Andreï Makine je podivuhodný spisovatel: ačkoliv žil prvních třicet let v SSSR, naučil se tak dobře francouzsky, že po emigraci roku 1987 hned začal vybroušeně psát v jazyce nové vlasti. V roce 1995 dosáhl naprostého triumfu: za svůj román Francouzský testament (česky vyšel 2002) obdržel zároveň Goncourtovu cenu a Cenu Médicis, ve Francii dvě nejvýznamnější literární ocenění.

Rekviem za Východ (2000) představuje jeden z deseti románů, které Makine od té doby napsal. Drahoslava Janderová jej přeložila do výrazově bohaté a čtivé češtiny. Je to mimořádný výkon, neboť autor píše velmi obrazně, a přitom přesně, výstižně. Z hlediska stylu jej někdy srovnávají dokonce se zákonodárcem moderního románu Marcelem Proustem. Děj u Makina ale nepředstavuje nekonečné hledání ztraceného času, nýbrž úsporně a jasně zkonstruovanou tkáň osob, událostí a historických scenerií.

Tři v jednom

Příběh se odehrává ve třech světech: v „prvním“ – Paříži, Mnichově a New Yorku, tedy na Západě a v současnosti. V „druhém“, to je v Rusku od doby před revolucí, na kterou ještě stihl vzpomínat hrdinův dědeček Nikolaj, než zmizel v Gulagu, až po 90. léta 20. století s jejich postkomunistickou rozjíveností a mercedesy rychle zbohatlých zkorumpovaných pseudoelit. „Třetí svět“ představuje Afrika, kam hrdinu přivádějí špionské aktivity – do válek, obchodu se zbraněmi, informacemi a vlastní identitou.

Makine zachází subtilně se slovy, s jejich významem a souvislostmi. Kritika nepřehání, když v jeho obrazech objevuje narážky na velké literární předchůdce včetně básníků: není to jen nositel Nobelovy ceny Ivan Bunin, jemuž vzdal Makine hold už svou disertační prací, ale také třeba Osip Mandelštam nebo Fjodor Ťutčev, oba proslulí až mystickým vztahem ke slovu.

Román ovšem nesestává jen z lyrických líčení jednotlivých situací a prožitků, jeho páteří je cesta hrdiny a jeho předků napříč dvacátým stoletím, v geografickém rozpětí od Sibiře až po Blízký východ (Jemen) a Afriku. A ze srovnání těchto různých světů, v nichž hrdinové figurují, vyplývají značné rozdíly. Nejdůvěryhodněji působí „ruské“ pasáže, Západ je neutrální scenerií, která jako dějiště nestrhne čtenářovu pozornost žádným směrem. Nejsugestivněji tu působí debaty snobů o Rusku, té zemi-přízraku. A karikatury účastníků recepcí, kteří se předhánějí v soudech o ruském údělu.

Rusko jako opakovaný zmar Africká špionážní dramata oproti tomu postrádají jakékoliv ukotvení, jako by parodovala filmové detektivky (kde klišé mohou působit výtečně) a investigativní publicistiku. Makine sice oprávněnost svých interkontinentálních politických zápletek později ospravedlňoval zjištěním, zveřejněným krátce po publikaci románu, že Mitterandův syn byl opravdu zapleten do praní špinavých peněz z prodeje zbraní v Angole, na přesvědčivosti jeho románového líčení evakuací, rukojmích a bojových helikoptér to však nepřidalo.

Afrika s cynickými agenty, potentáty prchajícími dobře načasovanými lety do Londýna a s mrtvolami v obalech z černého plastu působí místy jako okoukaná z bondovek, včetně rtů v pocuchaných vlasech milenky a filozofických sentencí o tahanicích mezi impérii, v nichž se platí krví afrických děcek roztrhaných záludnými pumami.

Nejdůležitější roli však v románu Rekviem za Východ hraje ruský příběh se třemi historickými, generačními, dramatickými dominantami. V líčení vlastního osudu a osudu otce a dědečka se hrdinovo vyprávění vine od konce 20. století až na jeho začátek, přičemž každá hlavní postava prochází svým peklem: terorem po revoluci, válkou v první polovině 40. let, postsovětskou kocovinou.

Třikrát se obměňuje v odlišných souvislostech a kulisách sadistická brutalita, nevyhnutelná bezmoc, utrpení, zvrhlosti, neúcta k člověku. „Do jisté míry jsem si zachoval ruské myšlení,“ říká o sobě Makine a tato formulace se v jeho próze potvrzuje. Ruská civilizace je líčena zevnitř i zvnějšku zároveň. Důvěrný vhled do nitra popisované materie provází odstup jazykový i názorový – autor je vůči svému tématu částečným cizincem. Zná však do nejmenších detailů příběhy: protižidovské pogromy ve Vitebsku i poměry v trestných oddílech Stalinovy Rudé armády, kde se na smrt posílali nevyzbrojení trestanci, zbavení často z politických důvodů nebo osobní msty nejen získaných vyznamenání a hodností, ale i jména a nároku na elementární lidskou důstojnost v předem prohraném boji.

Makinova síla spočívá nejen ve vehementním, a přesto nikoliv přehnaném popisu detailů, nýbrž ještě víc v uměřené rovnováze mezi vážností, s níž líčí deprimující příšernosti, a vypravěčskou nezaujatostí, která mu umožňuje držet pohromadě umělecký celek se stavitelskou bravurou. Ta místy připomíná prózu Vladimira Nabokova – odmyslí-li se zcela nenabokovská míra političnosti vyprávění.

Rekviem je církevní termín pro zádušní mši nebo hudební skladbu při příležitosti mše za zemřelé. Makine líčí celý katalog hrozných verzí smrti, který 20. století sestavilo v některých ohniscích svých dějin. V názvu je Východ, jenž nepochybně obsahuje Rusko, v románu ovšem nejde o národ nebo jazyk ani o politický celek sovětského bloku. Spíš o určitou civilizaci, jejíž zánik a krvavá, bezútěšná cesta k tomuto zániku se v knize reflektují. A na prahu nové éry autor nespatřuje žádné zvláštní světlo na konci tunelu. Vidí mafiózní nádor v Kremlu, rozpínavé Američany, cynické pokolení spekulantů s výklady dějin, snoby a fotbalové fanoušky s vygumovanou pamětí.

Rekviem za Východ oponuje zmaru vyprávěním příběhů s důrazem na jednotlivosti, které mohly hrdinům utkvět a z nichž utvářejí prožitek vlastních životů. Vypravěč přitom příliš nezdůrazňuje vyhraněnost jednotlivých postav, spíš akt vyprávění a vzpomínání, možnosti, jak popsat okamžik, nějaký prchavý jev, jediný úhel pohledu, který se navždy vryje do paměti.

Kunderův syndrom Andreï Makine publikoval svá díla už ve více než třiceti jazycích. V Rusku paradoxně nevyšlo nic kromě Francouzského testamentu – časopisecký překlad románu autor ohodnotil jako „dost špatný“. Podobně jako v případě českých překladů Milana Kundery, s nímž bývá mimochodem hojně srovnáván, Makine podle vlastních slov v Rusku nepublikuje proto, že ještě nenašel překladatele, s nímž by byl spokojen. Sám knihy překládat nechce, musel by je napsat znovu. Stačí mu zatím ti ruští čtenáři, kteří jeho díla čtou v originále nebo anglicky. I v cestování do rodné země je Makine podobně střídmý jako jeho kolega z Brna: od roku 1987 byl v Rusku snad jen jednou, jako člen doprovodu tehdejšího prezidenta Chiraca.

V Česku jde o třetí přeloženou knihu, kromě Francouzského testamentu v překladu Vlasty Dufkové vyšel před čtyřmi lety ještě román Za času řeky lásky, který přeložila Zuzana Krupičková. V něm celý vyprávěný svět vyvstává z fonetické shody mezi názvem sibiřské veleřeky Amur a francouzským slovem láska (l’amour).

Uvidí se, nakolik tuzemské čtenáře zaujme ojedinělé propojení západoevropské a ruské civilizace a poetiky, nový jazyk, který Makine vytvořil ve svém literárním světě a jenž koneckonců není francouzský ani ruský, máme-li věřit autorovu literárnímu krédu: „Literární jazyk je vždycky cizí, neznáte ho předem a musíte ho teprve hledat. Ten jazyk se musí stvořit.“