Hlavní hrdinka románu Sara, mladá nesmělá introvertka, která sama přiznává, že dává přednost knihám před skutečným životem, přijíždí do městečka Broken Wheel v americké Iowě navštívit přítelkyni sdílející její čtenářskou vášeň. Nakonec si tu neplánovaně otevře knihkupectví a svérázní obyvatelé města ji – snad i ke svému vlastnímu překvapení – přijmou mezi sebe. Zbývá už jen vyřešit problém s blížícím se koncem turistického víza...

iLiteratura: Pojem „feel-good román“ se v českém prostředí začal běžněji používat až v posledním roce. Můžete ho vysvětlit? Měla jste v plánu napsat feel-good román, když jste pracovala na svém debutu?
Katarina Bivald: Označení feel-good román, jak ho chápu, jsem převzala z filmů. Jde o žánr, který se v něčem podobá romantické komedii, ale je o něco zvláštnější, vystupují v něm podivínštější postavy. Typickým příkladem je americká spisovatelka Fannie Flagg a její kniha i film Smažená zelená rajčata: zvláštní vedlejší postavy, občas vážnější témata, ale celá atmosféra je spíš příjemná a hřejivá, konec šťastný. Není ovšem potřeba uhýbat před náročnějšími tématy. I když jde o zábavný román a film, objevuje se v něm rasismus, násilí na ženách, několik úmrtí včetně vražd a kanibalismus. Něco podobného jsem chtěla stvořit, když jsem začala psát svou knihu, ale byla to moje první, takže jsem vlastně neměla ponětí, co dělám.

iLiteratura: Jdete stejnou cestou i ve své další tvorbě?
Katarina Bivald: Můj druhý román, Livet, motorcyklar och andra omöjliga projekt (Život, motorky a další nemožné projekty), vyšel minulý rok a má podobnou atmosféru, i když se tentokrát odehrává ve švédském maloměstě. Teď jsem na samém začátku třetího, ten ještě ani nemá jméno.

iLiteratura: Váš první román se dočkal překladu do 25 jazyků. Čím to, že je tak úspěšný? Tušila jste to dopředu?
Katarina Bivald: Ani náhodou! Když jsem knihu psala, nevěděla jsem ani, jestli ji někdo vydá. Pracovala jsem na ní několik let a odmítalo mě jedno nakladatelství za druhým. Teprve jsem se učila psát, takže toto přijetí jsem absolutně nečekala. Vlastně pořádně nevím, proč kniha prorazila. Čtenářům se asi líbí téma, já sama mám taky ráda knihy o knihách. Možná je také v poslední době zkrátka v kurzu švédská feel-good literatura. Před deseti lety se četly skoro jenom švédské detektivky, ale teď se už čím dál víc překládají i humoristické knihy, je tu Fredrik Backman a jeho Ove nebo Jonas Jonasson a další.

iLiteratura: Napadá mě, jestli úspěch vaší knihy není dán i tím, že je nás na světě hodně, kdo máme rádi knihy a tajně sníme o tom, že jednoho dne najdeme místo, kde budeme úžasně oblíbení i přesto – nebo právě proto –, že jsme divní.
Katarina Bivald: (směje se) To máte pravdu. A možná taky mnoho lidí sní o tom, jaké by bylo mít vlastní knihkupectví.

iLiteratura: Proč jste příběh zasadila do Iowy?
Katarina Bivald: To byla celkem náhoda. Já jsem odjakživa chtěla napsat knihu. Pořád jsem s tím začínala, ale nikdy to nebylo soustředěné, studovala jsem, pracovala a dělala spoustu jiných věcí, psala jsem seminární práce spíš než literaturu. Přišel nápad, po čase se objevil lepší, napsala jsem deset stran, pak to zavrhla a tak pořád dokola. Nakonec jsem se rozhodla, že se pustím do knihy a je mi jedno, jestli bude dobrá, podstatné je dopsat ji do konce. Protože jsem to brala jako cvičení, řekla jsem si, že si budu psát o čemkoli, o čem se mi bude chtít. A já sama miluju knihy o amerických maloměstech. Nikdy jsem do té doby nebyla v USA, ale pomyslela jsem si, že to nevadí. Iowu jsem si vybrala právě proto, že jsem o ní nic nevěděla. Kromě dvou věcí: že tam roste hodně kukuřice a že tam kdysi měli v knihovně kocoura jménem Dewey Readmorebooks.

iLiteratura: Co na knihu říkají Iowané?
Katarina Bivald: Řadě z nich kupodivu připadalo, že jsem dobře vystihla atmosféru. Kniha vyšla anglicky nejdřív v Británii a potom se práva prodávala dál do USA. Ukázalo se, že americká nakladatelka pochází právě z malého města z Iowy. V tu chvíli jsem si pomyslela: Oh shit! Nějaké chyby v knize našla, ale nebylo to tak hrozné. Jedním ze zádrhelů byly ženy v kovbojských kloboucích, které v příběhu navštíví bar; ženy ale v Iowě klobouky nenosí, až dál na západě. Mé britské vydavatelce se motiv přesto moc líbil, byla z toho sáhodlouhá e-mailová diskuse o kloboucích, které nakonec v britském vydání zůstaly – myslím, že i v českém –, ale v americké verzi jsme je něčím nahradili.

iLiteratura: Vy sama jste pracovala v knihkupectví a ráda čtete, proč jsou pro vás knihy tak důležité?
Katarina Bivald: Četla jsem vždycky a život bez knih si ani neumím představit. Knihy jsou jistota, dá se k nim utéct, když si chcete dát pauzu a žít život někoho jiného. Existuje tolik věcí, které ve skutečnosti nemůžu prožít, nemůžu si vyzkoušet devatenácté století v Anglii nebo osmnácté v Číně. Knihy mi to přiblíží. I kdybych sebevíc cestovala, spoustu věcí můžu zažít jen v knihách.

iLiteratura: Tím jste částečně odpověděla i na mou další otázku – co musí mít dobrá kniha?
Katarina Bivald: To je těžká otázka. Pro mě je hodně důležitý hlas vypravěče, díky kterému se chci se do knihy hned ponořit. Na žánru nezáleží, může to být detektivka, „chick lit“ i vážná nebo smutná kniha.

iLiteratura: V médiích se tvrdí, že ve Švédsku knihkupectví ubývají. Je to pravda?
Katarina Bivald: Myslím si, že posledních pět až deset let bylo těžkých pro knihkupce ve všech zemích. Řekla bych ale, že v současnosti se situace zlepšila. Není už ovšem tolik nezávislých knihkupců a přibývá řetězců. Knihkupectví na malém předměstí Stockholmu, kde jsem kdysi pracovala, mělo dlouhou rodinnou tradici, jeho majitel byl takový fantastický podivín, bylo mu sedmdesát a provozoval obchod celý život. I ten se teď však stal součástí řetězce. To je ale asi celosvětový vývoj.

iLiteratura: Co si myslíte o elektronických knihách?
Katarina Bivald: Pro mě není nad papírové knihy. Nevadí mi nijak principiálně, když ostatní čtou elektronické knihy, ale já potřebuju, aby kniha vypadala jako kniha, voněla jako kniha, abych ji cítila fyzicky. Jsem v tomhle hrozně starosvětská. Pro studenty je to určitě dobrá věc, nemusejí s sebou tahat spousty svazků, můžou si snadno dělat poznámky. Pro příjemný páteční večer ale potřebuju knihu z papíru.

iLiteratura: Co právě čtete?
Katarina Bivald: Čtu toho tolik! Naposledy jsem dočetla anglické detektivky Reginalda Hilla, který napsal populární sérii o dvou komisařích v anglické tradici, ale také humorističtější knihy o jednom nepříliš úspěšném soukromém detektivovi.

iLiteratura: Čtete i švédské detektivky?
Katarina Bivald: Málo, jsou na mě až moc temné, kusy těl, psychopatičtí vrazi – mám raději jistotu ve stylu Agathy Christie.

iLiteratura: Tématem letošních Dnů Severu je hudba, jakou roli hraje hudba ve vašem životě?
Katarina Bivald: Abych řekla pravdu, jsem naprosto nemuzikální, zpívám neuvěřitelně falešně, postrádám sluch. A kdybyste se zeptala třeba mé sestry, mám i mimořádně špatný vkus, poslouchám totiž hlavně country. Myslím si ale, že pro většinu lidí je hudba v životě důležitá. Potkala jsem vlastně jen jednoho jediného člověka, který mi řekl, že by se klidně bez hudby obešel. Já hudbu poslouchám často i při psaní jako pozadí. Na country se mi líbí, že obsahuje příběhy o bolesti, whisky, zkrachovalých vztazích… Jsou to taková vyprávění.

iLiteratura: A jak se vám líbí v Praze?
Katarina Bivald: Přijela jsem včera, jsem tu poprvé, a je to fantastické město, tady by se dobře psalo. Včera odpoledne jsem se tu jen tak procházela, dala si kafe, chvíli jsem psala – je tu krásná architektura. Odjíždím zítra odpoledne, ale určitě se ještě vrátím.

iLiteratura: Třeba na nějaké spisovatelské stipendium...
Katarina Bivald: To by bylo skvělé!