Počátkem letošního roku vydalo nakladatelství Paseka dětský román Vojtěcha Matochy (nar. 1989) s názvem Prašina. Vystudovaný matematik, programátor a v neposlední řadě literární recenzent svou prvotinou navazuje na tradici dobrodružné literatury reprezentované zejména Jaroslavem Foglarem a zároveň ji obohacuje postupy dalších žánrů populární literatury. Ne náhodou se Matocha ve svých recenzích kromě dětské literatury soustřeďuje třeba na norského spisovatele Joa Nesbøho.

Rovnýma nohama do akce

Protagonistou knihy je třináctiletý Jirka Klimeš, který se jednou odpoledne vydává na Prašinu – do tajemné čtvrti, která sice leží prakticky uprostřed Prahy, ale od světa je odtržená absencí jakékoliv techniky. Dělicí linie je zřetelná zejména v noci, kdy se Prašina na rozdíl od osvětleného města noří do neprostupné tmy. Jirka jde za dědečkem poprvé sám, protože rodiče odjeli na dovolenou. Kdo by očekával pozvolný úvod do příběhu a poklidné seznámení s hlavními aktéry, bude zklamán. Kniha hned na prvních stranách nabírá rychlé tempo. Jirka se stává svědkem dramatické události, která jej takřka proti jeho vůli zavleče do závodu s časem, na jehož výsledku závisí osud celého města, a možná nejen jeho. Na pomoc si Jirka bere bývalého spolužáka Tondu a jeho sestřenici Anastázii, jež si říká En. Společně s vypravěčem sledujeme příběh Jirkovýma očima a kromě srozumitelného a rychle plynoucího vyprávění se nám dostává také obrazu proměňujícího se dětského přátelství – jak směrem k neporozumění, tak k nezkušené náklonnosti. Temnou a napínavou atmosféru zdařile dokreslují černobílé ilustrace Karla Osohy. Zabírají vždy celou dvoustranu, takže čtenáře po otočení stránky překvapí, a s příběhem skvěle komunikují, protože vždy představují konkrétní scénu.

Dialog mezi současností a minulostí

Matochova Prašina nezastírá inspiraci Foglarovými Stínadly. Historická čtvrť stojí osamocená ve velkém městě, lidé zde žijí postaru a jsou tak spokojení (skoro by se řeklo, jsou na to hrdí). Pro nepoučeného návštěvníka je velmi snadné se v křivolakých uličkách a zákrutech ztratit a místní obvykle na první pohled rozeznají toho, kdo do čtvrti nepatří. Jsou nepřátelští a uzavření. Přesto se mezi nimi najdou tací, kteří pomohou. Nebezpečná čtvrť skrývá mnohá tajemství, ale ne všichni její obyvatelé je znají. Matocha dovedně pracuje s foglarovskými kulisami a atmosférou, ale rozhodně to nepůsobí jako kopírování: od čtyřicátých let dvacátého století, kdy začala vycházet Záhada hlavolamu (první díl stínadelské trilogie), uběhlo skoro osmdesát let plných technického vývoje, čímž se tematický potenciál místa, kde se stále ještě svítí petrolejkou, logicky rozšiřuje.

Dialog mezi současností a minulostí je posílen fiktivní osobností tragicky zemřelého vynálezce Hanuše Nápravníka, v jehož životním příběhu děti tuší klíč k nečekaným událostem posledních dní. Že se děj odehrává na Prašině, která jako by se zastavila v devatenáctém století, ještě neznamená, že v knize nenajdeme atributy současnosti. Nečekejte nucené staromilectví či přepjatou nostalgii po dávných časech. Hrdinové Matochova příběhu jsou pevně ukotveni ve své době a například hlavní protivník je zejména díky mafiánské rétorice zdařilá napodobenina současných proradných podnikatelů se skrytými záměry a nekalými politickými styky.

Děti versus dospělí

Koncept foglarovské čtvrti působí jako odrazový můstek k napínavému akčnímu dobrodružství. Zatímco Rychlé šípy se potýkaly s jinými chlapeckými skupinami (ačkoliv ani ty nešly pro ránu nikdy daleko), Jirka a jeho kamarádi čelí skupině nebezpečných dospěláků, kteří na Prašinu ze zatím neznámých důvodů přicházejí zvenku. S dospělými a dětmi je to v knize vůbec zajímavé. Děti jsou odkázány jen na své schopnosti, a to nejenom kvůli nepřítomnosti GPS a internetu.

Každý dospělý totiž v textu zastává pevně danou roli. Hlavní protivník a jeho nohsledi představují typické thrillerové záporáky s mafiánskými vzorci chování. Jirkovi rodiče jsou na dovolené, Enina babička kvůli nepohyblivosti neopouští byt a Jirkův děda, který by mohl nabídnout vysvětlení, jej poskytnout nechce a později kvůli fyzickým potížím ani nemůže. Dětem se dostane pomoci od několika obyvatelů Prašiny, ale ona pomoc představuje spíše úkryt či informaci. Tyto typizované figury jsou nicméně velmi zdařilým ozvláštněním Matochova světa, ať už se jedná o přísnou knihovnici se zálibou v kakau, která děti seznámí s osobností Hanuše Nápravníka, nebo o mrtvolně bledou, vrásčitou ženu ve věži kostela, kam se vydají hledat cestu. Jirka a jeho přátelé musejí spoléhat pouze sami na sebe. Na některých místech skoro zarazí tvrdost světa, v němž se děti ocitly. Jejich protivníci se totiž až na výjimky nerozpakují dopouštět se na nich násilí. Pokud si však uvědomíme, jak s násilím pracuje populární kultura v podobě filmové produkce či počítačových her, musíme uznat, že Prašina v tomto ohledu nepřináší nic až tak překvapivého. To, že děti nejsou nedotknutelné a nebezpečí není bagatelizováno, naopak udržuje kontakt příběhu s realitou.

Vojtěch Matocha připravil atraktivní koktejl z foglarovských kulis, akčních scén hodných thrilleru a nápadu, za nějž by se vědecko-fantastická literatura rozhodně nestyděla. Tento nápoj je navíc okořeněn kapkou romantické atmosféry devatenáctého století, ozdoben množstvím různých typů postav a podáván s úctou k inspiračním zdrojům. Dohromady to všechno výborně funguje. Dospělý si sice možná trochu posteskne nad snad až příliš štědrou dávkou šťastných náhod a nad nekončícím proudem nebezpečných akcí, z nichž se postupně trochu vytrácí gradace, ale na tom mladému čtenáři sotva sejde, když se bude dobře bavit.