Argentinský spisovatel Juan José Saer (1937–2005) patří mezi nejvýznamnější a nejpozoruhodnější španělsky píšící autory současnosti. Argentinský velikán Ricardo Piglia či jeden z nejvýznamnějších francouzských spisovatelů Alain Robbe-Grillet jej dokonce považovali za jednoho z největších světových prozaiků.

Jeho rozsáhlé literární dílo, v němž se naprosto originálním způsobem snoubí hluboká reflexe s vytříbeným poetickým, obrazným jazykem, čítá šest povídkových souborů – En la zona (1960; V zóně), Esquina de febrero (1964; Únorové nároží), Palo y hueso (1965; Klacek a kost), Unidad de lugar (1967; Jednota místa), La mayor (1976; Ta největší), El Lugar (2000; Místo) – a jedenáct románů, mezi nimiž vynikají Cicatrices (1969; Jizvy), El limonero real (1974; Citronovník královský), Nadie nada nunca (1980; Nikdo nic nikdy), El entenado (1983; česky Pastorek, 2012), La ocasión (1986; Příležitost; kniha ve Španělsku odměněná cenou Premio Nadal), La pesquisa (1994; česky Pátrání, 2014), Las Nubes (1997; česky Oblaka, 2015) a posmrtně vydaný La grande (2005; Velká). Je rovněž autorem esejů El río sin orillas (1991; Bezbřehá řeka), El concepto de ficción (1997; Pojetí fikce) nebo La narración-objeto (1999; Vyprávění-předmět). Jeho básnická tvorba vyšla shrnuta v knize El arte de narrar (1977; Umění vyprávět).

Juan José Saer, potomek syrských přistěhovalců, se narodil 28. června 1937 v malém městečku Serodino v argentinské provincii Santa Fe. Když mu bylo deset let, jeho rodina se přestěhovala do nedalekého Santa Fe de la Vera Cruz, hlavního města téže stejnojmenné provincie. Na zdejší univerzitě Universidad del Litoral vystudoval filmovou vědu, filozofii a estetiku a rovněž se zde začal vážně věnovat literatuře, která jej silně přitahovala již od útlého dětství. V době vysokoškolských studií navázal významné přátelství s básníkem Juanem L. Ortizem, jímž byl ve svých literárních počátcích silně ovlivněn (Saer psal básně prakticky po celý život) a jehož považoval za svého učitele a za nejlepšího argentinského básníka vůbec. Po studiích se krátkou dobu věnoval rovněž žurnalistice. V roce 1968 získal půlroční stipendium na studium filmové vědy a estetiky v Paříži, ve městě nakonec setrval až do své smrti. Jeho tvůrčí období lze tedy rozdělit na období před exilem a po něm.

Konstanty

Roku 1960 píše svou první knihu, sbírku povídek En la zona (V zóně). V této prvotině, jíž podle mnohých kritiků Saer zakládá nový způsob psaní, lze vystopovat prvky soustředěné především v borgesovsky napsané povídce Algo se aproxima (Něco se blíží), které budou typické pro všechny Saerovy pozdější texty. Jde především o osobitý styl, vyznačující se takřka obsedantním zaměřením na detail, dále pak meditativní, narativně-deskriptivní pomalost, intenzivní poetické, obrazné vnímání skutečnosti, formální preciznost, pečlivá práce s interpunkcí, důraz na popisy událostí, procesů, jevů a předmětů připomínající zvětšující se zaostření objektivu kamery. S tím souvisí i střídání různých vypravěčských perspektiv, což se nejvíce projevuje v Saerově experimentálním období, zastoupeném romány Nadie nada nunca (1980; Nikdo, nic, nikdy) a El limonero real (1974; Citronovník královský); posedlost úvahami o času a prostoru. Saer neustále zkoumá možnosti a meze literárního zobrazení skutečnosti, zaobírá se nevěrohodností nástrojů, jimiž se snažíme postihnout objektivní pravdu a skutečnost, věnuje se šílenství a lidské přirozenosti, samotě, odcizení, vykořeněnosti a smrti. Většina jeho knih, především těch z druhého, výsostně zralého, vrcholného (exilového) období, se nese na pozadí reflexe o konfliktním vztahu mezi pravdou a fikcí. Možná nejexplicitněji je tento konflikt znázorněn v románu La pesquisa, 1994 (česky Pátrání, 2014), kde Saer dokonce pracuje se dvěma druhy pravd, a sice s pravdou fikce a s pravdou skutečnosti, přičemž jeden z protagonistů říká, že hlavní rozdíl mezi nimi spočívá především v tom, že ta první se na rozdíl od té druhé lépe prodává. V knize esejů Pojetí fikce se Saer také pokusil srovnat víru v Boha s vírou ve fikci: „Já stále říkám, že důvody, kvůli nimž věříme ve fikci, jsou stejné jako důvody, kvůli nimž věříme v Boha. V Boha věříme proto, že jeho existence dává světu smysl, dává mu strukturu, a fikce dělá totéž, strukturuje svět, svět, jenž je stvořen na základě nesouvislých, roztříštěných a roztroušených zkušeností.“

„Kroky člověka vždy nevědomky vedou k řece.“ (Juan José Saer: Příležitost, 1986)

Podobně k neopominutelným rysům Saerových textů patří též všudypřítomné a neustále se opakující motivy či symboly: řeka, měsíc a hvězdy, ať už zářící na nebi, či odrážející se na říční hladině; silná metaforičnost výrazu, přesná a přísně dodržovaná interpunkce – velmi názorná je v tomto ohledu povídka La mayor (Ta největší) ze stejnojmenné vynikající sbírky povídek vydané roku 1976 – anebo dlouhá, proustovsky rozkošatělá, „latinskoamericky barokní“ souvětí. Tato přebujelá rozkošatělost se však objevuje až v jeho druhém, exilovém tvůrčím období, nicméně tento způsob psaní v Saerově podání je velmi, stroze přesný, každé slovo a každý výraz má svůj význam a funkci, ani jedno z nich tu není navíc.

Pro jeho tvorbu je typické, že se některé postavy prolínají různými díly, objevují se i v pozdějších povídkách a románech (jedná se především o tuto „sestavu“: Tomatis, Horacio Barco, Ángel Leto, Marcos a Clara Rosembergovi, Washington Noriega, Soldi vulgo Pinocchio, Pichón Garay, Gutiérrez, Nula, Elisa, Pancho Exposito, Dora, Gato, César Rey), podobně jako se opakuje pojetí narativního prostoru, jímž je jakési mytické území, zásadně nepojmenované město, nápadně inspirované reálným Santa Fe de la Vera Cruz, zasazené do nekonečné nížiny-pampy-pustiny a obklíčené řekami Paraná, Río Salado a Colastiné. Toto mytické území bude dějištěm a vlastně také protagonistou naprosté většiny jeho děl, podobně jako Macondo v případě Garcíi Márqueze, Santa María v díle Juana Carlose Onettiho, Comala v případě Saerova mexického oblíbence Juana Rulfa či Yoknapatawa u Williama Faulknera. U posledně jmenovaného jde především o řeku Mississippi a není náhodou, že si Saer od některých literárních kritiků dokonce vysloužil přezdívku „Faulkner od řeky Paraná“.

Tři romány v češtině

Knihy Juana Josého Saera byly přeloženy do hlavních evropských jazyků. V češtině dosud vyšly tři jeho romány: El entenado (1983; česky Pastorek, 2012), La pesquisa (1994; česky Pátrání, 2014) a Las nubes (1997; česky Oblaka, 2015). Román Pastorek, první ze tří Saerových tzv. historických románů (druhý je Příležitost a třetí jsou Oblaka), rekonstruuje pozoruhodný příběh opuštěného chlapce, sirotka z okraje společnosti, který prožije deset let mezi indiány kmene Colastiné. Protagonista se stává nevlastním dítětem kmene, kam však není plně přijat. Klíčovým problémem se tudíž stává chlapcova identita. Vzpomínky vypravěče vedou k reflexi způsobů, jak najít klíč ke kultuře, kterou ani po deseti letech intenzivního soužití nedokázal zcela pochopit. Hrdina při cestě z rodné Evropy do neprobádaného panenského jihoamerického pralesa zažívá jakýsi „regresus ad uterum“, návrat v čase k prvopočátkům civilizace.¹

Román Pátrání pojednává o záhadném případu, který již devět měsíců nahání hrůzu obyvatelům Paříže: sérii vražd páchaných neznámým jedincem či jakousi zhoubnou silou, která si za oběti vybírá osamělé stařenky. Vraha se snaží vypátrat vrchní komisař Morvan spolu se svým kolegou a rivalem, komisařem Lautretem. Podobnému problému však čelí i čtenář, snažící se navíc odhalit i totožnost vypravěče. Kniha však přináší také reflexi konfliktního vztahu mezi pravdou a fikcí, mezi dvěma odlišnými způsoby chápání a vnímání skutečnosti, mezi dvěma rozličnými druhy vědomí.

Román Oblaka se zaobírá úzkým vztahem mezi šílenstvím, literaturou a vnímáním; zobrazuje nemožnost postihnout jazykem skutečnost a zaměřuje se také na to, jak nesdělitelné jsou osobní prožitky. Mladý psychiatr doktor Real převáží široširou pustinou pětici bláznů z nejmenovaného města v provincii Santa Fe do Buenos Aires, kde je má umístit do první psychiatrické léčebny na latinskoamerickém kontinentu, jejímž zakladatelem a ředitelem je uznávaný doktor Weiss. Saer šílenství nechápe jako odtržení od reality, nýbrž jako zvláštní sepětí s ní. Každý z bláznů se snaží zachytit či postihnout skutečnost jiným, neotřelým způsobem, přičemž ji nazírá z netradičních a neobvyklých úhlů. Rozličné prostředky, skrze něž člověk vnímá skutečnost, jsou u Saera častým tématem, a v tomto románu se zkoumají právě z perspektivy narušené osobnosti duševně nemocných osob.

Na jaře tohoto roku by v nakladatelství Runa měla vyjít v češtině Saerova sbírka povídek z roku 2000 s názvem Místo (El Lugar).

Opravdový spisovatel

Saer žil pro literaturu, nikoli z ní. Když v posledních letech svého života zápasil se smrtelnou chorobou (zemřel na rakovinu plic), jeho největší starostí bylo dokončení románu La Grande (2005; Velká). Román nazval podle stejnojmenné sonáty Franze Schuberta, nicméně jej nedokončil, neboť zemřel po napsání první věty poslední kapitoly.

Když měl roku 2000 Saer odpovědět na otázku, zda se již zamýšlel nad vlastním epitafem, podotkl: „Nechci hrob ani epitaf. Chci být spálen a ať můj popel rozptýlí, kde se jim zlíbí, mohou ho hodit i do koše. Ne proto, že bych si myslel, že za nic nestojím, nýbrž proto, že tam, kam částečky popela dopadnou, se dá znovu do pohybu vesmírný mlýnek na hmotu, a jednou se, jak hlásá Nietzscheho teorie o věčném návratu, snad znovu vrátím na tento svět, ale tentokráte převtělen do Paula Coelha topícího se v penězích.“² O hojně prodávaných autorech, jakými jsou například Paulo Coelho, Mario Vargas Llosa, Isabel Allendeová a jim podobní, ostatně prohlásil že „chtěli být spisovateli, ale kvůli jejich knihám se z nich nakonec stali jen milionáři“.³ Sám sebe však zhodnotil následovně: „Pokud jde o opravdové spisovatele, jsem jedním z nejhorších.“ ⁴
 

1. Nemrava, Daniel. Opuštěn na jevišti světa, in Host, č. 3/2013, s. 77 ^zpět
2. Entrevista con Juan José Saer. Con el agua en la boca, in Insignia, Cultura, 27 de diciembre de 2003. Rozhovor s Juanem Josém Saerem: S vodou v ústech, Kulturní časopis Insignia, 27. prosince 2003. http://www.lainsignia.org/2003/diciembre/cul_063.htm ^zpět
3. Conferencia Posteridad de Juan José Saer, 3.7.2013. Konference Posmrtná sláva Juana Josého Saera, 3.7.2013; https://www.youtube.com/watch?v=P-FdR5KXFr4 min. 40:29. ^zpět
4. Conferencia Posteridad de Juan José Saer, 3.7.2013. Konference Posmrtná sláva Juana Josého Saera, 3.7.2013; https://www.youtube.com/watch?v=P-FdR5KXFr4 min. 45:34. ^zpět