Debutový román Naivní sezóna vyšel pod autorským pseudonymem Daniel Jahn. Dle informací nakladatelství Dauphin autor vystudoval na pedagogické fakultě český jazyk a výtvarnou výchovu, přičemž se věnoval učitelství, práci v reklamní agentuře, ale také malování a sochařině. V současnosti se kromě psaní zabývá také výrobou a pitím vína, avšak jeho identita není údajně známa ani nakladateli. Tyto informace jsou v kontextu knihy zajímavé zejména proto, že ladí s její záměrnou klamavostí – je zde samozřejmě nespolehlivý vypravěč, který místy dává čtenáři svoji nevěrohodnost přiznaně najevo, aby tak v rámci literární hry obrousil jeho ostražitost.

Nejlepší je poslední
Kniha v mnoha ohledech působí jako autentické paměti. Je ovšem explicitně označena jako román, v němž vystupují fiktivní hrdinové. Přesto nebo právě proto jsou v ní veškerá jména nahrazena pouze iniciálou, což v případě sporadičtěji se vyskytujících postav občas vede k identifikační nejistotě. Naivní sezóna se odehrává v roce, kdy letěl do vesmíru Vladimír Remek a kdy se schylovalo k sovětské válce v Afghánistánu. Protagonista je na prahu dospělosti – o nastávajících narozeninách oslaví plnoletost. Ve svých myšlenkách se pokouší účtovat s minulostí a představovat si budoucnost, která je v temnotě přítomného socialismu dosti nejistá: přesvědčených komunistů je ve společnosti prý jen 20 %, ale ten zbytek se nedokáže sjednotit, „aby jim dal do držky“. Přinejmenším tedy alespoň ještě příštích deset let. Hlavní hrdina v některých ohledech jeví známky předčasné vyspělosti. Cílevědomě se věnuje malířství, bere soukromé hodiny u místního výtvarného pedagoga v důchodu, dny tráví tvorbou v plenéru a večery pak obvykle v hospodě. Občas se mu naskytne i možnost prodeje svého stále ještě ne zcela zralého umění. V takovém případě se ovšem zdráhá, jelikož má svá díla rád a nejraději by počkal, až nakreslí lepší obraz, než je ten stávající, který právě jako poslední považuje vždy za nejlepší.

Býložravý predátor a německý zájezd
Knihu lze číst jako poměrně nezáludné vyprávění přinášející svědectví o své době, o životě v určitých podmínkách, které si již zdaleka ne každý čtenář pamatuje. Text by tak byl jakási melancholická vzpomínková sonda do období konce sedmdesátých let, kdy má Rudé právo coby jediná široce dostupná tiskovina překvapivě mnohostranné užití – spíše než jako intelektuální výplň času se ovšem hodí všude tam, kde se chronicky nedostává běžných hygienických pomůcek (čili všude). Dílo v tomto ohledu čtenáři nabízí množství tu více, tu méně originálních postřehů a jízlivých pozorování společenských i politických poměrů. Protagonistova rodina pochází z dělnických vrstev, jeho starší sestra a švagr pracují manuálně v továrně, čemuž by se on rád za každou cenu vyhnul. Usilovně tedy kultivuje svůj talent směrem k výtvarnému expresionismu, o němž doufá, že jej bude nejen bavit, ale že jej i uživí. Ve vyprávěných útržcích se na pozadí velkých dějin odhaluje také temná historie rodinná: matka na psychiatrii a otec ve vězení. Všeobecný i rodový marasmus, z něhož by se mladý výtvarník velmi rád vymanil, je místy odlehčen několika absurdně humornými scénkami. V jedné z nich malíře poklidně zaznamenávajícího rurální krajinu překvapí bojechtivý beran, přičemž se situace vyvine tak, že jediná možnost, jak býložravému predátorovi uniknout, je pokusit se odlákat jeho pozornost vlastní vzácnou svačinkou. Trochu nahořkle pak působí scéna, kdy mladý umělec tvoří v blízkosti historické památky a nečekaná návštěva zájezdu Němců mu místo vytouženého kaufu přinese jen trpkou zkušenost, neboť jedna z účastnic, netušíc, že jde o umění, použije čerstvé dílo jako podložku na sezení.

Krajinky osobní historie
Román má však ve skutečnosti k přímočaře vystavěné vzpomínkové knize daleko, neboť je vyprávěn ze zvláštní pozice. Vypravěč dává jasně najevo, že mluví ke čtenáři nebo jakémusi svému posluchači, na nějž se obrací v přítomném čase svých každodenních cest po okolí, kde maluje krajinky, aby piloval techniku. Během práce se pak pravidelně vydává na retrospektivní výlety do osobní historie, v níž odhaluje ne zcela šťastné rodinné poměry či různé peripetie, které jsou letům dospívání vlastní. Vypravěč vždy čtenáře zavede k nějakému minulému zážitku, aby se o několik stránek později opět vrátil před svoje malířské dílo, načež situaci zakončí obvykle konstatováním na způsob, že se už stmívá, a následně se vydá do nejbližší hospody. Vzniká tak dojem, jako by byl čas vyprávění skutečně rámován jeho malováním. Koncept je však nabouráván tím, že hrdina občas sdělí i to, co v jeho budoucnosti teprve nastane (svádí to na svoje jakési věštecké schopnosti), a vystavěná konstrukce je díky takové anticipaci v mysli čtenáře zcizena. Naivní sezóna je tedy román o dospívání, jenž zároveň dává najevo, že jej zřejmě vypráví někdo s větším odstupem.

Melodie vzpomínek
Zmíněná protagonistova předčasná vyspělost, která se projevuje zejména v rovině úvah, jež mají na mladíka jeho věku často nezvyklou perspektivu (jako by jimi oplýval někdo starší a zkušenější), dostává díky vypravěčovu odstupu trochu jiný rámec. Matoucí hledisko vypravěče je navíc stylisticky ozvláštněno častým neobvyklým slovosledem jednotlivých vět. Ten spočívá v tom, že klade příslovce (nebo přídavné jméno) na konec věty, čímž vzniká jakási melodická excentričnost textu, která vypravěče ještě více vyděluje a vymezuje z konvencí své doby i svého věku. Je ovšem třeba dodat, že popsaný stylistický jev z nejasného důvodu ke konci knihy ubývá a v poslední třetině se již v podstatě neobjevuje. Pokud tedy vypravěč v rámci románové fikce opravdu nedisponuje věšteckými schopnostmi (ty by se ale omezovaly jen na budoucí existenci jeho příbuzných), pak jde logicky o staršího protagonistu, který předstírá, že žije svoji juvenilní minulost, v níž se snaží z paměti vydestilovat zásadní zážitky. Kontext iniciace, kdy se hrdina ve své snad poslední „naivní sezóně“ dobírá nějakých zásadních prozření a získává formativní zkušenosti pro přechod do dospělosti, je tak poněkud znejistěn.

Slepá skvrna
Ve světle výše popsaného se také specificky projeví ústřední téma románu, které se odhaluje velmi pozvolna a spíše v náznacích. Je jím možnost individua vymanit se z vlivů dědičnosti a rodové predestinace. Hrdinova snaha za každou cenu nejít v šlépějích svých předků a stát se někým jiným, tedy umělcem, je nejspíše motivovaná ještě něčím odlišným než jen probuzenou ambicí poháněnou talentem, neboť jeho paměť nenápadně krouží kolem jakéhosi tajemství spojeného s otcem. Vypravěčovy toulky osobní minulostí mají tak mimo jiné snahu odkrýt pravdu a dozvědět se snad i něco sobě. Pravda však svůj úkryt v temnotě stínu jen tak neopouští – přinejmenším se zdá, že se hned tak nepřestane skrývat před pátravým smyslem hlavního hrdiny, jelikož ten ve skutečnosti není schopen vidět věci v jejich skutečné podobě. Naivní sezóna tak na jednu stranu zobrazuje cestu vedoucí ke konci naivity a na stranu druhou malířovu uzavřenost vůči světu a nejspíše i vůči sobě. Symptomatická je scéna, kdy hrdina přemítá nad tím, co znamená být umělcem a nakolik je schopen vlastního uměleckého přínosu. Svoje vidění a svoje náměty přitom už teď, ve věku, kdy by měl být nejotevřenější, poněkud trapně vybírá a upravuje tak, aby odpovídaly vlastním konvencím. Konvencím, které vstřebal coby svůj osobní patos, s nímž vidí svět: tvoří jej jakási nenarušená lidovost, původní příroda, bukolická krása. Všechno, co se do toho nehodí, si prostě odmyslí, jelikož v umění na to není místo: ať už jde o civilizační vymoženosti, či dobové nešvary, které urážejí hrdinův jemnocit. Celkový marasmus v podobě množství civilizačního hnusu a socrealistické šedi jeho specifickou averzi pochopitelně zesiluje, ne-li přímo spouští. To ovšem nic nemění na tom, že protagonista bere svoji tvorbu jako eskapismus, do nějž může vlévat své sentimentální nálady. Jestliže jsme ve vyprávění opakovaně svědky této redukce nechtěného či nepěkného a vypravěčova nespolehlivá paměť je zároveň jediným „štětcem“, který nám zprostředkovává celkový obraz, lze se jistě oprávněně domnívat, že román představuje subjektivizované vykreslení kognitivní disonance, v níž je pravda neviditelná, přestože se nejspíše nachází takříkajíc přímo před očima. To, že hrdina klame svou vypravěčskou pozicí a svoji „naivní sezónu“ už má asi dávno za sebou, navíc celou věc činí o to fatálnější.

Naivní sezóna je tedy více než co jiného příběh o slepotě, ze které se nelze jednoduše vymanit, protože je nevědomá. Román je obzvláště důmyslný v tom, že je vyprávěn nevěrohodným vypravěčem, který čtenáře na svoji nespolehlivost průběžně upozorňuje, avšak jeho „podezřelost“ figuruje v trochu jiné rovině, než v jaké se zpočátku zdá. Jako takovou lze Naivní sezónu zařadit mezi zajímavá psychologická díla, která zobrazují důmyslným způsobem vnitřní omezení, která si v sobě někteří lidé drží.