Kryšpín je outsider par excellence, a to počínaje již netypickým jménem, které přímo vybízí ke zlomyslným přezdívkám. Od narození je těžce nedoslýchavý a závislý na svých sluchadlech. Nezralá matka nikdy o syna nejevila zájem, proto je vychováván odmalička babičkou. Její něžné pojmenování „baminka“ prozrazuje, že v sobě musí skloubit rodičovskou i prarodičovskou úlohu. Skromný rodinný rozpočet neumožňuje Kryšpínovi držet krok se spolužáky, které movitější rodiče vybavují nejnovějšími technologiemi a módním oblečením. Zranitelný pro svůj zdravotní handicap a silnou citovou vazbu ke staré babičce stává se Kryšpín snadným terčem kruté dětské šikany, jež málem vyústí v tragédii.

Březinová na svého hrdinu nakupila množství problémů a ne všechny zvládla na ploše novely rozvinout tak, jak by si zasloužily. Pouze naznačená tak zůstává například otázka Kryšpínovy matky či otce, o němž v příběhu není ani zmínka, ačkoliv je to právě mužský faktor, který v Kryšpínově formování citelně schází. Motiv klíčící dětské lásky mezi Kryšpínem a vietnamskou spolužačkou Hang také není příliš propracován a vyznívá spíše jako úlitba multikulturalismu.

Autorka však bravurně přibližuje chlapcovu nedoslýchavost a v tomto ohledu jí patří prvenství v kontextu české literatury pro děti. Kryšpínovo opojení nově objevovanými zvuky díky moderním sluchadlům, která navíc přinášejí možnost lépe komunikovat s okolím, připomíná dětským čtenářům hodnoty, které si zvykli považovat za samozřejmé. A jsou to právě sluchadla, na něž se zaměřuje škodolibá pozornost Kryšpínových spolužáků. Svévolné zničení sluchadel je poslední kapkou, která Kryšpína během pobytu na škole v přírodě vyžene do podzimní noci. Jeho útěk před ponižující šikanou je zároveň útěkem před sebou samým, před nutností převzít za sebe zodpovědnost a aktivně čelit problémům. Noční les v neznámé krajině je plný nástrah, jejichž nebezpečí se pro chlapce zbaveného sluchu násobí. Kryšpín na útěku musí bojovat s vlastním strachem a únavou, osvědčit fyzickou zdatnost i důvtip. Nejdůležitější je však upřímnost a kritičnost, s nimiž si bez sebelítosti přiznává zbabělost a pasivitu, kterými svým trapičům otevírá volné pole.

Vyprávění začíná policejními výslechy Kryšpínových spolužáků a učitelů. Z jejich výpovědí vyvstává obraz chlapce smířeného s outsiderskou pozicí. Zároveň se obnažuje mechanismus vzniku šikany. Na té se nepřímo – svým mlčením, lhostejností či podceněním situace – podílejí nejen děti, ale i vychovatelé a učitelé, kteří měli Kryšpína chránit. Střídavým přesouváním personální vypravěčské perspektivy z postav dospělých (policejní vyšetřovatel, vychovatelka, učitel) na Kryšpína je zaručen vhled i do nitra prchajícího chlapce. Čtenář dostává možnost vžít se do situace ponižovaného a trýzněného hocha a ztotožnit se s ním. Možná záměrně nerozšířila autorka perspektivu vyprávění o Kryšpínovy mučitele; ti zůstávají nahlíženi pouze zvenčí a jejich chování je jednoznačně odsouzeno. Získáváme tak jasný obraz oběti a jejího vnitřního boje, zatímco motivace jednání pachatelů jsou skryty.

Černobílé ilustrace Barbory Kyškové mají dvě polohy. Drobné portréty hrdinových spolužáků a blízkých zapadají dokumentaristickou přesností do vypravěčské linie pátrání po uprchlém chlapci. Dvoustránkové a celostránkové ilustrace vystihují atmosféru Kryšpínova nočního dobrodružství i potupných výjevů šikany. Knížka má šanci oslovit nejen čtenáře od devíti let, jimž je primárně adresována. Březinové se podařilo napsat živý příběh, rytmizovaný hrdinovým zbrklým úprkem nočním lesem se zrádnými soutěskami. Na jeho konci je sice pád do strže, ale také svítání.