá i dnes až příliš často – někdy z nepochopení, někdy snad i záměrně – spojováno s jakýmsi schematickým pohledem na svět, tezovitostí, nebo dokonce nenávistí vůči mužům. Ve Švédsku má feministická literární tvorba dlouhou tradici, k níž se řadí i tak známá jména jako Astrid Lindgrenová, a feministické myšlenky rovnoprávnosti tvoří nedílnou součást společenské debaty.

Stridsbergová je feministická spisovatelka tzv. třetí vlny: poukazuje na nesamozřejmost genderových kategorií, kritizuje mocenské vztahy mezi pohlavími a upozorňuje na nespravedlnost tradičních rolí. Z tezovitosti její tvorbu podezřívat nelze. Její sympatie nejsou bezpodmínečně na straně žen, ale na straně těch, kdo se snaží pozvednout svůj hlas navzdory ponížení a útlaku. A tyto sympatie vyjadřuje umělecky přesvědčivými prostředky, přičemž jejím nejsilnějším trumfem je vedle vynikajícího citu pro jazyk schopnost empatie – a schopnost touto empatií nakazit čtenáře i diváky.